Hottentottenpotentatentantenatentatentäter

Největší žal bývá zrána. Člověk se probudí a chápe, jak je to všechno hrozné. Už jsem o tom psal v jedné své básni, ale ty ji stejně neznáš.

To určitě proto, protože se neustále ohlížíš za svými sny.

Jak to víš?

Také to znám.

No jo, já jsem zapomněl, že jsme vrstevníci. Ačkoliv o věk tu podle mě nejde. Kam až sahají mé vzpomínky, pamatuju si na tuhle ranní melancholii. Který blbec přišel na to, že ráno je světlá a radostná doba?

Nevím. To jsou všechno vaše výmysly. Básníků.

Poránu se mi strašně nechce vracet se do reality. Proto se určitou dobu ze všech sil snažím naskočit do posledního snu. A pak ještě to jaro, zase to jaro, zase ta smrt. S jarem se aktivují myšlenky na smrt.

V důsledku avitaminózy?

A v důsledku zpěvu černých kosů – zrovna jako teď. Budou přeci zpívat dál, dokonce po tom, co se to stane. Koukej. Všechny tyhle takzvaný hotely neboli penziony na opačné straně Studgarter Platz nejsou nic jiného než – jak se tomu říká? – hodinové hotely. Pokoje se tam pronajímají po hodinách.

Odkud ta jistota?

Nic není jisté. Ale podívej se sám na všechny ty cedule, žaluzie, tmavě červená venózní srdce. Po večerech se tady procházej holohlaví mladíci býčího vzezření. Starají se o to, aby nikdo neubližoval místním holkám. I když bůhví o co se ve skutečnosti staraj. Jedné noci jsme se tudy vraceli s Rostykem, který tady mezi nimi poznal hned dva bandity z Frankovsku. Oba dva zmizeli ještě v devadesátých. Jeden schytal kulku do břicha, druhý taky zemřel tak nějak podobně. Hrdinskou smrtí. Ukázalo se, že oba našli své záhrobí tady, v Berlíně. Hotelový byznys.

Žiješ tady rád?

Jasně. Je to příjemné místo. V dubnu, když jsem sem přijel, polehávala pod těmahle stromama ještě docela mladá žena. S takovou záplavou ohnivých vlasů, celá v nějakých hadrech. Veškerý svůj majetek – hromadu nejrůznějších hadrů – přechovávala v takovém velkém vozíku ze supermarketu.

Povídal sis s ní?

Monika si ze mě utahovala, že prý by stálo za to, kdybych se s ní seznámil. Nechcete se skamarádit, říkala mi. Představil jsem si, jak si ji čas od času zvu do svého bytu, aby si tu mohla vyprat všechny svoje nespočetné hadry. Začátek románu.

Nenapsaného?

Ne. Naštěstí. Je bázlivá a divoká, celá se pod mými doteky chvěje. Postupně se jí vrací paměť. Je to vdova po miliardáři, oběť intrik a medicínsko-psychotropních experimentů. Ve dvou luštíme její hrůzné tajemství. Happy end. Jen co Monika a Andrzej odjeli, zmizela také. Jako by tu nikdy nebyla. Jako by ji někdo sebral, policie nebo saniťáci, nebo někdo na ten způsob. Vždycky pod těmi stromy, dokážeš si to představit? Ležela tam na těch svých zavšivených dekách ve dne v noci.

Možná, že nedokázala chodit.

Možná, že dokázala létat. Máš jízdenku? Jdu si jednu koupit.

Mám všechno v pořádku. A ty by sis měl radši koupit celodenní. Platí do tří do rána.

Páni! Chystáme se bavit až do rána?

To je jen návrh.

Na tomhle nástupišti často potkávám Rusy. Tedy lidi, kteří mluví rusky. Ruští Němci. Teoreticky je tahle kombinace to nejhorší, co se může přihodit. Jako by nestačilo, že jsou russkije, ještě k tomu to musí bejt němcy. Hrůza! Obzvlášť pro traumatizovanou středoevropskou duši. Slyšels, co tamta holka s plechovkou piva řekla svému klukovi?

Neslyšel.

To je dobře, žes to neslyšel. Protože bys ses otřásl, přinejmenším vnitřně. Nakonec, není na tom nic divného, že se tu scházejí – dole je přeci jejich obchod, nonstop. Supermarket Putin. A všichni k němu nějakým způsobem patří. Něco dovážej, vyvážej. Zrovna před několika měsíci se mi přihodila dost nepochopitelná věc.

