Historickou epochu lze uchopit různě. Buď se ve jménu společné teze hledají podobnosti a spojitosti, jejichž syntéza bude čtenáři předložena jako výsledný obraz doby a jednotlivé tvůrčí, myšlenkové či historické výkony jako deriváty oné obecné teze, tématu či směřování, anebo lze danou dobu nahlížet jako vektorové pole sil s různou hybností a směrem, které určují její podobu. Oba přístupy jsou cenné, oba mají své opodstatnění. Nicméně je mimořádně potěšující, že autoři monografie Romantismus a romantismy zvolili přístup druhý, zejména proto, že zatímco syntetizujících kompendií o romantismu (případně o době překrývající se s časovým vymezením romantismu) nebo studií zužujících „romantismus“ do jedné konkrétní umělecko-myšlenkové tematiky vyšlo v posledních desetiletích několik, studie, jež by se zabývala problémy, nebála se růzností, rozdílů a překážek a přitom neztrácela ze zřetele celek, v českém prostředí citelně chyběla.
A nejenom v českém. Autoři studie správně poukazují na nebezpečí, které se skrývá v rigorózně historizujícím přístupu amerických a britských akademiků: ti často v reakci na romantické syntézy přicházejí s „rekontextualizací“, která ve jménu nových perspektiv dodá poli studia takových kontur, že je zcela nemožné mluvit o jakémkoli celku. Lépe řečeno, celek se ztrácí ze zřetele a studované pole se stává pouhým inventářem, jenž však nedokáže říct, které hnutí, téma či směr je důležitější. Takové studie jen konstatují existenci faktů, již čtenář ostatně předpokládal.
Věk romantismu je vůči takovému nebezpečí o to náchylnější, že jde o počátek éry, kterou nazýváme „moderní dobou“. Mnohé z toho, co dnes v intelektuálním a uměleckém kontextu bereme jako samozřejmost, dostávalo pevné obrysy právě tehdy. Proto si feministky najdou v romantismu své předchůdkyně stejně, jako si je najde postkoloniální kritika. Prostá inventarizace nebo přesouvání důrazů však nejsou intelektuálně plodné. O to vítanější je podnik, do kterého se Hrbata s Procházkou pustili. Ve své studii jdou důsledně po tématech a panorama romantismu vykreslují prostřednictvím pěti hlavních okruhů. Tím prvním, zcela základním, je pochopitelně „příroda a krajina“; dalšími pak „cesty a cestopisy“; estetické kategorie „vznešeno, gotično a groteskno“; vztah mezi „imaginací a poezií“ a „historický román“. Knihu uzavírá zvláštní kapitola věnovaná recepci romantických teorií a směrů v českém prostředí, hlavně v poezii druhé poloviny 19. století. Procházka i Hrbata se romantismem zabývají dlouhodobě a své rozsáhlé znalosti již mnohokrát osvědčili, v případě této knihy se jim však podařilo jedinečně skloubit své přístupy i konkrétní znalosti do jednoho proudu, takže ani autorsky neoznačovali jednotlivé kapitoly a text knihy je společným dílem – což mimochodem souzní s výrazným motivem knihy, romantickým pojetím individuality, které M. Procházka radikálně problematizoval ve své předchozí práci Romantismus a osobnost.
S novým filosofickým náčiním
Romantičtí umělci (ať už Coleridge nebo němečtí básníci) měli blízko k dobovým filosofům. Na rozdíl od jiných literárněvědných prací se tato kniha nespokojuje s rejstříkovitými odkazy k různým filosofickým teoriím, nýbrž se jimi ve vší vážnosti zabývá a neopomíjí ani ty filosofy, na nichž velcí němečtí myslitelé romantismu své systémy budovali. Navíc autoři knihy nezůstávají jen u filosofie období romantismu, ale přesahem do současného filosofického myšlení se jim daří vymanit ze všech možných historizujících schémat a zejména pak s pomocí filosofie Gillesa Deleuze překonat humanistický rámec, do něhož je většina dosavadních prací o romantismu ponořena.
Ale nejde jen o teoretický rámec a velká témata, například motiv hledání rozdílů, který je jedním z určujících momentů knihy, je vedle filosofických aspektů rozpracován i v detailní literárně-kulturní analýze cestování. Část knihy věnovaná objevitelským cestám (a vlastně zrodu „turistického průmyslu“) nejen do vysloveně exotických zemí, ale i do krajů relativně blízkých výstižně ukazuje formování společného evropského povědomí, které však není povědomím o identitě, nýbrž diferenci. Diference není vyhrazena pouze exotičnu, ale i krajům v rámci jedné země, a i když se nástup moderní doby představoval jistou homogenizací kontinentu, romantickým spisovatelům ona jednota záhy ukázala svou nesoudržnost. Právě ve znamení napětí mezi tendencí k jednotě a vědomím rozdílů se nese celý Hrbatův a Procházkův text.
Romantismus a romantismy nenabízejí žádné „shrnutí“ a už vůbec to není učebnice, neboť více problematizuje, než deklaruje. Je to kniha obtížná a po všech těch „úvodech“ a kompendiích či historických „přehledech“, případně sebraných esejích, jimiž je český čtenář v poslední době zahlcován, ji vřele vítám.
Autor je anglista.
Martin Procházka, Zdeněk Hrbata: Romantismus a romantismy.
Karolinum, Praha 2005, 420 stran.