Sounáležitost kachen

…naše představa o současné mexické kinematografii. Nejmladší z mexických debutantů Fernando Eimbcke se však vyhnul sériovému napodobování úspěšného stylu svých kolegů (Alfonso Cuarón, A. G. Iñárritu) – jeho celo­večerní hraný debut s mírným názvem Kachní sezóna je neokázalý černobílý klenot.

Přestože Eimbckeho po studiích na UNAM (Centro Universitario de Estudios Cinematograficos) živily hlavně zakázky rockových kapel, neproniklo do jeho Kachní sezóny nic typického pro klipovou estetiku. Kritický úhel pohledu, zaujatý rámováním kompozic dělnického sídliště Tlatelolco na předměstí Mexico City, spíš prozrazuje jeho zkušenost s dokumentárním filmem. Netečná atmosféra vylidněných prostranství před betonovými bytovými jednotkami poskytuje na první pohled komediálnímu námětu realistické zázemí. Na tlatelolckém sídlišti není mnoho lákadel, proč strávit neděli jinak než hraním Playstation a posilovat se u toho bezednou sklenicí coly a mísou brambůrků.

Čtrnáctiletí Flama a Moko ani po ničem jiném netouží. Jakmile se za Flamovou matkou zavřou dveře, může začít ideálně ubíjející nedělní den. Otázka z distribučních materiálů (co se stane, když se do bytu vloudí mladá sousedka, aby si upekla koláč, a o pár chvil později dorazí poslíček pizz, trvající na zaplacení) jako by lákala na snímek plný oblíbeného vrstvení bizarních situací, které obyčejný den promění v nezapomenutelný. Příběhy čtyř hrdinů jsou ale mnohem subtilnější, než jaké by umožňovala bytová inscenace těžící z vtipných dialogů s ambicemi uchytit se v civilní mluvě diváků. Ke každému z hrdinů se dostáváme stejně pomalu, jako on sám sbírá odvahu povědět novým přátelům o svých starostech a zklamáních. Obyčejné denní činnosti se mění v katalyzátor nevyslovených splínů. Rita si přišla upéct narozeninový dort k cizím klukům, protože doma na ni všichni zapomněli, ale ať se snaží sebevíc a spižírna i lednice se pomalu vyprazdňují, pokazí jakýkoli recept, dokud nad lhostejností své rodiny nemávne rukou. Třicetiletý Ulises, vystudovaný přírodovědec, šikanovaný zaměstnavatelem v podřadné práci, přišel s pizzou a rád by zas hned šel, kdyby mu kluci zaplatili. Místo peněz si nakonec odváží obraz z tomboly a s klidem rybáře na břehu jezera, kde kachní křídla pleskají o hladinu, dává výpověď. Moko a Flama chtěli jen celý den kopat virtuální góly, ale výpadek proudu je přiměl k možná předčasnému opuštění dětské bezstarostnosti. Kudrnatý Moko si po vlažném polibku s Ritou zdráhavě vyjasňuje své city k Flamovi, který se vzduchovkou v ruce řeší majetkové spory rozvádějících se rodičů.

Fernando Eimbcke vzpomíná, jak jednou v dětství vypadl proud, zrovna když byla celá rodina pohromadě a sledovala televizi. Najednou nikdo nevěděl, co má dělat. A pak, aniž by si to uvědomili, začali si vyprávět příběhy. Po několika hodinách bez elektrického proudu začali zpívat. Většina lidí, pokud jim špatně funguje nějaký přístroj, ho dá do opravny, až když se opravdu rozbije. Není-li něco v pořádku se světem, v němž žijeme, možná že se také musí nejprve rozbít, abychom ho konečně opravili. Fernando Eimbcke jako by se této katastrofické teze při psaní scénáře pevně držel, ale zároveň dokázal každého nezdaru svých hrdinů využít ke komickému gagu. Přes závažnost problémů tak film působí natolik lehce, až to diváka může svést ze stopy hlavního tématu. A stejně tak formálně – obtížnost natáčení v reálném bytě, kde nejsou žádné posuvné studiové stěny, se na plátně neprojevuje neobratností ani ustrnulostí. Eimbcke s kameramanem Alexisem Zabem osvěžili nutné statické záběry dynamizujícími podhledy, nadhledy a průhledy skrz televizní obrazovku nebo otevřené dveře lednice. Uvolněné herecké projevy všech čtyř herců, z nichž kromě představitele Ulisese (Enrique Aureola) neměl jediný z nich za sebou větší roli, vyvolávají dojem výjimečně zdařilé improvizace. Štáb však natáčel téměř rok a tomu ještě předcházela dlouhá cesta scénáře, jehož první řádky pocházejí pravděpodobně už ze scenáristické dílny, již Eimbcke založil hned po dokončení školy koncem devadesátých let.

Eimbckeho debut je tak zároveň příjemnou komedií i promyšleným a uzrálým dílem, kde se nápověda k důležitým sdělením skrývá v obyčejných všedních předmětech, vyžadujících jiný pohled. Marihuanové omámení, typický sídlištní tlumič špatných nálad, povzbudí hrdiny k vyprávění o jejich problémech, nejistotách a křivdách, a aniž by se cokoli vnějšího změnilo, u nich samých dojde k úlevě. V závěru si vzpomeneme na Ulisesův ornitologický monolog o chování kachen. Když se jedna z hejna opozdí, dvě další na ni počkají a doprovázejí ji, dokud zase nenabere sil. Flama, Moko, Rita i Ulises – každý nějakým způsobem outsider, si tohle nedělní odpoledne podpírali křídla v panelákovém bytě na předměstí města, kde se v hejnu na nikoho nečeká.

Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.