Co přesně?

Stalo se to před polednem. Z ulice někdo zazvonil na můj byt. Přestože jsem nikoho nečekal. Ale nic neobvyklého na tom nebylo, občas to takhle dělají všelijací poštovní kurýři. Nemají klíče od vstupních dveří, ale poštu stejně musej doručit.

Jasně, nemusíš to takhle dopodrobna rozvádět. Stejně to žádná pošta nebyla.

Ne, nebyla. Zvedl jsem sluchátko zvonku a zeptal jsem se, kdo tam je.

No a?

Ženský hlas. Ale měl jsem dojem, že tam není sama, že je s ní ještě několik lidí, takové sotva slyšitelné šustění kolem.

A co odpověděla?

Mluvila německy se silným ruským přízvukem. Rozumíš, dokážu neomylně určit přízvuk. Rusové místo „haben“ nevyhnutelně říkají „chaběn“ a místo „Polizeioffizier“ říkají „palicajaficjer“. Stejně tak umím rozeznat němčinu Poláků od němčiny Italů. Nebo Turků. Mám foneticko-ortoepický sluch. Jsem Orfeus.

A vůbec, jsi génius. Ale co ti ta žena řekla?

Něco na ten způsob, že se zeptala, jestli náhodou nemluvím rusky, protože prý shánějí někoho, kdo by jim tam mohl něco přeložit. Z ruštiny do němčiny. Divný, ne? Představ si skupinu lidí, který choděj od jednoho baráku k druhýmu a čtou si příjmení dole na zvoncích. A když nakonec najdou něco slovanského, pokouší se o navázaní kontaktu.

Jak ses zachoval?

Vyštěkl jsem německy, nein, kann ich nicht, a zavěsil. Zcela určitě to byli lupiči. Vyhledávají tady svoje a evidují si je. Kdybych byl nějaký tučný ilegál, tak by si mě dali na svůj seznam. Jak pojedem?

Začneme na Fridrichschtrasse. Chci tě trochu pohostit. Posledních šest dnů jsme usilovně pracovali, zasloužíme si pár šluků.

A tuhle věc tam, na Friedrichschtrasse, jen tak rozdávaj?

To ne, ale to tě nemusí zajímat. Já tě zvu. Říkal jsi něco o své něžné středoevropské duši?

Neúčastnil jsem se tohoto dělení světa.

Víš, svět ale musí být nějak rozdělený. Přinejmenším proto, že ho máme rádi v jeho různorodosti. V tom možná spočívá poslání hranic – hranice střeží odlišnosti a brzdí úplnou nivelizaci. Jejich hlídači ani nemají potuchy, jaké poklady doopravdy střeží. A úplná ztráta hranic nebo dělicích čar obecně je především ztrátou identit.

Jenomže za stávajícího rozdělení může být moje identita rozervaná, odříznutá od sebe samé. Rozumíš, značná část mne zůstala z tamté strany té právě natřené opony, kterou můžu leda tak zuřivě škrábat nehty, co se mi bez mé vůle mění na drápy. To vypadá, že se nám hodí všechny vlaky, každý jede na Fridrichschtrasse.

Na Fridrichstrase a dál na východ. Nastupujem.

Odřízli mě od Prahy, Budapešti, Krakova, zanedlouho mě odříznou od Dunaje, Balkánu a Transylvánie. Tohle dělení mě nikterak neuspokojuje, za takového dělení jako bych byl vystrnaděn ze svého vlastního domu. Abych byl přesný, mám zakázáno vstupovat bez povolení do některých jeho pokojů. Vzpomínám si, jak tady v tom Media Marketu nakládala velká skupina Poláků do vozíků hi-fi věže, desítky, stovky hi-fi věží. Proč? Na co? Na pohled připomínali šlechtice z Ohněm a mečem, převlečené do tureckých džínů.

Považuješ se za Evropana?

Považuju se za obyvatele středovýchodní Evropy, tedy za Evropana, ale za jiného Evropana, se zkušeností, která se zásadně liší od toho, co se za evropskou zkušenost považuje. Moje zkušenost je zkušeností okupovaného Evropana, a tím nemyslím jenom tamty tanky v Praze v osmašedesátém, ačkoliv ty taky.

Ale co to je, ta tvoje středovýchodní Evropa? Chápu, že to mělo určitý smysl před dvaceti a více lety: Miłosz, Kundera, Havel, Konrád. K čemu je ti to dnes?

