Středovýchodní revize

Člověk umírá, ale jeho kostra žije věčně.

Gabriel, jemuž jsou čtyři roky

Klepsydra

Od dětství mě přitahují ruiny, mohl bych opakovat spolu s Danilem Kišem. Od dětství mě přitahují ruiny, tyto zvláštní stopy, zvláštní sídla někdejšího bytí. Nechci to vysvětlovat nějakými metafyzickými nebo romantickými sklony. Možná je toho příčinou jenom pouhý pach a žádný Geist. Hnilobná vlhkost, celá ta chatrná fyziologie. Staré stěny, ztrouchnivělé trámy, zpola zetlelé věci vydechují své vlastní, pouze jim vlastní pachy – možná jsem toxikoman?

Chvála Bohu, krajina mé části světa je těmito objekty zaplněna dostatečně. Opuštěné staré domy, celé čtvrti v pastích starých měst, zarostlé dvorky, oprýskané, plísní a močí nasáklé zdi, schodiště vystlaná věčným podzimním listím. Stává se, že tam ještě žijí nějací pijáci, celé pijácké komuny se svým reálným vnitřním komunismem. Stává se rovněž, že je odtud vyhánějí, legalizovaná buržoazie nemovitosti co nejrychleji skupuje, zabírá teritorium, třídní boj trvá, prvotní pospolitost také, anachronický život podle Marxe nabývá nových postmoderních forem, ruiny ovšem zůstávají ruinami.

Vyrůstal jsem ve světě oněch maloměstských dvorků a domů, oněch před stoletím módních verand a mansard. Ano, přesně před stoletím, jelikož jde o minulý fin de siècle, o časový zlom, v provinciích pociťovaný všeobecně ne tak démonicky jako například ve Vídni, ale přesto. Větší část tohoto světa byla v ruinách již v okamžiku mého narození, takže si nemohu pamatovat celek, ale pamatuji se ještě na ty divné, převážně shrbené staré muže a ženy, kteří kleli po haličsku, znali zpaměti gymnaziální latinské citáty a v časech Chruščova a Beatles se oblékali tak, jako by vyšli uvítat arcivévodu Františka Ferdinanda. (Jak se jim podařilo tento oděv uchovat? Toť otázka! Přes všechny čistky, domovní prohlídky, deportace, znárodňování! Že by jej ze sebe nesvlékali po dobu všech těch desetiletí? Že by dokonce spali takto oblečeni v očekávání nočních zatčení?)

Pamatuji si jejich stařecký pach, nic zvláštního, pouze pach starého těla, je odlišný. S lety se v člověku nahromadí únava, nemoci, křivdy, a tak vzniká onen zvláštní pach, symptom rozkladu.

Odlišovali se vším. Již v dobách mého dětství vyhlíželi jako mimozemšťané, lomcovaly jimi sklerózy, migrény, mánie. Okamžitě je prozrazovala špatná ruština. Anebo naprostá dezorientace v každodenních mezilidských vztazích, v celém tom špiclování.

Zřejmě také představovali jakési tajemné­ bratrstvo, jakýsi esoterický císařsko-královský klub Bruna Schulze, i když celá jejich tajemnost byla příliš zřejmá, otevřeně a nezadržitelně vyplývala na povrch, a proto vyhlížela celkem nefunkčně, podobně jako užívání zmíněných latinských citátů. V dětství jsem je rád pozoroval, celou tu jejich ptačí mimiku. Anebo pitvořil jejich mluvu, všechny ty zvukové zkomoleniny, intonační úlety, lexikální odchylky. Vlastně jsem je nijak zvlášť rád neměl, očividně, cítil jsem převahu smrti uvnitř jejich organismů, a to odpuzovalo. Později se začali zjevovat v mých nočních můrách – s pytli a holemi, se svým stařeckým pachem.

Ale příliš jsem se těmito stíny nechal unést. Ve skutečnosti se má láska k ruinám neomezuje pouze na zóny starých měst. (…)

Glosář

Tento esej je něco na způsob soupisu anebo poněkud rozšířeného katalogu všech ruin tohoto světa. Všech? Tedy, samozřejmě jsem poněkud přecenil své možnosti, budiž: všech těch, na které si vzpomínám.

