Poslední černomořský Němec

A pak se Alexej Vasilivič rozplakal. Stál na návsi rozervané hlubokými výmoly, skloněný přes řidítka svého bicyklu a plakal, utěšován rozrůstající se skupinkou přátel.

Přibližně po hodině jsme opustili rychlostní silnici z Oděsy do Tiraspolu, vedoucí podél rozlehlých lánů ozimné pšenice, a zabočili doleva. Nezpevněná cesta vinoucí se přes mírné kopce se zde zařezávala do pole a po několika kilometrech se ztrácela v osadě, jejíž stavení byla nedbale roztroušena v krajině. Teprve když jsme zastavili a ohledávali místo pěšky, všimli jsme si, že Šerbanka byla stará vesnice, které se nevedlo jinak než mnoha jiným obcím na jihu Ukrajiny: ve vesnici a kolem ní byly rozesety kolchozy, které svými velkokapacitními užitkovými budovami zrušily uspořádané řady domků, vzaly vesnici rolnickou strukturu a vnutily jí strukturu agrárně-průmyslovou. Teď, třináct let po rozpadu Sovětského svazu, se budovy kolchozu nacházely v tak zbědovaném stavu, na který by domy, které kdysi patřily sedlákům a řemeslníkům, potřebovaly sto padesát let.

Procházeli jsme Šerbankou a viděli, že tady neskončil jenom starý svět, nýbrž i svět nový, který kdysi s pýchou zničil svět socialistického pokroku. Vedle chatrných domů, které svými láskyplnými detaily tu a tam svědčily o svých majitelích, jejichž hroby byly již dávno zarostlé, se rozpadaly pyšné monumenty beztřídní společnosti, jejíž budovatelé očividně věděli, že tato stavení nemusí přetrvat více než jednu, dvě generace.

Nechali jsme auto na místě, kterému se dalo říkat náves jen proto, že tady bylo víc lidí než kdekoliv jinde. Na svých bicyklech se lidé vyhýbali dírám plným vody v bahnité vozovce, před sebou strkali přetížené káry, seděli na kozlících koňských povozů, které se pomalu kodrcaly na cestě, postávali ve skupinkách a kouřili. Na jedné straně náměstí visely na jednopatrové, zchátralé budově obecního úřadu roztřepené modrožluté ukrajinské vlajky; na druhé straně čněla mohutná tmavo­hnědá, na okrajích začerněná stavba, s níž, z hlediska úměrnosti, nebylo něco v pořádku: úzké průčelí působilo jako odstřelené, střecha vypadala oholeně, a dlouhá boční stěna se vypínala vysoko nad cestu. Loudali jsme se hlavní ulicí vesnice jménem Alsasko, kdysi věhlasné svou krásou, a cítili se bezradně kvůli spoustě nelidské ohavnosti.

Většina lidí si nás zvědavě a přátelsky měřila, jako by se na cizince snažili působit vstřícně. Protože jsme jim neposkytli žádnou příležitost, obrátil se na nás pětašedesátiletý muž sám od sebe. Drobný a útlý, s hranatým obličejem, hovořil hrdelním hlasem a před sebou
tlačil kolo, které bylo pod nánosem provizorního zeleného laku úplně rezavé. Když zaslechl, že jsme přijeli z Rakouska, opatrně se zeptal, jestli náhodou z Rakouska nepocházel taky Hitler, a vzápětí, jako by se kál za tuto netaktnost, dodal, že i válka byla zlá. To opakoval častěji, a pokaždé to znělo jako výzva ke sbratření. Ve společném názoru, že válka byla zlá, by měly být zrušeny všechny rozdíly, které mezi námi byly, původ, národnostní příslušnost, povolání, věk, pohled na Šerbanku a svět.

Alexej Vasilivič tady žije pětatřicet let. V kabátku od montérek a s čepicí na hlavě by ho člověk považoval za nějakého dělníka mířícího na stavbu, jenže ve skutečnosti to byl inženýr v důchodu a vracel se z nákupu. Ano, tuhle vesnici kdysi založili Němci, Němci z Alsaska, kteří vesnici pojmenovali podle staré vlasti, z níž odešli, jenže poslední Němci prý ves opustili dlouho předtím, než se sem přistěhoval on. Alexej Vasilivič to považoval za smutné, válka podle něho byla taky zlá věc. Jako stavební inženýr se nad domy Němců rozplýval, byly postaveny z krásného mušlového kamene, který se těžil v okolí nedalekých liman, a střechy pokrýval rákos, hojně rostoucí na jejich březích. Limana je turecké slovo pro lagunu, tady, nedaleko Černého moře, se nacházelo mnoho liman, mělkých jezírek, mrtvých ramen řek, mořských jazyků, oddělených od otevřeného moře nejčastěji jenom písečnými nánosy.

