Naivní básník s obludným humorem

Jurij Odarčenko popírá konvenční význam před­mětných jevů, nachází jejich významy defektní a destruktivní (zlověstný brouček v čajových růžích), z nichž se stává hlubinný smysl. Vyjadřuje tak svůj až morbidně kritický, protestní vztah k životu. Pronikavé smyslové (zvláště vizuální) vjemy jsou transponovány do jiného, protikladného světa fantazie a zániku, v němž se děsivost slučuje s obludným humorem. Realita je zobrazena v různých, docela přesných podobách, pak ale invertována do fantaskních podob hrůzy a zloby. Láska je jen iluze, která se sama rychle zhroutí. V každém člověku žije bytost lstivá a krutá, schopná brutálního útoku. Kdo je čistého srdce, tomu se dostane toho, co slůněti jdoucímu po provaze: provaz mu přeříznou.

Latentní morálka

Básník všude nalézá (vytváří) rub věcí a jeho invence propojuje obě roviny do celku plného napětí a emocionality. V závěrečných akordech básní bývá obsažen protimluv, paradox, který popírá výchozí, leckdy sentimentální obraz poukazem na nějakou hrůzu (chlapec v bílých punčochách s obručí versus sebevrah v oprátce na stromě). Líbezný ženský portrét je završen hrozivým přirovnáním zelených očí – „dvě smaragdové mouchy tse-tse“. Tady zaznívají dekadentní tóny pod formou ironickou až sarkastickou, jinde groteskní. Na všem leží stín předurčeného zániku. Za průvodce si Odarčenko zvolil pochmurné komentátory života (Camus, Nietzsche, Kierkegaard). Věci jsou krásné jen na povrchu, ve skutečnosti všechno je ošklivé a zkažené. Proto si Odarčenko vynalezl jiný svět (alkohol, drogy), který zaplatil svým životem a rozumem (stopy šílenství?).

Básník nazírá svět kolem sebe bez naděje, že by ho mohl pochopit, on totiž zůstal po celý život naivním dítětem, plným strachu. Hrůza z nesmyslnosti života ho vede k pesimistickému naturalismu, ale nikoliv k cynismu. V jeho básních je jakoby skrytá latentní morálka a určitý ideál. Do popředí vystupuje spíš úzkost z přemíry neřestí než potěšení nad zmarem nebo vychutnávání „hrůziček“. „Infantilní“ sufixy četných deminutiv kontrastují s krutými reáliemi, výsledkem je pocit absurdity. Některé
obrazy překonávající možnosti smyslové recepce mohou upomínat na Gérarda de Nerval a Rimbauda. Odarčenko ovšem nepředstavuje silný strhující básnický hlas, jeho poezie se nevyhnula některým banálním klišé, nedosahuje vysokých stylistických hodnot díla Chodasevičova. Na rozdíl od Baudelaira a symbolistů Odarčenko neestetizuje, všechno je ponecháno jakoby v syrovém stavu.

Ďáblíci

Dominující je princip kontrastu: v křišťálově jasný den obrovitá slepá moucha zaútočí na člověka. Nebo proti kouzlu holubího letu staví básník rozeklaný hadí jazýček. Významovou podvojnost snad můžeme vztáhnout i na název jeho jediné vydané sbírky z roku 1949, Děňok: „takový hezounký den“ – možná marný sen o neexistující dobrotě a ušlechtilosti („celý den“ je vyplněn lidskou zkažeností a krutostí osudu), zároveň ale „můj den poslední“. Odarčenkův přístup k tragické podobě života není ovšem jen výsměšně ironický, je zároveň i lidsky soucitný (v jeho prózách jsou velmi laskavé medailony dětí). Příznačná je sympatie pro nejmenší živé tvory (hmyz, ptáci).

V charakteristikách živočichů, rostlin, věcí i lidí se vyčleňuje příznak zlověstnosti. Důležitou událostí je u Odarčenka metamorfóza. Podnětem je zřejmě hrůza a utrpení, které vidí kolem sebe, a jeho existenciální úzkost. Snižující hypostáze, které volí sám pro sebe (například žebrák, nebo kocourek do růžového pokoje holčičky), vypovídají o tom, že básník hyne nebo trpí ve světě, v němž něco základního je porušeno. Metamorfóza znamená snahu toto porušení vyrovnat, obnovit jakousi rovnováhu. Andělské a běsovské motivy jsou patrně výrazem jeho marného hledání jakési spásy. Není si jist sám sebou a krutě naráží na život, který pro něj není; snad se mu podaří překonat strach prostřednictvím smíchu. Ten smích není smíchem ďábla (infernální rozměr jeho poezie nemá), básně zalidňují spíš ďáblíci a všelijaká havěť nižšího řádu, běžné vidiny ruských opilců a jiných existencí se zbloudilou identitou.