Nejdříve se kupodivu připomínají ruiny průmyslové: opuštěné fabriky, haraburdí a staré železo, hromady kolejnic a rour, nehybné vozíky, zasypané šachty a štoly, radiace, rez, zastavené mechanismy, rozbité cihly, ohořelé karoserie, nesmyslné montážní konstrukce. Veškerá ta katastrofa krajiny, odvrácená strana výrobního idiotismu.

A samo sebou ruiny dávných civilizací: jakási města v džunglích, opicemi obsypané svatyně, studny osídlené hady.

Dále ruiny cest. Kdysi jsem šel v horách takovou cestou, bylo to jenom kamení a tráva, tráva a kamení, ale věděl jsem, že před padesáti lety to byla cesta a po ní jezdili na minerální vodu paní a páni ve fiakrech a kabrioletech. Děti celou cestu vzrušením hystericky brebentily a sloužící ledva stačili dobíhat pěšky, s košíky přeplněnými jídlem v rukou.

Dále, samo sebou, ruiny mostů, někdejší pilíře, kterým se ukrajinsky kdovíproč říká byky, možná, pro tvrdošíjnost – báječná veledíla inženýrství, která odolala uprostřed temného proudu říčních vod.

Sem by měly patrně náležet i akvadukty, tedy jejich ruiny.

Bývají ovšem i ruiny řek, voda, která již neteče. V beztak dost fantasmagorickém Lvově je řeka, která se stala městskou kanalizací. Před čtyřmi stoletími se po ní plavily plachetnice z Baltského moře, z Danzigu a Lübecku, a hadovité sargasově-atlantské úhoře bylo možno chytat téměř holýma rukama. Nyní řeka existuje pouze v kanalizačním potrubí, pod dlažbou a asfaltem. Mimochodem, slyšel jsem, že úhoři mohou přežívat dokonce i v kanalizačních rourách. I pod asfaltem je život, tvrdili němečtí maximalisté v 68. roce.

Bývají ještě ruiny moří, převážně jakési pouště, ale co je nám po nich?

Ruiny lesů, vod a strání. Ruiny kamenů.

Poté ruiny korábů. Ty, jež leží na dně („Titanic“, ovšemže „Titanic“, ale nejen ten, celé flotily, eskadry!), a rovněž ty, které byly vyplaveny na břeh, včetně oné španělské galeony, kterou nalezl Buendía Márquez uprostřed pralesa ve vzdálenosti čtyřdenní cesty od mořského pobřeží. Zbytky kosmických korábů sem také zřejmě patří, stejně jako úlomky meteoritů.

Jsou ještě ruiny hřbitovů, zvláště tam, kde se jednalo o genocidu, čistku, deportace. Protože pochopitelně lze osídlit cizí domy a posloužit si cizími garderobami, nádobím, prádlem nebo třeba zlatými zuby, ale nikdo se nebude starat o cizí mrtvé. Tím spíše ne o jejich hroby. Viděl jsem takové ruiny: židovské, arménské, lemkovské. Aby bylo možné přečíst jména, bylo třeba prsty seškrabat z náhrobků mech. Zhruba vím, kde bylo v mém městě ghetto. Andrzej Stasiuk mi ukázal divnou ulici – kamenitou lesní cestu, les byl vpravo i vlevo, les a jenom les, byla to hlavní ulice lemkovské vesnice s příznačným jménem Czarne.

A zajisté musí být ruiny jazyků, slov, písmen – této pohyblivé paměti.

Ovšem zde se míním zastavit. Při vzpomínce na jazyk a slova již zřejmě překračuji hranici dovoleného a z reálného materiálního konkrétna zabředám do světa chytlavých abstrakcí, a to je zřejmě nežádoucí, protože poté by bylo možno rozhovořit se o ruinách duší, svědomí, pocitů, cti-poctivosti-věrnosti, ctností, počestností, o ruinách lásky a ruinách nenávisti, o ruinách víry, ruinách nadějí.

Takže bych byl nucen moralizovat (vlastně jsem už začal), nosit dříví do lesa, vytvářet v těch koridorech mezi minulým a budoucím nervní průvan.

