Prý máme přijmout zodpovědnost za facky, které přistály v rámci veřejného čtení na tváři básníka Jaromíra Typlta. Říká se nám tím, že je musíme chápat jako svérázné pokračování debaty o ideologii a literatuře, kterou rozdmýchal text našich redaktorů Marty Svobodové a Jana Bělíčka (Ideologie a literatura, A2 č. 17/2013). Jako něco, po čem dlouhodobě voláme. Klauniádu s fackami přitom zinscenovali básníci Tomáš Schejbal a Jan Kubíček.
Tato logika, v jejímž jádru se skrývá čistá manipulace, je k smíchu. Je to podobně hloupé, jako kdybychom tvůrce počítačových her hnali k zodpovědnosti za svět, v němž se dnes a denně na ulicích střílí ze stejných kvérů, z nichž miliony lidí pálí virtuální kulky na monitorech počítačů. Stejně tupé, jako kdybychom ze sebevraždy teenagera Johna McColluma vinili zpěváka metalové skupiny Black Sabbath Ozzy Osbourna, jenž svého času nahrál píseň Suicide Solution. (Pomiňme přitom fakt, že v textu redaktorů A2 se nepíše o fackování básníků a vyhrožuje se jim pouze tím, že jejich básně budou čteny).
Na takovou optiku může přistoupit snad jen úplný hlupák, anebo český liberální novinář. Manipulace je to ale nakonec oboustranná: to, co po Ádvojce žádají fackou vystrašení liberálové, by nakonec asi chtěli slyšet i trapní revolucionáři Schejbal s Kubíčkem. Pro jednou se tedy všichni potkávají. Přijmi spoluvinu, nebo se dostatečně jasně distancuj. Počítám, že se oba tábory – stejně svorně – ničeho nedočkají.
Není proč se k útoku hlásit a není proč se od něho distancovat. Nechuť zaplétat se s něčím, s čím nemám pranic společného a co by za normálních okolností nestálo snad ani za řeč, se zdá být jediným možným a zdravým postojem. Obhajoba se tu rovná přiznání viny. Rozhořčené bití na poplach zase patologickému přecenění celé akce. Přistoupit na logiku, že politické pozice se lámou na podobně nejapné „propagandě činem“, by znamenalo nechat se zahnat do slepé uličky a volit mezi tím, zda stát v louži hloupostí, nebo pod okapem konformity.
Nicméně průvan na sociální síti mnohé vyjevil a Tomáši Schejbalovi nelze upřít, že je zdatný manipulátor. Návnada byla sežrána i s navijákem, a tak jsme se například od šéfredaktora Respektu Erika Taberyho brzy dozvěděli, že fackování básníka je pro společnost větším nebezpečím než vítězství fašisty Mariána Kotleby ve slovenských župních volbách. Kdo by to byl řekl… Je opravdu třeba se bát Schejbala? Podle levicové publicistky Saši Uhlové a pravicového novináře Adama Drdy zřejmě ano, protože facka a výhružně srandovní mail prý odpovídají trestnému činu, a tak se možná po jednom (anti)básnickém extempore dočkáme ještě jistě mnohem jalovějšího soudu. Není to jen bizarní sen? Opravdu budeme u řádného soudu řešit jednu trapnou hru na boj proti kapitalismu? Schejbal musí být štěstím bez sebe…
Pokud „sémiotičtí teroristé“ chtěli obnažit hysterickou podobu českého antikomunismu, tak se jim to povedlo na výbornou, jenže kvůli tomu se nemuseli ani tak moc snažit. Tohle u nás jde jaksi samo od sebe. Facek k tomu opravdu netřeba. Nepotřebovali být ani trochu originální, stačilo uhranutí vyčpělou minulostí, nápodoba skutků, které ve své době měly jistou platnost a které dnes svědčí spíše o zatím nerealizované touze dospět a konečně saturovaném pudu se zviditelnit.
Pokud ovšem Schejbal mluví o tom, že se utkal s polistopadovým diskursem a vrazil mu políček, tak se obávám, že se šeredně plete. Utkal se jen s básníkem, který vede na facebooku generační boj, prát se přitom s nikým nechce a už vůbec nehraje významnou roli v příběhu českého antikomunismu. Ten tu určovaly a určují jiné zájmy než básnické.
Přeceňování role a důležitosti jednoho básníka jde ruku v ruce s velikášským sebehodnocením fackujících. Diskurs ani nezakolísal a žádný revoluční čin se nekonal, i když se o tom obě strany, každá po svém, obsedantně přesvědčují. Nakonec asi jediným hmatatelným výsledkem celé pseudokauzy je všeobecné uspokojení: Schejbal se může cítit revolucionářem, Typlt mučedníkem a obhájci statu quo teď vědí, že měli pravdu, když všude viděli hrozbu kulturní revoluce nebo přinejmenším Lidových milicí. Bezpochyby budou tímto klackem, který jim dali samozvaní dadaisté do rukou, mlátit směrem, v němž tuší rudé nebezpečí, tak dlouho, než z něj zbudou jen třísky nejasných vzpomínek na něco, co bylo přinejlepším nepovedeným remakem. Schejbal není Stalin, facky nejsou lágry, Typlt není Rasputin a jeho posty na facebooku, natož jeho básně, nejsou motorem hegemonního antikomunismu. Donedávna o všech zúčastněných vědělo jen pár vyvolených, dnes se o nich píše v mainstreamových médiích a zítra bude zase všechno při starém.
Skutečný boj dávno probíhá na jiných frontách, než jsou literární kavárny. Násilí je přitom všudypřítomné, bolí často mnohem víc než jakákoliv facka a má symbolickou podobu systémového nátlaku, který už bereme za samozřejmý. Zvláště dokud máme pocit, že nás se zatím netýká. Jenže to není zkrátka tak jasné jako obyčejná česká facka a není to ani taková legrace.