Nabízí se otázka, zdali tento podivín, alkoholik a narkoman (nakonec sebevrah), který začal publikovat až v roce 1947 (tedy ve svých 44 letech), vůbec má nějakou specifickou podstatu. Čtenář může uvažovat o tradici prokletých básníků nebo o černém humoru. Odarčenko si v próze klade hlubokomyslné otázky, ale v poezii se projevuje jako opravdový básník. Je s podivem, že spojení trochu sentimentálních klišé s krutým humorem, s obrazy malých hrůz, ošklivostí, smrti funguje jako poezie, že v tom je hudebnost a estetická zkušenost. Mezi objektivní podněty Odarčenkovy poezie nepochybně patří folklor, lidová slovesnost, dětská říkadla apod. – odtud důraz na zvukovost, opakování hláskových komplexů, paralelismy, refrény. Překladatel tento model dobře vystihl, srov. například: „Ty jeden Ali Babucho!/ Nech Pašku! Přijdeš o ucho!“

Vidím; čtu

Odarčenkovy imaginativní postupy nabízejí srovnání s moderními výtvarnými směry, zvláště surrealismem. Živel výtvarnosti mu ostatně byl vlastní – jeden čas se živil ručním malováním látek pro haute couture, známé jsou i jeho obrazy s nepochybnou surrea­listickou inspirací. V době jeho uměleckých aktivit byla surrealistická tvorba soustředěna právě v Paříži – tam se konala v roce 1947 první celosvětová poválečná surrealistická výstava. Silně vizualizovaná Odarčenkova poezie pečlivě sleduje umístění objektů do prostoru, inklinuje k infantilní hravosti, která vyúsťuje do drastické podoby větší či menší hrůzy. Vztahy přirozeného světa jsou tak dezintegrovány. Lze uvažovat o analogii s výtvarným projevem Salvadora Dalího, o velmi pravděpodobné souvislosti s malířskou tvorbou Reného Magritta (ten realisticky zobrazené předměty uvádí iluzivně do nečekaných souvislostí). Odarčenkovy básnické obrazy jsou silné a stručné (veselý vrabec na popravišti, dnešním Rudém náměstí), mají v sobě lidskou pravdivost: vyjadřují emoce a dávají podněty k uvažování o rozporuplnosti bytí.

Zkušený překladatel Petr Borkovec obdivuhodně přetlumočil jak surrealistickou polohu se znaky rozkladného stavu, tak pocitově velmi důležité rysy dětské poezie, i prvky všedního, malého života směřujícího k sebedestrukci. (Vtipně nahradil například absentující česká deminutiva: Děňoček, děňoček, vot tak děň! „Raníčko, soumráček, dníček, dník!“) Hláskové souznění v nepřesných Odarčenkových rýmech překladatel ještě dále oslabuje, aby zvýraznil myšlenku a realitu. Pochopil, že fantazijní výtvory Odarčenkovy vyjevují přímý kontakt se zevním světem, i když ho básník vnímá v zlověstné podobě nebo ho přímo rozvrací. Borkovcova básnická fantazie dokáže kouzlit s autentickými skutečnostmi stejně dobře jako Odarčenko (někdy i lépe). Ošklivost a bída života je poezií přeměněna. Odarčenko byl diletant, ale originálně představil kus krutého života: strhl masku, jež zastírá povrch věcí, a ukázal, co také skrývají. Zlo samo je trochu obnošená vesta, ale poetika grotesky, paradoxu a absurdity ve spojení s dětskou naivitou patří moderní poezii. To dosvědčuje i obsáhlý doslov Miluše Zadražilové, v němž se pro identifikaci Odarčenkovy osobnosti i díla podrobně analyzuje dobový kontext, uvádějí se paralely, analogie a souvislosti (Chodasevič, Georgij Ivanov, tvorba oberiutů, Charms).

Autorka je rusistka.