Pod vodou jsou vztahy jednoduché

Juli Zeh patří k nejúspěšnějším německým spisovatelkám. Své čtenáře si našla také u nás – v češtině vyšel její debut Orli a andělé (2001, česky 2004) i následující romány Hráčský instinkt (2004, česky 2006) a Temná energie (2007, česky 2009). Její poslední román Pod vodou (Nullzeit, 2012) letos vydalo brněnské nakladatelství Host. Juli Zeh je držitelkou mnoha literárních cen (mimo jiné Německé knižní ceny nebo Ceny Thomase Manna). Jejím prózám přidává na atraktivitě také důvěrná znalost evropského práva – spisovatelka je vystudovaná právnička, což se projevuje i na tematice jejích příběhů. Je však Pod vodou opravdu tak dobrá kniha, jak tvrdí německý a český nakladatel a jak očekávají čtenáři i kritici?

Scény z partnerského života

Základní příběhová linie románu je prostá: Sven vystuduje práva, ale při poslední státnici mu dojde, že to není práce pro něj, a tak se rozhodne utéct z Německa na blíže ne­urče­ný ostrov a začít se tam živit jako učitel potápění. S sebou si vezme o deset let mladší Antje. Vše jde skvěle, dokud si Svenovy potápěčské služby neobjedná třicetiletá herečka Jola v doprovodu svého o patnáct let staršího milence, nepíšícího spisovatele Thea. Čtrnáct dní, které spolu čtveřice na ostrově stráví, všem změní život. Román končí pokusem o vraždu, těhotenstvím, zmařenými nadějemi, svatbou a útěkem z ostrova. Pokud se vám zdá, že spíše než o thriller, jak je kniha charakterizována na přebalu českého vydání, se jedná o milostný příběh, nejste úplně vedle. Skutečně děsivé a mrazivé jsou totiž především sexuální scény a partnerské vztahy mezi jednotlivými postavami, samotný detektivní podtext příběhu zas tak napínavý není.

Sven byl první muž, do kterého se Antje zamilovala a milovat ho nepřestala, zatímco on ji považuje především za spolehlivou součást domácnosti, která se mu připletla do života: „Bylo jí skoro šestnáct, když jsem se s ní jednoho deštivého odpoledne omylem vyspal.“ Dost často se zamýšlí nad tím, jaký je rozdíl mezi láskou, přátelstvím a chtíčem, ale k něčemu dospět se mu daří zhruba stejně jako postavám Paula Coelha.

Herečka Jola má se spisovatelem Theem, o kterém mluví výhradně jako o „staroušovi“, vztah o dost bouřlivější, hraničící s domácím násilím. On tvrdí, že „se mu postaví“ jen s ní, a jejich soulože připomínají spíše znásilnění. Pak se Jole zpravidla omluví a ona ví, že ho nesmí opustit, protože ji přece miluje. Ale můžeme Jole věřit? To není jen řečnická otázka. Jde také o základní tvůrčí princip knihy a její pravděpodobně nejsilnější stránku. V románu nacházíme dvě vypravěčské linie: v číslovaných kapitolách Sven vzpomíná na to, jak probíhal pobyt Joly a Thea na ostrově, což zvyšuje čtenářovo napětí, protože od počátku tuší, že se něco stane. Jen neví co, jak a proč. Tyto kapitoly se střídají s Joliným deníkem. Zhruba ve třetině příběhu začne čtenáři docházet, že to není jen autorčina manýra.

Realita podle Cosmopolitanu

Různí lidé jistě interpretují realitu odlišně a dozajista se liší také mužské a ženské sexuál­ní prožitky (mohou se však lišit na­tolik, že zatímco muž si myslí, že k souloži ani nedošlo, žena je z jeho výkonu nadšená?). Diskrepancí postupně přibývá, až nakonec čteme dvě odlišné varianty děje, přičemž jedna vyvrací druhou, a tak si vlastně ani nemůžeme být jistí, kdo chtěl koho zavraždit a proč. Jedná se o poměrně běžný a legitimní postup autorů krimi – připomeňme například Sladkost života (2006, česky 2010) od Pauluse Hochgatterera. V případě Juli Zeh se však nelze zbavit dojmu, že se autorka o napínavé vyprávění spíše snaží, než že by ho uměla zkonstruovat.

V poslední kapitole se Sven setká s právničkou Katjou, která se rovněž přijede potápět – vyspí se s ní a nakonec ji poprosí o pomoc. Bojí se totiž, že by na základě Jolina deníku mohl být obviněn z vraždy. Právnička na dovolené mu poradí, aby vše sepsal, a vyvrátil tak to, co napsala Jola. Čtenář románu se tedy musí rozhodnout, komu chce věřit. Racionálně uvažujícímu Svenovi, anebo mladé herečce, jejíž slovní zásoba a stylistické dovednosti odpovídají čtenářce Cosmopolitanu? Jola totiž tragické události (které se ale možná vůbec nestaly) popisuje větami jednoduchými, až banálními: „Málem se zasměju. Ta úleva, když mi jednu vlepí. Myslí si pak, že se mu vysmívám. Že ho neberu vážně. Což ho ještě víc rozzuří. Přitom mám strach. Starouš mi zničil duši.“

Hračky z plastu

Přesnost, s níž Juli Zeh využívá možností jazyka, je asi největší předností jejích děl, v nichž jako by nebyla žádná slova navíc a ve kterých jazyk dokresluje charaktery jednotlivých postav. Během čtení románu Pod vodou můžeme mít často pocit, jako bychom se pohybovali v klidných vodách hluboko pod hladinou, kde se místo slov užívají smluvená znamení a kde je potřeba mít čistou hlavu. Snaha o přesnost však vede k hojnému výskytu vět, které spíše než části příběhu připomínají aforismy. Skrze instantní moudra se do textu dostává třeba – pro romány Juli Zeh typické – téma války: „Válka není zeměpisný fenomén.“ Jindy je čtenář veden k určité interpretaci příběhu: „Za každým jednáním se skrývá temný plán.“

Jazyk příběhu místy připomíná ­hračky z plastu – plní svou funkci, mohou být i zá­bavné, ale vše po nich steče jako voda. Český překlad tento dojem ještě umocňuje. Není špatný, plyne, zachovává rozdíly v řeči postav i pro příběh velmi důležité rozlišení mezi domněnkou, parafrází a podobně, zároveň však do určité míry nivelizuje lexikální úroveň textu a ne vždy se umí vypořádat s německými reáliemi. Například „Käsekuchen“ není sýrový koláč, ale sladký tvarohový koláč, „Schwanz“ není jen bezpříznakový penis, ale spíš pták, „Semesterferien“ nejsou semestrální prázdniny, ale zkouškové období, případně prázdniny letní. Jsou to drobnosti, ale čtenář by si neměl lámat hlavu nad tím, co je tak speciálního na německém sýrovém koláči, když jde o obyčejný tvaroh.

Závěrem se ještě zastavme u posunu v názvu románu. Německy se jmenuje Nullzeit, což je termín označující dobu, po kterou může potápěč zůstat pod vodou bez dekompresní pauzy, aniž by přitom ohrozil svůj život. Do posledního románu Juli Zeh se lze bez rizika nořit poměrně nadlouho – nepustí vás totiž dostatečně hluboko, spíše jen naznačí, že v hlubinách lidské duše existují místa, která nelze prozkoumávat bez rizika, a že ostatní nás někdy hodí do vody a přinutí plavat, aniž bychom o to stáli. Její předchozí romány umožňovaly hlubší ponor.

Autorka je germanistka.