Na obrazu Platónovy jeskyně postavil svou interpretaci Labyrintu světa a ráje srdceJana Amose Komenského – opíraje se o komeniologické výzkumy Jana Patočky – David Krámský v Studiích comeniana et historica, roč. 35, 2005, č. 73/74.
Na sborník příspěvků z vědecké konference o Arne Novákovi (1880–1939) vydaný v literárněvědné bohemistické řadě Sborníků prací Filozofické fakulty brněnské univerzity (2004) upozorňuje recenze Jiřího Rambouska v revui Masarykovy univerzity v Brně Universitas č. 1/2006.
Aféru dramatika-vojenského lékaře Arnošta Dvořáka, obviněného v roce 1930 z braní úplatků, zrekonstruoval – s hojnými citacemi z dobového tisku (včetně komunistického) – Jan Kolář v Divadelních novinách č. 7/2006.
Agitační verše Jindry Cinka Jdeme s Říší (2. vyd., Mladá Boleslav 1944) zařadil do raritní rubriky Patvar (Tvar č. 7/2006) Michal Jareš.
Druhou knihu vzpomínek Heinze Jakoba Taubera (nar. 21. 9. 1917 ve Vídni) Můj přítel Monty a ti druzí, kterou v květnu t. r. vydá nakladatelství Sefer, představil ukázkou a medailonem autora v dubnovém čísle věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku Roš chodeš.
MedailonAlexandra Solženicyna, narozeného 11. 12. 1918 v kavkazském Kislovodsku, publikovala v Literárních novinách č. 15/2006 Danuše Kšicová.
Životopisný článek o kunsthistoričce Růženě Vackové, vězněné v obou totalitních režimech, publikovala v dubnové Xantypě Marie Valtrová.
Večerníčky pro Cassia (Labyrint 2006) Bohumila Hrabala doporučil čtenářům Reflexu v čísle 13/2006 Stanislav Škoda.
S básnířkou Jiřinou Haukovou (27. 1. 1919 – 5. 12. 2005) se v Revolver Revui č. 62 (březen 2006) rozloučila Marie Langerová.
Nad exilovými prózami Věry Linhartové rozvažovala v Tvaru č. 7/2006 Veronika Košnarová.
Sbírku básníKarly Erbové Vasquezův jestřáb (Plzeň, Fraus 2005) recenzoval v Plži č. 4/2006 Ivo Harák, sbírku Ladislava Puršla Paměť vody (Malvern 2004) v Křesťanské revui č. 1/2006 Milan Balabán.
Na svůj první a poslední rozhovor (s Karlem Gottem pro časopis Melodie) zavzpomínal v příloze Práva Salon z 6. 4. 2006 Pavel Šrut. – V již citovaném Roš chodeš otiskl P. Šrut nekrolog kanadského básníka a pedagoga Irvinga Laytona (mezi jeho žáky patřil Leonard Cohen), původem rumunského Žida, který zemřel 4. 1. 2006 ve věku 93 let.
Cestu automobilem do Düsseldorfu na premiéru hry Jáchyma TopolaDie Reise nach Bugulma ve společnosti autora, nakladatele V. Stoilova, divadelního ředitele V. Procházky ml. a kritika J. Peňáse působivě popsal v Divadelních novinách č. 6/2006 Richard Erml.
Cestopis Jana Buriana Výlet do Portugalska (Primus 2006) doporučil čtenářkám Xantypy (duben 2006) Vladimír Karfík.
Se zakladatelem plzeňského trampského časopisu Tulák Karlem Růžičkou (18. 11. 1947 – 21. 12. 2005) se v dubnovém čísle časopisu Plž rozloučil Petr Náhlík.
František Knopp
Rusko
Přestože je nový, dvoutisící šestý rok už více než o čtvrtinu kratší, ruská obsáhlejší literární periodika se ne a ne probrat k životu. A tak nezbývá než se spokojit s drobnými zprávami z denního tisku, jež se rozhořívají tak rychle, jako posléze nenadále hasnou. V době, kdy se Dan Brown soudil o původnost svého románu Da Vinciho kód, rozpoutal se v ruské literatuře obdobný spor. Populární prozaik Michail Šiškin, žijící ve Švýcarsku, byl nařčen z plagiátorství. Zprávu o celém skandálu podává Lev Pirogov v článku Ortel pro sebe, Rusko i život, otištěném v posledním čísle čtvrteční přílohy Ex libris deníku Nězavisimaja gazeta. Podle všeho básník Alexandr Tankov odhalil v Šiškinově posledním románu Veněrin volos (Vlas Venuše), za nějž autor obdržel cenu Národní bestseller za rok 2005, „velmi obšírný a téměř doslovný (ale nijak neoznačený) citát z knihy vzpomínek spisovatelky Věry Panovové“. Po tomto obvinění následovala vlna protestů z řad čtenářů: „Že se nestydíte, vždyť Šiškin je mistrem prozaického centonismu, jeho román je zkrátka koláží z citátů.“ Načež se přidal sám autor se svým neskromným přáním: „Chci napsat ideální text, text textů, který se bude skládat ze všeho, co kdy bylo napsáno.“ Pirogov celý spor uzavřel poněkud vágním konstatováním, že se nejedná o pouhé obvinění Šiškina z opisování, ale o prachsprostý pokus odsoudit celou postmoderní literaturu z pozic, které jsou jí na hony vzdálené. Jedním z mála přírůstků do oblasti takzvaných tlustých žurnálů je 77. číslo časopisu Novoje litěraturnoje obozrenije (zkráceně NLO), které se převážně zabývá právě postmoderní kulturou, nehledě na podobné malicherné šarvátky. První letošní číslo by mohlo být převázáno černou stuhou, neboť je věnované smrti – nikoli však jako obecnému fenoménu, ale konkrétním úmrtím. V editorialu se pak redaktoři čtenářům omlouvají, že je číslo vlastně jen smuteční. Jednotlivé bloky jsou ohlédnutím za představiteli ruských humanitních věd, kteří zemřeli v loňském roce. Avšak rok 2005 jako společné datum smrti S. A. Starostina, A. P. Čudakova, M. L. Gasparova, V. N. Toporova a E. M. Meletinského je jen jejich vnější spojnicí, neboť především jde o celou jednu generaci vědců, jež se proslavila v sovětské epoše a jí navzdory.
Alena Machoninová