Apoteóza zdánlivých banalit

Max Frisch, významný švýcarský ­dramatik a spi­­sovatel, si celý život psal deníky. Kniž­­ně (i v českém překladu) vyšly texty z let 1946 až 1949 a 1966 až 1971 a skici ke třetímu deníku, které začaly vznikat pravděpodobně na jaře 1982. Mezi roky 1973 a 1980 pracoval ­Frisch na takzvaném berlínském diáři. Ten sestává z pěti sešitů, z nichž první dva jsou strojopisné a důsledně stylisticky prokomponované, zbylé tři označil editor Thomas Strässle za „materiálově heterogennější“. Podle spisovatelovy závěti směly být zápisky z Berlína vydány nejdříve dvacet let po jeho smrti, tedy v roce 2011. Především třetí až pátý sešit totiž podle Frischovy nadace, která se o spisovatelův odkaz stará, obsahují mnoho osobních zápisků, vztahujících se především k jeho rozvodu. První dva sešity vyšly pod názvem Z berlínského diáře (Aus dem Berliner Journal, 2014). Z hlediska žánrových konvencí se jedná o typický deník, který se zaměřuje na vnitřní život jedince, ale obsahuje i úvahy nad jeho rolí ve společnosti – autor se tu stává „dítětem svého věku“, avšak dítětem schopným reflexe a nadhledu, takže se ke čtenáři dostává nejen osobní svědectví o době, ale také výpověď o existenci jedince ve společnosti vůbec. Jako refrén se pak navrací věta „Nemám žádné plány“, čímž jsou míněny jak ty osobní, tak profesní.

Křídou na mokré sklo

První sešit se váže k roku 1973. Už jeho úvodní slova jsou dokladem důsledné stylistické koncepce a předznamenávají základní poetiku sešitu: „Převzetí bytu (Sarrazinstraße 8) a večer u Grasse. Ledviny.“ Začněme od konce: stoickým komentářem vlastních zdravotních problémů. Holé konstatování, bez emocí, bez přívlastků – to bude v zápiscích časté. A co dál? Zapisovatel nás informuje, že se přestěhoval do Berlína. Změna bydliště určila nejen název souboru, ale stala se také důvodem pro další psaní: „Emigrace jako výzva i zkouška.“ Psaní funguje jako prostředek uchování osobní paměti, navzdory selhávajícímu tělu. Frisch si stěžuje, že přestává být schopný jasných formulací. Jeho zápisky však čtenáře přesvědčují o opaku, jsou totiž plné originálních a trefných metafor: pokoušet se bojovat se selhávající pamětí skrze psaní je podle něj jako psát „křídou na mokré sklo“. Jak stárne tělo a ze života postupně mizí smyslovost, vytrácí se i ze psaní, které se stává ne­smyslným.

Jedním ze stěžejních témat zápisků je setkávání se spisovateli z východní i západní části Berlína. Popisy návštěv a rozhovorů vytvářejí subjektivně zabarvený obraz německojazyčné literatury a především v druhém sešitě nacházíme bravurní literární portréty některých spisovatelů – kromě Güntera Grasse třeba Uwe Johnsona nebo Wolfa Biermanna. Součástí líčení spisovatelských večírků a setkání jsou často také poznámky ryze intimního charakteru, které se – mimo jiné – vztahují k Frischovu tehdejšímu manželství s téměř o třicet let mladší Ma­­rianne Ollersovou, již si vzal roku 1968 a s níž se o jedenáct let později rozvedl. Ani na začátku sedmdesátých let však nebylo jejich soužití příliš harmonické. Jeho poznámky o společném životě jsou plné mrazivé ironie a hořkého cynis­mu: „Berlínské neděle s rodinnými výlety (…) do zahradních hospůdek u vody, selská snídaně, les s pískem, psi, fotbal, idylka s plzeňským, nedělní nálada, ruina manželství.“

Svědomí je luxus

Druhý sešit z let 1973 až 1974 začíná povídkou, jejímž námětem je Curych rozdělený zdí mezi Východ a Západ. Frisch tak vytváří geopolitickou metaforu, jež odhaluje vnitřní rozpory, s nimiž se musí vyrovnávat snad každý intelektuál pohybující se na hranici mezi demokracií a demagogií. Jako Švýcar žijící v Západním Berlíně a často navštěvující jeho východní část navíc vnímá, že v německojazyčném prostředí nelze zažít jednoznačnou identifikaci s konkrétním prostorem skrze řeč – východní a západní Němci, Rakušané i Švýcaři mluví jedním jazykem, ale jejich životní zkušenosti, potažmo kulturní encyklopedie se liší. K porozumění je tedy třeba hledat jiné cesty.

Frisch si ve svých diagnosticky přesných úvahách všímá, že západní levičáctví je povýtce romantické a rétorické – na Východě nejsou bytové semináře a koncerty jen zábavou, ale existenční nutností. Ví, že v závislosti na geografii může tatáž věta nabývat různých významů, všímá si, že „autocenzura se projevuje i v mimice“ a jediným ventilem potlačovaných významů se stává žoviálnost. Přitom si však uvědomuje, jak zaznívá v črtě o rozděleném Curychu, že „na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce“.

Frisch se nebojí říct nahlas, o čem se obvykle jen mlčí. Uvědomuje si, že v bezpečí západní demokracie se nad hrdinstvím a pevností charakteru mudruje snáze než ve společnosti řízené tajnou policií. A tak si po jedné z návštěv u Biermanna ve východní části Berlína poznamená: „Tady každý každého může zničit. Tolik charakteru, aby ho v takových podmínkách neztratil, člověk od přírody nemá.“ Jindy si poznamenává: „Společenské svědomí je luxus. Musí si člověk tento luxus dopřát?“ Frischova dilemata jsou dilematy západního intelektuála – proč by se vlastně měl zajímat o politické kauzy? Dramatikovými slovy: „Watergate. Ale co mně je do toho? Zmršení demokracie, morální (…) bankrot světové velmoci, která je naší záštitou.“

Postmoderní román?

Emigrace, život v novém prostředí, fiktivní texty, přemítání nad charakterem zatím ne­­existujících beletristických postav, portréty spisovatelů, úvahy nad morálkou západní společnosti. Kniha Z berlínského diáře je tematicky pestrá a díky péči vydavatele zároveň velmi heterogenní i po stránce ediční: ke sto padesáti stránkám vlastního textu patří sto padesát poznámek, doplňujících dobové reálie. Ty mohou čtenáři pomoci v orientaci v německojazyčném literárním prostředí, v textu samotném se dá nicméně vyznat i bez nich. Doslov osvětluje genezi knihy a editor Strässle se zde zamýšlí nad genealogickým vztahem mezi slovy deník a diář. Přetištěno je také několik fotografií, faksimile Frischových zápisků, zprávy editora a vyjádření Frischovy nadace k vydání berlínského diáře. V českém vydání to všechno doplňuje ještě několik poznámek překladatelky, umístěných přímo v textu. Je jen na čtenáři, aby si vybral, co všechno bude číst a také jakým způsobem – autobiografický deník se může stát fascinujícím postmoderním románem.

Autorka je komparatistka.