Namísto toho bych se chtěl trochu pozorněji zaměřit na předměty a věci, na všechno, co je hmatatelné. Má dětská představa, že se stanu archeologem, o sobě občas dává znát: píšu veršovaná dílka o skládkách a zbořených domech, o sklepech a půdách zavalených středověkým – pardon, středoevropským – haraburdím. Za mnohem výmluvnější nežli jakékoli morální sentence prostě považuji úlomky tohoto starého světa: umělé květiny, vázičky, vánoční andělíčci s jatagany, ošoupané mince, jakási dekadentní bižuterie, zetlelé dámské podvazky, hudební krabičky, ptačí hnízda. Zajímají mě stará akvária, zkamenělé ryby, smaltované vany a dlaždice, píšťalky, okaríny, porcelánoví jeleni. Pochopitelně mě vzrušují láhve, spousta různých lahví různých erotických tvarů a s výběžky. Láhve ženské a mužské postavy, v různých barvách, o různém obsahu, zvláště ty, z nichž dosud nevyprchal pach – nikoli zápach, duch! – nesmírně dávno vypitých vín či kořalek. Zvláštní lásku věnuji zeměpisným mapám, které dosud křivě svědčí o Konci Světa, o želvách a velrybách, o Moři v místě dnešních Karpat, o spících karpatských vulkánech, a také o všelijakých zapomenutých místních formacích na způsob Bohemie, Galicie či Cislajtánie. Po nich se musím zmínit i o stoletých železničních jízdních řádech – jistě, zmeškal jsem všechny v nich uváděné spoje, přesto je pro mě dosti důležitý fakt, že vlaky ze Lvova do Benátek jezdily dva: první z nich přes Vídeň – Innsbruck a druhý přes Budapešť – Bělehrad.

Nadšení způsobují rovněž štosy dávných papírů, fascikly suplik a výpovědí, pradávné časopisy s reklamami na automobilové houkačky a dámské korzety, zažloutlost novin a knih, jimiž se listuje obráceně, tabule ulic s nápisy v některém z jazyků mocnářství, portréty císaře Františka Josefa, Ševčenka, Hruševského, Sigmunda Freuda, jakékoli jiné portréty a rytiny, gramofonové desky, z nichž už nezazpívá ani Caruso, ani žádný pozdější tenor s italským příjmením Pavarotti, divadelní či cirkusové vstupenky na Dnes naposled i v nebytí dávno zapadlé výstavy, pohlednice z kolonií, mondénních lázní anebo frontových linií, karty ke kanastě, bridži nebo pokeru, karty tarotové, kartičky s fotkami a faksimiliemi podpisů milovníků éry němého filmu či význačných sériových vrahů.

Má alergie na to odpovídá bolestně: prach a rozklad, rozklad a prach. A přesto stále znovu pronikám do těch útrob – jako by tam bylo něco jiného kromě nepořádku.

Ano, všechno je to rozklad a prach. Ale spolu s mnohými adepty filosofického optimismu, tradičně nazývaného dialektikou, nemám snad právo doufat, že každý rozklad je ve skutečnosti příslibem nového uspořádání? Anebo přinejmenším něčím, co nedává tomuto světu spočinout. Rozklad je přetvářením minulého v budoucí, pověděl by ten, kdo má na rozdíl ode mne větší sklony k aforismům.

Miluji bleší trhy, protože jsou pro mě ztělesněním proměn substancí bytí, pronikáním duchovního v materiálno a naopak. To minulé, které už jednou a navždy skončilo, vyčerpalo se, najednou jako by hledalo své pokračování, toužilo trvat dále. Nač jinak ty petrolejové lampy, sádrové bajadéry, alba rodinných fotografií?