Máš pravdu. Je to jedna z mých vidin. V poslední době nedělám nic jiného, než že se vyhýbám dotěrné otázce: co to je? Chybí málo a při slovech středovýchodní Evropa začnu sahat po pistoli. Víš, tady, v okolí Sauvignonplatz, pro mě začíná Berlín. Terzo Mondo, poběhlice v kozačkách. Popsáno v Perverzi, kterou ty neznáš. Mám rád tuhle stanici. Ale víš, na co občas myslím?

To jsem zvědav.

Jsi zvědavý úplně na všechno? Že tohle všechno je vidina. Nejenom středovýchodní Evropa, ale i tahle stanice, Sauvignonplatz, Berlín, všechno kolem nás. Za chvíli pojedem dál. Tam napravo na stěně jednoho baráku pokaždé vidím jedno graffiti – RCB – tedy Reagan, Clinton, Bush. Jsou tam vyvedení tihle tři kluci, takoví jakoby animovaní, s nějakou, kurva, bouchačkou. Reagan má k tomu kovbojský klobouk. Tak tedy, kdyby tam jednoho dne nebyli, bude to důkaz. Důkaz, že vše je pouhá vidina a režisér je budižkničemu, co se provařil a zapomněl je vlepit do mého každodenního videoklipu.

Tentokrát nezapomněl.

Copak tu byli?

Právě jsme kolem nich projeli.

To znamená, že tenhle svět není pouhou vidinou. Prozatím. A ještě mě silně znepokojují tahle okna bytů přesně nad trati, vlevo. Jaké to asi je, žít a dívat se z okna svého domu dovnitř do vagónů? A ty vagóny kolem tebe projíždějí bez přestání, ve dne v noci. Nebyla by to špatná věčnost, co?

Věčnost ti neuteče. Vraťme se k té tvé středovýchodní Evropě.

Občas říkám, že to je New York. Občas – že to je takový sloup v okolí karpatského Rachova, zeměpisná fikce, objevená císařsko-královskými zeměměřiči, jeden z nichž se jmenoval, tuším, Josef K. Tak. Už se přibližujem. Berlin Zoo.

Nějaké zvláštní vzpomínky?

Jsou vždycky zvláštní. Tady to nejsilněji pá­chne Berlínem. Tedy nejlacinějším pivem a bezdomovci.

Proč pokaždé, když mluvíš o Berlínu, vzpomínáš na žebráky a bezdomovce?

Pokaždé ne. Ale je to jeden z nejtrvalejších vjemů. Nelze je tu nevidět. V tomto smyslu je Berlín velmi středověké město, přeplněné jurodivými a mrzáky. No prosím. Tenhle teď bude nabízet svůj časopis. Nechystám se nic kupovat, vůbec se nezajímám o novinky ze života bezdomovců.

Máte jich méně?

Čert ví! Máme jich dost. Ale aspoň že nevydávají vlastní časopisy. A nesnaží se ti je vnutit. Tady jsou mnohem dotěrnější, protože všechno tady vypadá o poznání bohatší než u nás, takže oni si za to vystavují účet. Jsou tu nároční, ne jako u nás.

Jezdíš rád německými vlaky?

Není to špatné. Rychlost a ticho, sterilnost. Lahodné vůně. Proč se ptáš?

Jenom že jsme právě projeli kolem jednoho intercity. Aby řeč nestála.

Jasně. Víš, ze začátku mě strašně lákal tenhle kanál u zoologické zahrady. Přišlo mi, že v něm musej žít aligátoři – přinejmenším tak vypadá v létě. Jako rameno Mississippi. Jestli tomu rozumím správně, je to část Landwerkanalu, ne?

Přesně tak. Plavil ses po něm?

Jednou. Od Jannowitzbrücke ke Schlossbrücke, obyčejná turistická varianta. Na hořejší palubě seděla asi stovka Američanů, kteří zrovna vystoupili z letadla a tak všichni okamžitě usnuli. Ale dokonce ve spánku se jim dařilo organizovaně klonit hlavy, když jsme proplouvali pod mosty. Poslyš, proč právě na Tiergarten pokaždé nastoupí nějaký blázen?

Jako tenhle?

Toho tu vidím poprvé, ale pokaždé tu někdo takový nastoupí.

