Všichni jsme čekali, že ten zlý, sprostý kriminálník, důvěrně Grande Imperator Berlusca I., prohraje na celé čáře! Nebo že alespoň doopravdy prohraje! Roky jsme čekali na tenhle okamžik, a teď, když jsme konečně „vyhráli“, tak není co slavit.
Ale i přes veškerý, až nekritický obdiv k Romanu Prodimu chápeme, proč mnoho italských občanů před vhozením lístku se zaškrnutou společnou kandidátkou „l’Unione“ („Jednota“) do urny váhala. Šlo totiž o dost účelovou koalici stran od křesťanů po bývalé komunisty, sestavenou jen proti Silviu Berlusconimu, v níž měl Prodi zvláštní, neuchopitelnou roli sjednotitele nesjednotitelného.
Více než výhra-nevýhra „jednotné“ levice se teď zdá nepochopitelné, jak mohl na celé čáře nezvítězit „boj za svobodu slova a návrat demokracie do italské republiky“. Tak po celou dobu Berlusconiho vlády označovali mnozí novináři odpor proti jeho bloku „Forza Italia!“ („Do toho, Itálie!“). Ze zahraničí by se zdálo, že snad Italové nebyli dobře informováni, o co jde. To ale není pravda. Mnoho novinářů se nenechalo zastrašit politickými vyhazovy a pustilo se do boje proti cenzuře a vměšování státu do své profese a dokázali boj dovést až ke stávce veřejnoprávní televize. Za tým jediných správných Prodiho demokratů už měsíce před volbami bojovali na náměstích po celé Itálii umělci a všemožní intelektuálové a informovali národ závislý na zprávách televize svého premiéra o vážném nebezpečí, které spočívá v přítomnosti mediálního magnáta Silvia Berlusconiho v čele vlády. I přes zjevnou snahu o ovlivňování médií a cenzuru se v Itálii snad nikdy nemluvilo víc o jedné osobě: Berlusconim. Věčně se probíral jeho nedokončený soud, padala všechna možná i nemožná obvinění jeho osoby, přetřásaly se nesčetné ostudy italského premiéra v zahraničí, diskutovalo se donekonečna o jeho účelových zákonech na ochranu vlastní osobnosti. Nikdo už si ani nepamatuje, kolik různých manifestací, stávek, generálních stávek za poslední vlády v Itálii proběhlo.
Velkou naději opozice vkládala do obrovské vlny demonstrací studentů, mladých akademiků, kteří byli hnáni do ulic strachem z reforem ministra školství, jenž se pustil do uplatňování anglosaského modelu školství (to byla v kolébce latinské vzdělanosti pěkná drzost!). Zvýšené náklady na studium spolu se sníženými výdaji na vědu rozčílily takřka celou akademickou obec. Ve finále se dalším spojencem opozice velice překvapivě stali dokonce ekonomové!
Takže je nabíledni otázka: Kdo ho mohl proboha znovu volit?! Nejpravděpodobněji to byli komikové. Itálie se, přes nepochybnou ztrátu kvality demokracie, stala za posledních pět let o dost zábavnější. Pro toho, kdo nedocení obvyklou rétoriku italských politiků, byly Berlusconiho projevy konečně zábavnou a srozumitelnou italštinou. Přiznám se, že si i my doma někdy rádi pro odlehčení pouštíme pár slavných pasáží. A tak se v Itálii místo ekonomiky rozvinulo umění satiry.
Po volbách se pak už dá rozumovat. O kolik bude teď lepší koalice závislá na hlasech tvrdých komunistů, než byla koalice závislá na mussoliniovských fašistech? Zdá se, že jediné opravdové vítězství těchto voleb je šance, že všechna obvinění občana Silvia Berlusconiho posoudí nezávislý soud. Nejistý výsledek italských voleb pak především pro nás, kteří v Itálii nežijeme, znamená, že se nám vrátí ta stará známá Itálie. Země, kde se všechno třikrát prodiskutuje a odhlasuje, aby se pak vcelku nezměnilo nikdy nic. Milujme Itálii takovou, jaká (ještě stále) je. Hodně štěstí, Romano!
Autorka je studentka bohemistiky, autor je architekt.