Stejně tak mám rád všelijaké rodinné mytologie, časem nesnesitelně popletené a protiřečící si, varianty vandrů, svateb, narození, zmizení, mám v nich rád náhlé zjevení cizích postav a neočekávané zvraty. Dokonce vidím, jak jednoho časného rána před sto lety sudetský Němec jménem Karl poprvé v životě vystupuje z vlaku na stanici Stanislau – v Haliči, nikdy dříve tady nebyl, ví jenom, že je to nejzavšivenější díra v celé Monarchii, zapadlá provincie, zkrátka, upřímně řečeno – prdel světa, Arsch, ale právě tady v té řiti se kupodivu rozhoduje začít nový život, jawohl, není už nejmladší (ale ještě při síle), umí zhotovovat kopie starých obrazů, může uniatům malovat kostelní ikony, má solidní vídeňskou školu, ví, jak se míchají správné barvy, zná téměř všechny vlastnosti každého druhu dřeva, každého plátna, je pedantský a pořádkumilovný, je mistrem ve svém oboru, jenž se může stát jeho každodenním chlebem – jeho a jeho rodiny –, proč se neoženit tady, s nějakou luteránkou s dobrým věnem, je čas najít si nějakou manželku a tak, dost bylo vandrování po chudých vesnicích. Má s sebou jenom pár věcí: veškerý dosavadní život se vešel do odřené cestovní brašny středních rozměrů (nátělníky, podvlékačky, motýlek, sváteční vesta, výhodně opatřená u krakovského vetešníka Arona Gajera), přinejmenším aspoň v okolí stanice by se měly vyskytovat nějaké zařízené pokoje, pokud možno bez blech, ovšem se snídaní… Energicky a poněkud podezřívavě vdechuje nosem povětří, snaže se zachytit první ranní pachy městečka.

A to je můj praděd a my jej tady opustíme, protože to je jenom jeden z lidských příběhů.

Exodus

A je tu jiný praděd – jiná linie, jiné pokolení. Je mu teprve pět let a tři z nich prožil bez otce, který odjel za prací do Ameriky. Cesta, která vede do Ameriky – přímá cesta do budoucnosti. Tak o ní lze přinejmenším uvažovat. Každý z nás chce pro sebe lepší budoucnost. Když se mu pak překulí čtyřicítka, unavuje ho chtít a přestává myslet na svou vlastní lepší budoucnost. Ta po čtyřicítce ostatně přestává mít smysl. Nezbývá mu než pomýšlet na lepší budoucnost svých dětí. Otec mého pradědečka uvažoval stejně. Děti – takovou měl on starost.

Takže, budoucnost – to je vůbec jakýsi jiný kontinent, taková Amerika, Nový svět, nepopsaný list. Budoucnost ještě zůstává budoucností, dokud pluješ a kolem tebe je Velká louže, dokud se parník zmítá na vlnách, dokud jsi cestujícím čtvrté třídy, naverbovaným zprostředkovatelskou společností, a tvoje tvář zmodralá nevolností. Jeden mudrlant v takových případech radil dívat se z paluby přímo k nebi, že prý to tlumí nutkání zvracet. Řekl bych, že to byla asi nějaká metafora. Anebo nechutný žert.

Parník se zmítal uprostřed Velké louže, děti i dospělé mořil průjem, na lodi řádila úplavice, těla mrtvých spouštěli přes palubu. Oceán je přijímal, jak se sluší a patří.

Amerika se za ním rozkládala jako nekonečná louka s anděly, ptáky a zlatými doly. Možná také – jako démantová klenotnice napěchovaná vším možným. Možná – jako gigantická jatka, v nichž den co den a noc co noc porcují miliony milionů mrtvých býků. Nic jiného pradědečkův otec o Americe nevěděl, do chvíle, než skončila parníková věčnost, než náhle vyšlo najevo, že i oceán má břehy. Než budoucnost přestala být budoucností.

Mezitím však ještě musela být několikatýdenní karanténa na některém z ostrovů před přístavy New Yorku, Bostonu či New Havenu – po čase se celá procedura začala omezovat na pouhou povinnou zdravotní prohlídku ve speciálně zařízených barácích (nahlížení do úst a zadnice, potírání pohlavních orgánů a podpaží jakousi smradlavou pastou a tak dále), zřejmě aby žádná středoevropská, židovská, řecká, italská, rusínská, cikánská nákaza nepronikla do sterilně čisté Země Snů. To vše bylo třeba přetrpět. Otec mého pradědečka to přetrpěl. I karanténu i zdravotní prohlídku.

