Summit Evropské unie v Bruselu se zkomplikoval, přestože si všichni přáli jeho úspěch. Německá kancléřka Merkelová stála o happy end proto, že je summit určitou vizitkou jejího předsednictví EU, nový francouzský prezident Sarkozy se zase chtěl na evropské scéně uvést jako bílý rytíř a zachránce summitu a do třetice odcházející Tony Blair netoužil odejít z Downing Street coby „trouble maker“, přestože valná většina Britů by mu stejně asi tuto roli schválila. I česká vláda, která se jinak konstruktivními postoji vůči EU moc nevyznačuje, volila mírnější kurs. Skutečnými potížisty se ale stali (opět) Poláci.
Bratři Kaczyńští platí v Evropě za extremisty, kolem kterých všichni ostatní chodí po špičkách. Premiér Jaroslaw ve čtvrtek 21. června 2007všechny účastníky i pozorovatele summitu šokoval svým prohlášením, že kdyby nebylo druhé světové války, mělo by Polsko o 18 milionů lidí více než dnes a nemuselo by protestovat proti současnému návrhu systému hlasování (55 % států a 65 % populace), který favorizuje velké státy. Poláci, kteří už dříve navrhli „kompromis“ (hlasy na základě odmocniny počtu obyvatel), přijeli na summit s týmem matematiků, kteří budou pilně přepočítávat všechny varianty. Dali tím jednoznačně najevo, že pokud se jim neustoupí, oni také neustoupí.
Polská dvojčata jsou nepochybně v mnoha ohledech kontroverzní, hlavně co se týče jejich domácí politiky. Ve vztahu k nové evropské smlouvě ale hájí legitimní zájem Polska, který by stejně tvrdě (možná ale bez těch politicky nekorektních protiněmeckých narážek) hájil i bývalý socialistický premiér Miller či jakákoli jiná polská vláda. Jejich požadavek, byť dosti nekompromisní, totiž plně odpovídá polským zájmům. Takovou charakteristiku ovšem například požadavky vlády české snesou jen stěží.
V době konání summitu premiér Topolánek vítězoslavně oznámil, že byly všechny české požadavky splněny. S ovacemi však počkejme a podívejme se zblízka na to, co vlastně česká vláda prosadila. Češi na summitu chtěli, aby se zrušila ústavní symbolika a aby byl principiálně umožněn návrat kompetencí státům EU. Další dimenze české pozice spočívala v podpoře Polska, i když se vládní politici nějak nemohli shodnout, jestli se bude za Polsko umírat, nebo ne. Nakonec zvítězil pragmatický přístup – podpora Polákům ano, ale umírat za ně nebudeme. Naše požadavky byly koneckonců naplněny. Jsou to ale požadavky, které spíše vyvolávají úsměv na rtech.
Zrušení ústavní symboliky (název ústava, hymna, vlajka, ministr zahraničí apod.) si přáli skoro všichni vrcholní politici EU, k velkému zklamání otce evropské ústavy Valéryho Giscarda d’Estaing. I jinak federalisticky naladěné Německo na to kývlo, vidouc, že mají národní politici strach, aby díky těmto symbolům náhodou nevznikla nějaká nová evropská identita. Mohlo by se tak totiž podle nich stát, že by už nebyli tak legitimní a suverénní. Pro Česko jako malou a otevřenou zemi by ale ve skutečnosti bylo spíše výhodné, aby Evropská unie dostala symboly, které ji učiní viditelnější a čitelnější jak vůči svým občanům, tak vůči světu. Česká republika se tak z ideových, nikoli pragmatických důvodů připojila k zemím, které chtějí Evropské unie využívat jako trampolíny k větší váze a síle, ale rozhodně neplánují být touto Unií jakkoliv oslabeny, byť jen v symbolické rovině.
Další český požadavek byl daleko originálnější a pro evropské partnery asi dosti úsměvný. Česko chtělo, aby bylo umožněno „znárodnění“ některých kompetencí EU. Zájem tohoto druhu by měla mít spíš Velká Británie (a především pak její konzervativní strana). Ale proč by měl Londýn takový nicneříkající „psychologický“ požadavek vytahovat, když to za něj udělá hloupá Praha? Češi si vymohli deklaraci, že přesun kompetencí směrem ke členským zemím je v zásadě možný při jednomyslné změně smluv, což tedy neznamená de facto žádnou změnu oproti dnešku ani oproti plánované úpravě evropské ústavy (při každé změně smluv je přece možné měnit kompetence, pokud se na tom všichni shodnou). Proto také neměl nikdo s tímto českým návrhem problém. A česká vláda může nyní tvrdit, že zachránila českou suverenitu. Dlužno přitom ale dodat, že Česká republika není jedinou zemí, která trvá na změnách majících pouze symbolický význam. Francie například požaduje, aby byla ze smlouvy vyškrtnuta pasáž říkající, že Unie je založena na principech volné konkurence.
A co podpora Polákům? Nesdílí s nimi Česká republika stejný zájem na změně hlasovacího systému, který je výhodný hlavně pro Německo? Možná ano, čeští představitelé se ale shodli, že se za tyto požadavky nějak mimořádně zasazovat nebudou. Vyslovená podpora Polsku se zdá být založena spíše na určité formě ideologické solidarity než na racionálním kalkulu. Pro Česko je totiž z dlouhodobého hlediska výhodnější, aby zůstala kvalifikovaná většina, tak jak figurovala v ústavě. Je totiž především v českém zájmu, aby byla legislativa EU přijímána co nejsnadněji a aby právě země jako Polsko legislativní proces neblokovaly kvůli svým partikulárním zájmům. Navíc Česko by ani při přijetí polského návrhu nemělo nikdy dostatečnou váhu, aby mohlo něco samo blokovat. V rámci legislativního procesu je nejlepší strategií pro naši zemi být konstruktivní, soustředit se na aktivní vyjednávání a nespoléhat příliš na váhu hlasů. Ale to česká vláda se svým ideologickým přístupem nemůže nikdy připustit. Dnes totiž spíše než skutečné české zájmy v EU vláda hájí ideologii ODS. A pak že jsou Češi vyhlášenými pragmatiky!
Autor je poradce Jany Hybáškové, poslankyně Evropského parlamentu.