O hájení překážek vidění

Když v roce 1945 formuloval Max Bill „matematický způsob myšlení v umění“, zdály se být možnosti nové univerzální řeči umění skrze „čistou“ geometrii stále nadějné. Síly matematického řádu v umění mu ještě „představují základ každého lidského řádu, (…) jsou obsaženy v každém řádu, který dokážeme rozeznat. (…) Důsledkem toho je, že všechny tyto věci dodávají dnešnímu umění nový obsah. (…) Nejsou jen formou jako krásou, nýbrž formou, která se stala myšlenkou, idejí, poznáním. (…) Umění dokáže myšlení zprostředkovat tak, že je myšlenka přímo vnímatelnou informací. Myšlenku je možno výtvarně precizovat, aby mohla být přenesena přímo se všemi možnostmi nedorozumění – ani to není vyloučeno –, ale s výhodou neproměnnosti myšlenky.“ Tvorba Vídeňanky Esther Stockerové (1974) vylučuje dnes kromě „možností nedorozumění“ všechno, co zbylo, zejména optimismus Maxe Billa a geometrického umění šedesátých let, kdy se skutečně zdálo, že univerzální jazyk byl nalezen. Děje se tak kupodivu na poli výsostného modu současného přísného (neo-)minimalismu.

Geometrické rasty

Esther Stockerová maluje černo-bílo-šedé velkoformátové akryly na bavlně, jejichž „estetika“ odkazuje k chladné vizualitě těch nejmenších detailů z útrob počítače, nebo řečeno jinak: maluje prostě jen čisté geometrické rastry, které neznatelně „irituje“ posunem linií. Jako když obrazovka přeskočí a oči se odvrátí od soustředěného vnímání. Je to jemná hra s optickým klamem, tolik nepodobným opartovým manýrám. „Existují přibližná, modifikovaná pravidla, zhruba rovnocenné jednotlivé části obrazu, rozostření, autonomie jednotlivých částí obrazu… Ptám se sama sebe, co si lidé uvědomují, když se mne ptají, co mají vidět. To mě irituje. Líbí se mi věta: ,Maskování zvířat spočívá v hájení překážek proti dravcům.´ Uvnitř umění existuje takové podmíněné hájení, způsob čtení umění, překážkové vidění uvnitř uměleckých kontextů. Maskování obrazů by mohlo spočívat v hájení překážek jejich divákům.“ (Esther Stockerová)

Člověk uvnitř umění

Jde tedy o vidění, které se ve svém obrazovém výsledku může na základě nedorozumění minout i s někým, kdo je jinak znalý geometrického umění. Výstava, kterou se Esther Stockerová představuje v Galerii im Taxispalais v tyrolském Innsbrucku, zanechá totiž na rozpacích i skalního vyznavače „přísných linií“. Skepse se rozplývá až později. Nejprve ve foyeru galerie projde černým tunelem – instalací, jež jej má vyladit z provozu ulice. Postupuje sály s velmi podobnými obrazy linií. Potom blik: dvě velkoformátová videa, kde štěteček kreslí na plochu oční bulvy černé linie, až to zabolí. Uvidět násilí, vidění jako násilí. Nakonec divák sejde po schodech dolů do atria galerie, kde vstoupí do obrazu – instalace „přerušovaných“ černých linií z dřevěných kvádrů, které tvoří (pravidelný, anebo nepravidelný?) rastr vymezující prostor. Zde může dojít k rozuzlení – iritující není pouze způsob malby, zprvu se tvářící jako bezproblémový – ale sama přítomnost člověka uvnitř „čisté formy“, vlastně uvnitř umění. Jakkoli se po opuštění výstavy zdá, že jde jen o jednu z mnoha podobných a že její obrazy brzy vyvanou, cosi tomu pocitu brání. Nepokoj vidění odkazuje zpátky k myšlení. Mně osobně se vybavuje vzpomínka na otázku Viléma Flussera, na kterou jsem již jednou nedokázal najít uspokojivou odpověď: „Obrazy nás vybízejí, abychom jimi prošli; nikoli proto, abychom odhalili věčné pravdy, ale proto, abychom dospěli k pochybnosti (jež je naší pravdou). Tato pochybnost se ptá: Co když se za obrazy (za smrtí) neskrývá nic? Co když jsou ,čistá’ forma, idea, myšlenka, kalkul, výpočet pouze maskou, skrývající nicotu?“

Autor je historik umění, recenzent dvouměsíčníku Listy.