Po několika letech od něj najednou přestaly chodit dopisy. Jeho žena schovávala všechny do jednoho, svazovala je motouzem do paklíku. Psával jí, že vstává do práce ve tři ráno a v neděli si zpravidla odpustí druhé pivo. Chtěl přece dát dohromady trochu peněz, vrátit se domů a koupit kus země. Právě ten kousek země se zdál být nyní jeho budoucností. Země má vždy nějakou cenu. Je to na světě jediná jistota, ta půda pod nohama. Peníze ztratí hodnotu, paláce shoří a žírná stáda dobytka zmizí pod zemí. Ale zemi samé se nic nestane – to je nejpevnější jistota. Tak uvažoval, protože žil ve druhé polovině 19. století.

Země, kterou chtěl kdysi koupit, měla být rozdělena mezi jeho děti, musela stačit pro všechny, měl to být pořádný kus země, teritorium svobody a dostatku. Taková to měla být budoucnost.

Ale jeho budoucností se stala tramvaj, pod jejímiž koly zahynul v Chicagu. Ruština má pro takové případy výstižnou formulaci: jego zarezalo tramvajem. V té neosobní formulaci je tramvaj pouze nástrojem jakéhosi téměř antického fáta. Slepá katastrofa, blesk z čistého nebe, věštění démonů, skřípění bržděných kol na kolejnicích, jiskry, chvilková hrůza, za níž už není ani bolesti, ani lítosti.

Jeho žena se to dozvěděla až tam, nad hrobem. Dlouho od něj neměla dopisy, život se stával stále nesnesitelnějším, jízlivé švagrové v tom spatřovaly manželskou nevěru (bordely, karty, harémy, alkohol!) a bohatý soused, vdovec, dolézal s morganatickými návrhy, takže za peníze půjčené od bratrů a sester (zde v polovině byla zkrácena-zeštíhlena celá historie o chození a doprošování se, o světě, kde dobří lidé, pravda, ještě nevymřeli – historie, přemoudře zakončená chvalořečí na téma dobrodiní velkých a poctivých rodin), takže za půjčené peníze si koupila lístek stejné třídy na parník stejné společnosti. Nejzajímavější je na tom to, že se vrátila – po téměř třiceti letech, stará a zámožná (dařilo se jí, pracovala jako švadlena, denně dvanáct hodin a trefila na solidní banku). Nepoznávali ji, když mluvila, užívala spoustu neznámých slov, kouřila silný tabák a čas od času si trochu přihnula. Ale to, po čem toužila, bylo najít své dospělé děti, protože nyní skutečně mohla koupit dost země pro každého z nich.

Kdysi, před odjezdem do Ameriky, rozdělila své děti po lidech – po těch, kteří měli co jíst. Její děti u těch lidí pracovaly za stravu, tehdy to byla společenská norma, smyslem života bylo přežívání, miska kaše byla smyslem prožitého dne. Jak se zdá, všechny děti přežily, nějak si poradily a v první válce dokonce žádnému z nich nezkřivili ani vlásek. Další krizi evropského humanismu rovněž překonaly poměrně bezbolestně, ostatně neměly univerzitní tituly a z knížek četly jenom Černého Tulipána a Fantomase, proto se nikdy nezabývaly takovými zamotanými a nereálnými záležitostmi, jako je sekularizace, oidipovský komplex či soumrak Evropy.

Jenom nejmladšího syna (pohádka! pohádka!) nemohla nikterak najít. Bylo mu pět let, když se vypravila na svou cestu. Nechtěl žít u cizích lidí, nechtěl jejich misku s kaší pro každodenní přežívání, byl příliš malý, aby přijal tuto mechanickou nevyhnutelnost. Takže nechtěl pracovat za jídlo, upřímně řečeno, byl příliš malý, aby vůbec pracoval, ale dost velký, aby od těch cizích lidí utekl. Dospělí si mohli myslet, že utekl jenom tak, například před tělesnými tresty, před klečením na loupané kukuřici, od stájí, lejna, pastvin, od hospodářova chrápání či hospodynina zápachu. Ve skutečnosti měl plán, vlastní velkou myšlenku i vlastní tajnou strategii.

