Malý český Robinson

Opona se rozevře a my vidíme „park“. Ne ovšem obyčejný, je to park Františka K., ostrov, na kterém ztroskotal. Horizont jeviště tvoří načrtnuté mrakodrapy, připomínající panorama New Yorku. V pozadí blikají dva neony – modrý kříž znázorňující kostel a červený nápis Hotel – dva protikladné světy, které s parkem sousedí. Uprostřed stojí busta generála Valhuberta (hrdiny Napoleonovy armády, padlého u Slavkova). Postavy se trousí z kostela po skončení mše, František sedí na lavičce, která je jeho domovem. Nic nehledá, nic nechce, jen nezemřít na svém ostrově hlady a nebýt tolik sám.

Ale ostatním lidem nedá podivín, který „se chová jako zvířátko“, spát. Vstupují na jeho teritorium a sledují své vlastní cíle – někdo mu pomáhá, někdo ho zneužívá, někdo ho trápí. Je to panoptikum postav, které se ve velmi svižném tempu střídají na jevišti a vedou s Františkem své hovory: Anděla A., svůdná Jitka z Hotelu, režisér Boris, generál žádající punč, farář a Linda Lítost s dítětem, dvojice Hlouňových, kteří se o něj starají „jako vlastní rodiče“, indián Orlí pero, který mu vždycky sní jídlo a ukradne, co může. Pod vedením partičky dělníků František postupně mění park v pustinu a ďábelská dvojice hudebníků-filharmoniků, více než připomínající Pomocníky Artura a Jeremiáše z Kafkova Zámku, využívá Františka pro své sadistické hrátky. První půlka končí pokusem filharmoniků Františka upálit. Naštěstí zasáhne generál a se svou tříčlennou armádou ho zachrání. V druhé půli děj spěje ke zdánlivě nevyhnutelné katastrofě. Soudce Jilm se chystá Františka odsoudit za zničení parku, zabití dítěte, rozbití čínské vázy. Žádá nejvyšší trest. A pak se stane onen pohádkový zázrak – jednotlivé postavy příběhu vystupují a proti logice předešlých událostí vypovídají pravdu; svou zpovědí očistí Františka i sebe samy.

Představitel Františka K. Dušan Hřebíček od začátku zaujme svou přirozeností. Bohužel je málo přesvědčivý ve scénách, kdy má být nešťastný, zlomený. Stále stejně prostě a mile opakuje své věty, ale nedokáže vyjádřit stupňující se emoce ve vypjatějších situacích. Eliška Mesfin-Boušková jako Anděla A. osciluje mezi dětskou naivitou, nadšením a smutkem, který zasáhne i diváky. Za zmínku také stojí komické výstupy dvojice Hlouňových v podání Zory Valchařové-Poulové a Františka Staňka. Jiří Klepl umí být velmi vlídný a otcovský jako farář Šebestián a zároveň ďábelský ve svém převleku čerta. Jeho manipulace s mrtvým dítětem patřila k nejsilnějším a hlavně nejživějším okamžikům představení.

Jevištní báseň?

Záměrem režiséra Petra Štindla bylo evidentně vytvořit z Parku jevištní báseň, tento plán se ale nepodařilo zcela realizovat. V inscenaci jsou určité slibné náznaky – využití světelných efektů při Františkově tanci v pekle, let anděla na květinami orámované houpačce, během něhož pouhým gestem přivolává bílé papírové vlaštovky vznášející se od stropu. To však bylo opravdu jen „pár vlaštovek, které jaro ne­udělaly“. Atmosféře nepomohla ani maskovaná postava generála, doprovázená kouřem a třemi vojáky s bajonety. Některé pozoruhodné nápady zase ztroskotaly na technických potížích – například reprodukované strojové řeči dvou čertíků nebylo rozumět. Režijní záměr tak z větší části zůstal vlastně na půl cesty.

To se týče též využití průmyslových kamer, které vytvářejí stroj na „efektivní využití volného času“ v druhé polovině představení. Stroj tvoří velká bílá nafukovací kupole, na jejíž přední stranu se promítá, takže vzniká dojem, že vidíme dovnitř. Výborný nápad, škoda jen, že projekce není výtvarně a dramaticky nápaditější. Spatříme pouze Františka s vytřeštěnýma očima, který se občas otočí kolem své osy. Trochu to připomíná záběry kosmonautů z vesmíru, což sice koresponduje s postavou ztraceného astronauta z Apolla 17, která občas projde po jevišti, ale po chvíli není na co koukat. Stroj nepůsobí nijak ďábelsky ani tehdy, když zapříčiní smrt anděla – Anděly A.

Myšlenka výtvarného, jaksi snového uchopení textu by jistě pomohla i hereckému výrazu. Jednotlivé postavy se totiž nijak nevyvíjejí, jsouce tvořeny v podstatě stále stejnými prostředky. Což nevyvolává pocit existenční marnosti, ale nudy. Jednu z výjimek tvoří závěrečná scéna posledního soudu. Všechny postavy nastupují a na hlavách mají stylizované indiánské čelenky, snad symbol přináležitosti k „ostrovu“. Po své osvobozující výpovědi je sejmou z hlavy a položí k mrtvole Anděly A.
jako primitivní obětinu. Přijíždí vytoužená loď, ponorka kapitána Nema s heslem Mobilis in Mobili na boku, a odváží Františka pryč. Na ostrově-parku zanechává opuštěné figury „své pohádky“. Přichází holčička, která se jednotlivých postav lehce dotýká, jako když se člověk ve svých vzpomínkách dotýká hrdinů právě dovyprávěného příběhu.

Park je poslední inscenací „proklatě české sezony“ Klicperova divadla. Pitínský nazval text „koláží“, ale sám přiznává, že se nechal inspirovat hlavně pozorováním lidí v Tyršových sadech. Komu z nás koneckonců nepřipadá, když v klidu sleduje hemžení lidí, že hranice mezi realitou a fikcí byly setřeny? Samotná inscenace však nijak fantazií nehýří. Naopak, režisér z nepochopitelného důvodu zvolil jako prostředek jakýsi těžkopádný realismus se skutečnými lopatami a bodáky, který sice může v některých situacích působit komicky, ale poezii na jevišti nám nezprostředkuje.

Autorka píše do Lidových novin a Houseru.