Ten je docela známý. Teď ohlásí příští stanici a nařídí, aby se nikdo nevykláněl. Představuje si, že je někým na způsob vlakvedoucího a zároveň průvodčího. Má na krku píšťalku, vidíš?

Jednou na Hackescher Markt do vagónu nastoupil blázen, který se hlasitě hádal sám se sebou v mně nesrozumitelném jazyce.

Zcela nesrozumitelném?

Většinou se snažím určit jazyk podle melodie. A když už nejsem schopný určit, co to je za jazyk, tak usoudím, že to je albánština. Ale tentokrát to nebyla ani albánština.

Co bylo dál?

Sám si předhazoval nějaká zdrcující obvinění. A odpovídal na ně stejně zdrcujícím způsobem. Rozpaloval se víc a víc. Jeho výkřiky mi překážely v soustředění na myšlenku sociální spravedlivosti.

Myslíš občas i na takové věci?

Proč bych na ně nemyslel? Pak na Fridrichstrasse nastoupil kluk a holka a sedli si naproti. Oba byli vysocí jako tyče, mladí a strašně vyhublí. Poslouchali hudbu z jednoho walkmanu a mlčeli. Přitom se do sebe zcela zaklínili, každý se svou polovinou muziky, se svým sluchátkem. Působili tak tence a beztížně, že jsem odhodil veškeré pochybnosti: byla to láska. Nemohlo to být jinak. Prožijou spolu dlouhý a šťastný život a zemřou v jeden den. Stanice Bellevue. Odkud tu jsou tyhle francouzské názvy?

Historické dědictví. Hugenotská emigrace.

Někde tady, v těchhle hadovitých domech z oranžových cihel žije Michael Angele. Z jeho knihy vyplývá, že Kafka měl právě v Berlíně svůj poslední sex.

U souchotinářů se opravdu zostřuje libido, čím dál tím více. Jsou neustále ve stavu pohlavního vzrušení.

Na druhou stranu mi Beata Pinkernail vyprávěla, že Goethe měl svůj první sex v Římě. V té době už mu bylo přes čtyřicet.

Přes čtyřicet – a první sex?

Rozumíš, všechno, co do té doby zažil s ženami, končilo neúspěchem. V souvislosti s tím si usmyslel, že to je kvůli genialitě. Prostě se mu nepostavil, chápeš?

Odtud tedy, řekněme, celý ten wertherismus?

Zcela jistě. Ale v jedenačtyřicátým roce svého života se vydal do Říma, a ačkoliv to sám nečekal, docela slušně udělal jakousi anonymní štětku s kozama velkýma jak melouny a s teplou, pohostinnou pochvou. Nemůžu vyloučit, že jí z pusy silně smrdělo česnekem. Tak tedy Werther zemřel podruhé.

No ovšem – tyhle tělnaté římské kurtizány s upocenými pochvami…

No právě! Od toho momentu to byl úplně jiný Goethe, takový Goethe II. Nebo spíš Casanova I. Chlápek, který až do smrti, tedy ještě plných třiačtyřicet let, neminul žádnou náhodnou sukni, můžeš si to představit?

Dej si ještě hlt a uklidni se. Proč tě to tak znepokojuje?

Protože je to fenomenální – tahleta síla lidského ducha! Ve skutečnosti vždycky jde jenom o ducha, nebo ne? Á, restaurace Paris-Moskau vpravo dole. Nikdy jsem tam nebyl. Dobrá?

Říká se, že podle veškerých zeměpisných měření je právě tady střed cesty mezi Paříži a Moskvou. S přesností na milimetr.

Takže ve skutečnosti je střední Evropa tady? To snad ne!

Jinak řečeno, tvoje střední Evropa je jinde, protože je to především Evropa komunizovaná?

Lepší by bylo říct, že to je ta Evropa, kterou se snažili předělat na Rusko. To, že se v ní snažili zavést komunismus, je vedlejší. Pro takový organismus, jako je Rusko, nemá žádný význam, zda je komunistický nebo monarchistický nebo třeba policejně-oligarchický. Podstatné je něco jiného: jeho touha být impériem. Být veliký, větší, ještě větší, největší.

Nezdá se ti, že ho démonizuješ? Možná je to tvůj problém, a ne jeho, Ruska?

Asi to tak bude. Pověz mi, jak jsem jenom vytušil, že se z tamté cuchty s ideálními půlkami, obtaženými sukní, vyklube Ruska?

Slyšel jsi, jak mluví s přítelkyní.

