Především mezi levicovými komentátory vzbudilo nevoli, když se sociálnědemokratická ministryně práce a sociálních věcí Michaela MarksováTominová nechala při své návštěvě Litvínova slyšet, že by v umírněné podobě měla začít fungovat takzvaná veřejná služba. Tu ovšem před několika lety zrušil Ústavní soud s tím, že podobný institut až příliš připomíná nucené práce. Většina komentátorů pro ministryni nenašla slovo omluvy, někteří nicméně poukázali na to, že problém nevězí ani tak v senátním návrhu novely, jako spíše v nešťastné komunikaci ministryně, která něco říká, něco jiného si zřejmě myslí a cosi dalšího třeba dělá. Říká to zkrátka špatně, ale myslí to vcelku dobře. Většinou to přitom bývá jinak: politici slibují a posléze zapomínají a dělají třeba pravý opak.
MarksováTominová nám ovšem rovnou sdělí, co by jiní sociální demokraté raději pečlivě utajili. Je zkrátka prostořeká a je taková už delší dobu. Na ministerstvo nastupovala s pověstí ženy moderní levice, která své místo vidí v boji proti vzrůstající chudobě, na straně všelijak znevýhodněných a diskriminovaných. Některé její disciplinační výroky ale jako by vypadly z úst ministra Jaromíra Drábka z dob Nečasovy vlády, jenž se snažil o jakousi refeudalizaci sociálního systému (viz článek Ondřeje Lánského v A2 č. 14/2012) a byl za to právem překřtěn na Drába. Už loni na podzim zopakovala v České televizi populistický evergreen pravící, že „pracovat se musí vyplatit“, takže by bylo záhodno zmrazit existenční i životní minimum. Zbývalo jen dodat: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Nyní se v rámci podpory návrhu, jenž podmiňuje příjem sociálních dávek veřejnou službou (rozuměj prací), snaží skupinu nezaměstnaných přesunout z kategorie životního minima (3 410 Kč) do kategorie minima existenčního (2 200 Kč). Domnívám se, že obě částky vymezují prostor, v němž se důstojně přežít nedá, to ale neznamená, že pro chudého není rozdíl dvanácti stovek naprosto zásadní. Další věcí je, že veřejně prospěšná práce k ničemu motivovat nemusí a často ani nemůže.
Je příznačné, že debatu o veřejné službě ministryně otevřela zrovna v Litvínově. Sekundoval jí při tom radní ústeckého kraje pro oblast bezpečnosti a sociálních věcí a člen sociální demokracie Martin Klika. Vnucuje se domněnka, že právě on může stát za podivnými výroky, které od ministryně zazněly. Klika je totiž jakýmsi duchovním otcem programu nulové tolerance, který v Litvínově uváděl v život ještě jako šéf strážníků. Disciplinace chudých (v Klikově slovníku „nepřizpůsobivých“) to přitom nebyla jen tak ledajaká. Dluhy vybírali policisté s exekutory přímo na ulici a společné tažení radničních odborů směřovalo přímou cestou k nevyplácení sociálních dávek, potažmo tedy k vytlačení „problémových“ občanů mimo město. Že by něco podobného uvítali v mnoha městech, kde se potýkají s existencí takzvaných vyloučených lokalit, asi netřeba zdůrazňovat, zároveň je však důležité před tím rozhodně varovat.
Je s podivem, že celostátní média a komentátoři sice nepřehlédli otázku veřejné služby, ale zcela pominuli skandální prohlášení, které Marksová učinila v Litvínově pro Mostecký deník (vydání z 15. dubna): „Je potřeba intenzivní sociální prací oddělit ty, kteří se snaží pracovat, a ty se snažit aktivizovat, a od nich oddělit ty, s nimiž nehnete, tam je pak na řadě represe.“ Ona „drobná sociální práce“, kterou ministryně jinak ráda zdůrazňuje, je tedy určena jen vyvoleným a na všechny zbývající zase čeká represe. Bez pořádné selekce se podle levicové političky dále nedostaneme. Lépe už to asi podat nelze – leda by člověk sáhl po nacistickém heslu „Arbeit macht frei“. Práce v pojetí ministryně zkrátka osvobozuje, a kdo se osvobodit nechce, ten dožije kdesi na výspě společnosti (snad ne rovnou v pracovním táboře). Až Marksová úplně vytěsní, že většina nezaměstnaných práci nemá, protože ji prostě nemůže sehnat, možná bude chtít ještě resuscitovat normalizační zákon o příživnictví.
Po výletě do Litvínova ministryně navštívila Duchcov, další neuralgické místo v mapě české chudoby a nesnášenlivosti. V době uzávěrky tohoto čísla (24. dubna) nebylo jasné, od koho si ten den nechala poradit – zbývá tedy doufat, že se tentokráte vyhnula vedení tamní radnice, které tvoří koalice ČSSD, KSČM a DSSS. Místní stranická buňka sociální demokracie byla sice na výzvu Bohuslava Sobotky zrušena ústředním výborem strany, ale její členové pouze přestoupili do sesterské organizace v Teplicích. Stále tedy platí, že ČSSD vládne v Duchcově s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti, tedy přímou nástupkyní strany, kterou v roce 2010 rozpustil svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud, protože navazovala na nacistické a neonacistické ideje.
Snad jen náhodou jsme ve stejných dnech byli svědky odvolání Martina Šimáčka, ředitele agentury pro sociální začleňování, jenž byl naopak znám tím, že s hnědnoucími zastupiteli a starosty moc dobře nevychází. Zbavil se ho ministr spravedlnosti Jiří Dienstbier, který je stejně jako Tominová tváří nové, progresivní levice. Někteří aktivisté na poli boje proti předsudkům Šimáčkův konec ve funkci uvítali, neměli by ale zapomínat, že byl podle všeho na Dienstbiera až příliš aktivistickým úředníkem, který si navíc často tvrdohlavě stál za svým. Bude zajímavé sledovat, zda na jeho místo nepřijde úředník, který bude mít k jakémukoli aktivismu sice daleko, ale zato nebezpečně blízko k starostovské lobby, která řešení (nejen) romské chudoby ztotožnila s cestou nulové tolerance. Tento program se totiž lehce může stát nástrojem doby, již si někteří už pomalu zvykají nazývat postfašismem.