V Praze lezavo, v Brně teplem vrnět. Pára od úst a rámusící děti proti sálovému (salonnímu) liberalismu. Špatně vybrané náměstí proti obecnímu divadlu. Ostré protiklady se vážou k poslední listopadové sobotě a jsou zřejmé z rétoriky jak odborářů, tak zakladatelů nekomunistické aliance z ODS. Smutné je, že jen na povrchu.
Přitom sporu o zákoník práce, za který s odboráři na náměstí Jana Palacha demonstrovalo vedení nejsilnější vládní strany, běžný zaměstnanec nerozumí. Z argumentace, že dva marginální paragrafy, které se týkají toho, kdo má kontrolovat zdraví a bezpečnost práce, mohou odporovat ústavnímu pořádku, mu zbyl pocit: chtějí mě vykořistit. Nebo mu byl vnucen? „Kdo bude proti, volby ho zkrotí.“ Jiné z pražských hesel přesně vyjádřilo, jaké ambice má dnešní český odborář: „Dědové vybojovali, my udržíme.“ Vskutku levá alternativa, ani o píď vpřed. Proto se demonstrace spontánně nedala na pochod metropolí. Vrátila se na Letenskou pláň k autobusům a krok sun krok do nákupních center, která před chvílí kritizovala za zkažené maso. „Přirozenou potřebou lidského bytí jsou stabilita, jistota a perspektiva,“ stojí v dopise, který odboráři adresovali všem (českým) politikům. Zaradoval by se některý z filosofů? Politici přeci neslibují nic jiného než politickou stabilitu, sociální jistoty, daňové úlevy a hospodářský růst. Jen žádné nevolnictví a roboty.
ODS hned v neděli změnila tvář z pravicové na reálně socialistickou a slíbila po volbách státem garantovaný růst těm, kdo si nevydělají tolik, kolik podle tabulek mají. Z ČSSD pro změnu vypadlo, že v kampani vsadí – považte – na tvorbu nových míst a rozvoj sociálního státu. Oranžová revoluce stran za co největší pohodlí.
Pokud by odborářům šlo o bezpečnost při práci, danou sociálním státem v globalizační éře, měli demonstrovat na jiném pražském náměstí: Republiky. Pod jeřáby s betonovými závažími ve výšce mrakodrapu. A obchodní dům je hned po ruce. Z patnáctimetrové jámy za fasádou bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad vyroste nákupní galerie, také pro odboráře. Možná, že v ní budou k mání i fíky dovezené z Afriky s téměř stoprocentní marží. Předáci by se alespoň nemuseli dovolávat Palachova jména a mohli by vymýšlet slogany o republice. Nestala se přežitkem, neměl by se ten plácek přejmenovat na náměstí Bezpečnosti práce? Přeci ani ODS by nemohla trvat na právu zaměstnavatelů vyhazovat své lidi bez důvodu.
Smutnou sobotou nestoupla jen rivalita mezi Prahou a Brnem. Začala volební kampaň, a to sporem o virtuální problém. Politici slibují, že bude nevybíravá a vedená všemi prostředky.
Pokračovat má dělení na levici a pravici se stejně omezeným výběrem možností řešení v malé zemi. Komu jde ale o věc? „Ať ta Praha dneska vidí, že i jinde žijou lidi,“ žádali odboráři. Chtěli možná říci, že se každý musí protlouci sám a že jsou rádi za každou novou továrnu, která své okolí sice přinejmenším zohyzdí, ale dá jim alespoň omezenou možnost, jak přežít. To pro naše děti.
Pro nevolníky globalizace může z té smutné listopadové soboty možná vyplynout jediné: nepředstavila se žádná alternativa.
Autor je klavírista.