Portrét má uchovat v paměti určitou osobu, ale v jakém momentě, z jakého úhlu pohledu a v jakém aranžmá se tak stane, záleží především na portrétujícím. Proto i po něm najdeme ve výsledku charakteristické stopy. Jednu ze tří dílen režie hraného filmu na pražské FAMU vedou dnes spolu dvě režisérky: Věra Chytilová a Jasmina Blaževičová.
Jasmina Blaževičová odešla v roce 1988 z rodného Záhřebu, aby po studiích srovnávací literatury a orientalistiky nastoupila v Československu na katedru režie. Přestože už tam v té době působila Věra Chytilová jako pedagog, Blaževičová k jejím žákům nikdy nepatřila. Začaly se setkávat až díky spolupráci Blaževičové s kameramanem a synem Věry Chytilové, Štěpánem Kučerou. Po čtyřech letech společného vedení tvůrčí dílny začala mladší z obou pracovat na dokumentu o své „kolegyni“ – o jedné z nejvýznamnějších osobností české kinematografie.
Portrét o Věře Chytilové, nazvaný Cesta, má daleko do svědectví Josefa Škvoreckého a jiných, jež přispěla k vytvoření obrazu ráčkujícího vzteklého stvoření, které si hysterickými scénami vydobývá své. Jasmina Blaževičová dokázala v dokumentu vrátit této specifické strategii boje kvality odvahy a humoru, s kterými Věra Chytilová čelila a čelí nepřízni v podobě „nebezpečného hlupáka“. Co dalšího je za touto strategií a za jménem Věra Chytilová, objevujeme mezi překážkami a hradbami i úkryty a odpočívadly atypického domu, který tak odráží obě stránky azylu, jímž je rodina. I přesto, že dům jako stabilizátor krizí vždycky neobstál, je prostorem, kde může Chytilová mluvit zcela otevřeně a bez „strategií“ o tvorbě i o osobním životě. Blaževičové se daří obojí prolínat díky schopnosti práce s filmovými citacemi i s domácími snímky, které pořizoval za společného života režisérčin manžel, kameraman Jaroslav Kučera. Jasmina Blaževičová použila podobný způsob dokreslení výpovědí, jak to už udělala ve svém starším dokumentu nazvaném Co všechno jim ještě můžeme udělat. Slova odbornic na problematiku postavení žen ve společnosti prokládala přesně vybranými scénami z různých filmů dotýkajících se totožných problémů, a ty pak fungovaly místo předvolaných svědků. A také pevnost postojů Věry Chytilové, které zazní v dokumentu Cesta, potvrzují scény z jejích filmů, a to ať už jde o oceňované Sedmikrásky (1966) nebo odmítnuté Vyhnání z ráje (2001). Charakter názorů režisérky, jíž bude 2. února sedmasedmdesát, se podobá barvám jejího domu, působícím ostře a útočně, ale můžeme o nich také říct, že jsou čisté, ryzí, nevybledlé. Zpočátku až příliš dokonalé kompozice, střežené Štěpánem Kučerou, který zná každý detail a druh světla v tomto domě, se postupem uvolňují. Slábne i snaha Chytilové se připravit – upravit na natáčení. S obojím vzrůstá otevřenost a intimnost. Poslední rozhovory dokonce Jasmina Blaževičová točila sama, bez kameramana Kučery. Scény pláče působí přirozeně a od trapného sentimentu je odvelí sama Chytilová, nebo Jasmina Blaževičová střihem do nějakého z filmů Chytilové.
Do dokumentu a k Chytilové vstupujeme prostřednictvím schůze o nevyhovujícím chování mladé učnice z Pytle blech (1962). Věta „nevíme si s ní rady“ jako by ji provázela celý život. Přiznává, že ani ona někdy nevěděla, co se sebou. Vzpomínky na „temnou“ etapu oddělila Blaževičová dlouhými černými zatmívačkami, ale jakmile na Evinu otázku „chceš?“ ve snímku Ovoce stromů rajských jíme (1969) odpoví Chytilová rozhodnutím dělat film, změní se černá v rudou, která, jak se zdá, je pro ni zásadní barvou. Filmové ceny, jež doposud posbírala, mají svá místa vedle lamp, nebo třeba jen tak stojí na schodech, takže je člověk nemůže minout, a přitom to nejsou vystavené trofeje. Ani jednu z nich ale nedostala za nějaký ze svých porevolučních filmů.
Přesto – proč se dnes nedaří režisérce jejího typu? Chybí jí soudnost. Soudnost kompromisu. V demokratické společnosti, ať už je jakákoli, se také našlapuje zlehka a kritičnost projde nanejvýš skandálnosti a velkému humbuku. Chytilovou nezajímá vstřícnost k publiku ani nakrmení kritiky, která od ní možná očekává formální experimentování. To, že dnes nepokračuje v „osvědčené originálnosti“, vyvracejí úvahy o samoúčelnosti obrazové stylizace v její předlistopadové tvorbě. Jako důvod, proč se nyní přiklání k tragikomediím typu Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992), označuje primitivismus doby, který reflektuje. S více než desetiletým odstupem se začíná Dědictví doceňovat a jeho autorka k tomu říká, že to nedozrává film, ale společnost. Jasmina Blaževičová dává šanci i zatím poslednímu hranému filmu Věry Chytilové, Vyhnání z ráje. Tím, že jej klade vedle staršího Ovoce stromů rajských jíme, zviditelňuje jejich tematickou podobnost, která se stala pro formální rozdílnost špatně patrnou. Jasmina Blaževičová a Věra Chytilová dnes natáčejí hlavně dokumenty, protože jsou méně finančně náročné než hraný film a producent s režisérkami a jejich náměty tolik neriskuje. Cenzura peněz, jak Chytilová označuje situaci ve financování kinematografie, propojená s propagací a dramaturgií kin a televize, je uzavřený kruh, z kterého se těžko vykračuje. Cesta: portrét Věry Chytilové se kromě festivalů do kin nedostala a na druhém kanálu České televize se navzdory svým kvalitám a osobě portrétované objevila bez sebemenší upoutávky v pozdních hodinách, stejně jako nejnovější dokument Věry Chytilové Pátrání po Ester. Pokud budeme chtít vidět dokument Jasminy Blaževičové o Věře Chytilové, budeme si muset počkat na DVD a mezitím můžeme třeba přemýšlet o tom, proč dvě současné významné režisérky netočí hrané filmy, přestože by jistě měly co říct.
Autorka je studentka katedry filmových studií FF UK.