Nic takového! To až pak jsem zaslechl, jak spolu mluví, předtím byl pouhý signál: „Ruska“. Věčně nespokojená, víš, takový poněkud nadutý ksichtík. Mimochodem, co říkáš na její pozadí?

Také poněkud naduté. Tvoje vize, a to musíš uznat, míří veskrze do minulosti. Třebaže to není nějaká daleká minulost, řekněme rakousko-uherská, ale přece jen je to minulost. A co s přítomností? Co s budoucností?

Minulost je natolik aktivní části našeho teď, že mi je trapné přesvědčovat tě o něčem natolik jednoznačném. Kdy už konečně přestanou přestavovat ten pitomý Hauptbahnhof?

* * *

Mezitím se tě budu dál vyptávat na Evropu.

A co že to je?

Takže máme první otázku: co to je?

To je takový výrůstek Asie, něco na způsob poloostrova, co si o sobě myslí, že je kontinent. Přitom je čím dál tím těžší ho ohraničit: jestliže s jeho západním břehem je fakticky všechno jasné, pak ohledně východu tu máme nespočet nejrůznějších pitomých koncepcí. A otázka kde končí Evropa? se nestává automaticky otázkou kde začíná Asie?

No a kde je podle tebe tohle východní pomezí?

Na pravém břehu Rýnu. Protože tak říkal Konrád Adenauer. Za plotem Metternichovy zahrady. Protože to říkal kníže Metternich. Nebo – na východ od neexistující berlínské zdi. Ačkoliv ona není zas tak úplně neexistující, jak se nám může zdát.

Takže teď jsme v Asii?

Jo. Vykračujeme si po téhle Oranienburgerstrasse jako po poušti Gobi. Cítíš to skřípění písku mezi zuby?

Existují další varianty východního pomezí?

Aby ne! Kolik se ti jen zachce. Řekněme, že to je západní hranice bývalého eseseser. Nebo to je meziříčí Dunaje a Donu. Pardon, Dněpru a Dněstru. V každém případě to je nějaké Meziříčí, Mezopotámie. Když se podíváme na Uralský hřbet, jen těžko posoudíme, zda ta hranice prochází před ním nebo za ním. Protože pak může tahle mez být pobřežím Tichého oceánu. Evropa od San Franciska do Vladivostoku, můžeš si to představit?

Nemůžu. Ale za chvíli si zakouříme a půjde mi to líp.

Doufám, že jo. Evropa je podle mě všude tam, kde si místní obyvatelstvo myslí, že jsou v Evropě. Těžko objevíme lepší definici. Dokonce i po tom, co si zakouříme.

Až příliš jednoduchá definice, zdá se mi.

Proto je správná. V Číně si nikdo nemyslí, že jsou v Evropě, a v Saúdské Arábii nebo Venezuele zcela jistě také ne. Ale v Argentině tak trochu jo. Nebo v East Village na Manhattanu…

* * *

S čím bys Evropu srovnal?

Například se společným domovem. Někdo už jí takhle říkal, že jo?

Gorby.

No právě. Ten dům má dost nápaditou architekturu, je to opravdická směs epoch a stylů, jako celek by to mohl vyprojektovat snad jen nějaký maniakální Supergaudí: nespočet poschodí, teras a zákoutí, a také křídel, mansard, výstupků, balkonů, pater a galerií. Z jižní strany je ovitý divokým vínem a vavříny, ale tohle všechno bývá občas zaváto červenými africkými písky. Zatímco ze severu je skoro věčně zasypaný laponským sněhem. Ze střech a okapů visí miliony rampouchů. Jeho severní pokoje jsou vytápěné teplem gejzírů.

A jak se to má se západem a východem?

Jeho západní půle je převážně hustě zalidněná a udržovaná, chodby, sály a pokoje se jen lesknou po další z řady moderních rekonstrukcí. Spolu s tím je tu natolik sterilní atmosféra, že se člověku chce uspořádat divokou pitku. Východní část, s vytlučenými skly a dveřmi vyvrácenými z pantů, vypadá spíš jako ruina. Procházejí se tu průvany a vichry, prohánějí se zde stepní běžci. Jsou tu problémy s vytápěním a po kuchyních ošklivě páchne vařené zelí a bramborová pálenka. Každá z těchto dvou části je svým způsobem krásná.

Z knihy Tajemnycja (Folio, Charkiv 2007) přeložil Alexej Sevruk.