Sami v studeném prostoru

Většina z jedenatřiceti textů souboru norských povídek dvacátého století Krajina s pobřežím se vyznačuje podobnou základní atmosférou, podobnou hustotou zpracovávané matérie. Sledují často rytmus dechu a zabarvení vzduchu; v chladu, lehkosti a přítomnosti dálky se s různou intenzitou (bolestí) ukazuje lidská samota a případy nenápadného životního vyšinutí. Jako vstup do této sbírky nabízíme Otisky, delší povídku Hanse Herbjørnsruda (1938), do níž je čtenář vtažen úvodní dynamickou směsí stylů. Strohost, podepřená smyšlenými větami z architektonického časopisu, se tu střídá s furiantstvím možných jejich „magických“ inter­pretací a popření. Hrdina právě odjíždí ze své farmy, aby se žena a syn, jež opouští, mohli v klidu odstěhovat. On stráví noc u své milé, architektky, v jejím „Ledovém zámku“, ve skleněné kouli postavené na vysokém sloupu na pobřeží. Je to dům, který „měl sám v sobě popřít dům, měl být vzduchem, větrem, světlem i tmou“. Značnou část textu zabírají úvahy o hnutí architektů skla, o jejich racionalitě a boji proti New Age. Až nábožná touha stavět domy, které nechtějí existovat, pak přecházejí ve vlastní hrdinovu zkušenost s pobýváním v obývací baňce, jejíž absurditu si čtenář uvěd omuje až se značným zpožděním. Je to lákavě, plasticky popsaná utopie života v neomezeném prostoru, nakonec vygradovaná do „vesmírné“ sexuální scény, symbolizující spojení živlů vysoko nad zemí. Všechno je čisté a jasné. „On sedlák. Ona sochařka vzduchu. On kultivoval zemi. Ona kultivovala vzduch. Země a vzduch, opakoval Martin, země a vzduch…“

Tolik zhruba třetina. Povídka se pak překvapivě láme; nabývá na absurditě, přicházejí zvraty, které snad signalizovala pěšinka po skále k domu-kouli, kdysi prošlapaná samotářským alkoholikem. „Podroušená cestička“. Ale i zvláštní přirovnání, jež jsme předtím přehlédli, například: ve žlutě rozsvícené kouli „na neviditelné pohovce seděla Åshild s nohama skrčenýma pod sebou a na sobě měla černý kalhotový úbor, který večer nosila často, vypadala jako vpitá do smolně zlatavého světla a není divu, že Martinovi připomínala i tak bizarní věci jako prehistorickou velbloudí veš uvězněnou a zkamenělou v medailonu jantaru“.

Martin se tedy vrací domů, ke svým polím. Po vtipné části věnované výpočtům ekonomické výhodnosti svěcení polí dojede ke svému statku – a ocitne se v iracionálním světě. Obrovský kámen na dvoře je rozbitý, což by žádná představitelná síla nedokázala, ze štítu visí smyčka a na stoličce pod ní je zvláštní vzkaz. Velikost a tíha podivných hrdinových vzpomínek na otce a na syna je vypravěčem (osudem) skopnuta a vymáchána v trapnosti. Nebudeme prozrazovat zvláštní ponižující polohu, v níž sedlák stráví poslední třetinu povídky, ani závěr. Jen v souvislosti s nimi připomeneme název autorovy jiné povídky, do souboru nezařazené, Tolik toho víme (a tak málu rozumíme).

Zatraceně

Až závodní rytmus dechu v prázdném životním prostoru (bez citů), vyrovnaný, ale rychlý, vzbudí v čtenářově hrudi texty Daga Solstada (1941). Krátké, nikoli úsečné věty nutí k četbě bez zastavení, bez ulpění na metafoře, zvláštním slově, zbývá jen zběžný život, snímaný zdánlivě po povrchu (Jazyky, Dokola). Kontrast rytmů (a vizuálních vjemů) používá ve své pointilistické črtě o hře na schovávanou viděné shora ze stromu také Liv Køltzowová (nar. 1945; Oko ve stromě). Zadržení dechu, jeho mizení, hluchý, ne(vy)slyšený tlukot je v knize přítomen vícekrát, nejčastěji v novějších povídkách, plných odcizení (østein Lønn, nar. 1936; Je tak zatraceně ticho). Cizotu mezi lidmi dovádějí současní autoři do těžko snesitelných pozic, ukazují dálku člověka k sobě samému, nepochopitelnost nejen chování, i myšlenek. To na malé ploše snad nejpřesněji zobrazuje Merete Lindstrømová (nar. 1963; Pes). Předsudečnou představu o literatuře severské země jako spojené s nekonečnem moře, tmou, chladem, vyprázdněností společnosti ovládané náboženstvím či jištěné sociálními výhodami, které srdci jen přitíží, potvrzuje v tomto výboru kontrastně povídka Návrat domů Jana Kjærstada (1953). Odehrává se v Africe a něžně zesměšňuje vzájemné nepochopení u lidí jiných kultur (hlavně jejich projekce a sebeprojekce). I v afrických kulisách cítíme podivně přerývaný, nejistý dech člověka, jenž má poraněné city ukryté hluboko.

Kniha je koncipována jako čtivá učebnice norské povídky minulého století. Je sestavena chronologicky, jednotlivé směry a tendence (sentimentalismus, symbolismus, impre­sionismus, expresionismus, proud vědomí, důraz na autentičnost, vliv magického realis­mu, postmodernismus) jsou tu vzorově výrazné; Ondřej Vimr pak v doslovu autory zasazuje do literárního a historického kontextu. Takže můžeme soubor číst jako varia­ci na velký příběh nedávné literatury jednoho evropského národa a srovnávat ji s jinými takovými příběhy. Začátek (Johan Falkerget, 1879–1967; Zlatý kámen) je těžkopádný, ale hned druhá povídka Olava Duuna Jeden a ti druzí – o vyděděnectví dávno ne romantickém – připomene, kolik má norská literatura společného třeba s klasickou psychologickou literaturou ruskou. Nezakrýváme, že v knize není málo hluchých míst a že překlad není vždy elegantní, ale povídek, na něž nelze lehce zapomenout, má víc než třeba v našem tisku nyní oslavovaný soubor Williama Trevora Den, kdy jsme se opili dortem, a jiné povídky.