U přinejmenším padesáti domů ve vesnici nahradil Alexej Vasilivič střechu, rákos vyměnil za moderní, levnou krytinu, která má kratší životnost, a postavil tady i hodně domů. Ty teď ovšem byly, jak sám připustil, ještě v horším stavu než německé domy, postavené už v polovině 19. století, kdy ves jménem Alsasko zažívala své nejkrásnější časy.

Alexej Vasilivič vyprávěl o své práci, ale nevypadalo to, že by byl na její výsledky příliš pyšný. Musel pracovat s nekvalitním materiálem a jeho zadavatelé neměli žádný vkus. No třeba támhleta příšernost za námi! Zdráhal se to říct, ale nebyl na vině právě on? Mezitím se kolem shromáždilo osm, devět vesničanů, vměšovali se do hovoru tu s opravami, tu s vysvětlením a souhlasili s Alexejem Vasilivičem, když mezitím zopakoval, že válka byla špatná věc. Nikdo z nich neřekl, že sem zavlekli válku národní socialisté; byla to válka sama, koho žalovali jako zločince, a v této personifikaci nabízel Alexej Vasilivič německy mluvícím návštěvníkům historické usmíření.

Alsaský katolický kostel byl vystavěn v druhé polovině 19. století a o sto let později, poté, co obec opustili její obyvatelé a změnila své jméno, podlehla mohutným změnám. Když se z Alsaska stalo ruské Stěpnoje a zřítila se kostelní střecha, byl kostel přestavěn na sportovní halu. Hlavní loď se proměnila na tělocvičnu, v postranních lodích byly instalovány převlékací kabiny a sprchy. Tehdy byl Stěpnoje mimořádně výkonný kolchoz, kde se chovalo 24 000 prasat, v provozu bylo téměř sto traktorů, školka, pravidelná autobusová linka do Oděsy. Tak úspěšně hospodařící obec potřebovala také tělocvičnu pro mládež, zatímco kostel bez střechy už nepotřeboval nikdo. Neboť Němci, kteří se v kostele modlili a zpívali, byli do jednoho pryč, většina z nich uprchla v roce 1944 do Trecksu, jakmile se wehrmacht stáhl z této části zpustošené Evropy, a ostatní byli už v průběhu velkých čistek ve třicátých letech nebo okamžitě po válce odvlečeni na Sibiř, do Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu.

Alexej Vasilivič trpěl tím, že vedl přestavbu, která z již nevyužívané sakrální budovy vytvořila velmi využívanou profánní budovu. Řekl jsem mu, že za zřícení střechy nemůže; že to nebyl on, kdo do Německa deportoval potomky oněch Němců, kteří v roce 1818 obec Alsasko zakládali, a že to nebyl on, kdo je odvlekl do asijské stepi; a že to možná nebylo tak špatné, když se z rozpadlého kostela, kam nikdo nechodí, vytvoří prostor pro lidi, kteří se tam mohou scházet, aby dělali něco, co jim vnese trochu radosti do života, který je bezesporu tvrdý až až.

Alexej Vasilivič to nechtěl slyšet. Nevrle trval na své vině a odmítal jakékoli odpuštění. Mohl za to on, že nakreslil plány a vedl stavební práce. Ale spravedlivý bůh ho potrestal! A pak začal mohutně a usadavě plakat. Po strastiplném životu zemřela vloni jeho dcera, bylo jí sedmadvacet a umřela ve stejné víře, v níž teď žije on, tedy že ji bůh potrestal za otcovy hříchy. Lidé ho konejšivě poplácávali po ramenou, ale přitom souhlasně pokyvovali hlavou na jeho sebeobviňování a byli přesvědčeni, že spravedlivý bůh, v něhož zase všichni věřili od té doby, co se po partaji, jež slibovala spravedlnost na zemi, slehla zem, nechal zemřít dceru na rakovinu, když její otec zneuctil svatostánek boží.

Když Ukrajina vyhlásila v roce 1991 nezávis­lost, stalo se z vesnice Alsasko, která se dlouhou dobu jmenovala Stěpnoje, ukrajinská Šerbanka. Na provoz tělocvičny už dávno nebyly peníze; školka byla zavřená, denní linka od Oděsy zrušena, traktory zrezivěly a 24 000 prasat chovají někde jinde. Šerbanka už nepodléhá sovětskému dohledu ani sovětské péči, na Šerbanku zkrátka zapomněl svět, nový stát i ustavičně se střídající vlády. V této do bláta se propadající vsi už není téměř nic, kromě lidí, kteří do jednoho vypadají straší, než ve skutečnosti jsou, a kteří se domnívali, že dřív, když ještě Ukrajina patřila k velkému Sovětskému svazu a každý si nemohl dělat, co se mu zachtělo, bylo všechno mnohem lepší. Ale v Šerbance přece jen něco zbylo. Na horním, od ulice odvráceném konci kostela, kde se již šedesát let nikdo nemodlí a dobrých deset let se už necvičilo, v zadním rohu temné budovy, byla připevněna velká cedule. Tam, kde dřív býval oltář, je dnes karaoke bar.

Přeložil Tomáš Dimter.