Odešel do světa. Nyní si k tomu každý může něco přimyslet. O schovávání se pod lavicemi ve vlacích a dostavnících, o nočním strachu v kotelnách a strážních budkách, o oděvu potrhaném toulavými psy a nosech rozbitých ve rvačkách, o potulném cirkuse, k němuž se připojil třicátého šestého dne svého útěku, o saltu mortale, polykání bengálských ohňů a krocení panterů – ne, ve skutečnosti jenom vymývání fekálií zpod peruánských lam a vypelichaného dromedára, jakož i o cikánech, kteří jej učili rozumět smluveným posuňkům a žebrat, o nedělní klášterní kaši pro osiřelé děti. Hlavní je však to jeho přesouvání, jeho cesta onou neznámou částí světa, která se později začne nazývat Středovýchodní Evropou, ale v té době (konec století, fin de sičcle, jak by pravil Zarathustra) byla ještě pouhou součástí nejgrotesknějšího z impérií. Z neznáma do neznáma, od jazyka k jazyku, z krajiny do krajiny – tak se pohyboval, a tak nalezl to, co hledal.

Jednoho dne se ocitl na břehu řeky. Ve svém malém a stísněném životě ještě neviděl takovou spoustu vody. Co víc – dokonce ani nepovažoval to, co spatřil, za řeku. Soustředěně pozoroval vodu, plavební dráhu parníků, zelené ostrovy a protilehlý břeh. Stalo se, že kolem procházel jeden bezdětný a bohatý kupec (pohádka! pohádka pokračuje!). „Nač se tak díváš, kloučku?“ zeptal se, zajisté udivený nezvyklou upřeností dětského pohledu. „Musím na druhý břeh,“ zněla odpověď. „Proč? Ty tam bydlíš?“ „Ne, ale je tam moje maminka. Odjela za Velkou vodu. Velkou vodu jsem našel. Teď musím najít mámu.“

„Máš štěstí,“ řekl na to kupec, „Vím, kde je. Občas přichází do mého domu, připlouvá na velkém člunu z protějšího břehu. Pojď ke mně domů.“ Kupec nemluvil pravdu, ale příběh tím vlastně končí, protože můj pradědeček mu uvěřil a od toho dne vyrůstal v jeho domě. Kupec se ženou jej přijali za vlastního a poté ho dokonce dali na důstojníka. Proč jej dali zrovna na důstojníka a ne, řekněme, ptáčníka, cukráře či faráře, to nevím – nejspíš z patriotického zápalu v předtuše světové války. Ale možná byli lidmi rafinovaně-romantickými a měli načteného mladého básníka Rilkeho: Meine liebe Mutter, sei stolz, ich trage die Fahne…

Stejně tak sám nevím, nakolik je ta pohádka pohádkou. Rodinné eposy mají nejčastěji jistý počet ne vždy se shodujících verzí, přičemž žádná z nich se navíc neshoduje s oficiální historickou verzí sledu událostí známých nám z učebnic. Krom toho rodinné eposy (jakož i učebnice) doznávají značných vlivů bulvární literatury a televizních seriálů, v důsledku čehož třeba taková celkem vzato svéprávná teta Ljutecija začne o meziválečném dvacetiletí znenadání vykládat stejné koniny jako nějaká trochu lepší exaltovaně-exotická hrdinka paraguayského melodramatu.

Ale já se vracím k obrazu, který dosud vídávám. Malý chlapec zahleděný na řeku. Za řekou začíná Nový svět. Za Dunajem leží Amerika, tedy budoucnost, za Dunajem leží vše, co má (i nemá) nastat. Dunaj je skutečným oceánem, vábí. Jeho blízká přítomnost znamená příliš mnoho: čas, věčnost, dějiny, mytologii, nás samé.

Ano, útěky – ale i návraty. Ano, budoucí – ale i minulé.

Z knihy Jurij Andruchovyč, Andrej Stasiuk: Moja Jevropa. Dva jeseji pro najdvyvnnišu častynu svitu (Lvov 2001) přeložil Tomáš Vašut.

Redakčně kráceno.