Režisér a autor scénářů Jan Jirků odchází po čtyřletém působení z divadla Minor. Udělal z něj bezesporu nejlepší dětskou scénu u nás. Na jeho místo nastoupí režisér David Drábek, který zde režíroval už dvě inscenace. Éra plyšových maňásků nebo pitvořících se kašpárků nenastane v Minoru asi ani teď.
V čem je inscenace režiséra Davida Drábka Sněhurka „jen“ pro děti? Jsme svědky happeningu, barevného a zběsilého. Sněhurka s obrovskými botami, Popelka žeroucí hlínu, Růženka s rovnátky a Zlá královna-dcera anorektička. Všechno doplněné hity z osmdesátých let, plné narážek a vtípků směřujících k našim teenagerovským časům. Ocitáme se ve světě Sněhurky-matky a Zlé královny-matky stejně jako ve světě jejich dcer. Generace se prolínají, proto k inscenaci patří diskotékové hity, postava Darth Vadera z Hvězdných válek, Vinnetou a muzikál Hair stejně jako Harry Potter, kontaktní čočky, kérky.
„Chceme Vás bavit. Chceme vás překvapovat. Chceme vám přinášet zážitek. Věříme, že hrajeme pro celou rodinu,“ inzeruje současný Minor na svých webových stránkách. Skutečně se snaží obsáhnout všechny věkové kategorie diváků, a to nejen různorodostí inscenací, ale i tím, že vlastně žádné „typické“ představení pro děti nenabízí. Může se stát, že „milé a roztomilé“ divadlo pro malé děti nebude bavit vůbec nikoho. Každý ať si vybere, a pokud děti některým věcem nerozumí, rodiče jim to rádi vysvětlí.
David Drábek (rozhovor viz A2 č. 16/2006), kmenový režisér divadla, ve svém „programovém prohlášení“ říká: „...ideál divadla pro celou rodinu… není jen líbivý slogan. Je to utkvělá představa, že existuje pramen inteligentní divadelní zábavy, ze kterého mohou pít společně lamy i jednorožci, děti i dospělí.“
Půlstoletí změn
Divadlo Minor vzniklo už v roce 1949 pod názvem Ústřední loutkové divadlo a prošlo nejrůznějšími peripetiemi – už jen změny názvu by stály za pozornost. Od padesátých letech tu působila jedna z nejvýznačnějších osobností českého loutkového divadla Jan Malík, který odešel v roce 1967. Na konci šedesátých let, pod vedením Jiřího Filipi, opustilo Ústřední loutkové divadlo realistickou popisnost a vydalo se cestou lyričtější. V letech osmdesátých má sídlo U Jindřišské věže, kde ho vede nejprve Jiří Jaroš, později Tomáš Engel. Současný název divadlo získalo v roce 1991, za vedení Karla Makonje, jenž divadlo vedl do roku 1998.
Na samém konci devadesátých let se začíná tvořit současná tvář Minoru. Ve výběrovém řízení vítězí koncepce Čestmíra Kopeckého a Zdeňka Pecháčka. V roce 1999 je zbourána původní budova divadla na Senovážném náměstí a soubor – značně omlazený (přišli sem v několika vlnách studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU) – putuje po různých pražských scénách. Za přelomovou lze považovat inscenaci Kouzelný zvon (premiéra 2000) v režii Aurela Klimta s výpravou Martina Velíška, která vzbudila zájem i nevoli. Klimt převedl svůj animovaný film O kouzelném zvonu na jeviště, Velíšek vytvořil loutky a představení doprovázela hudba skupiny Už jsme doma (na premiéře živě).
Nová budova Minoru byla otevřena v prosinci 2001, získala ocenění Stavba roku 2002 a Cenu primátora hlavního města Prahy. Budova i interiér vytvářejí členitý, tajuplný prostor, který probouzí dětskou fantazii. Od vchodu se sestupuje do podzemí, kde je malé jeviště v předsálí, odpočívadla v jeskyních, barevná světly a mozaiky. Výpravnost je také určujícím prvkem inscenací. Na velkém jevišti zaniknou malé předměty a nevýrazná scénografie. Zdejší inscenace musejí být výtvarně razantní, s velkými detaily.
Teenageři, do sálu
V roce 2002 se uměleckým šéfem divadla stal Jan Jirků a vybudoval Minor, jak ho známe dodnes. Nastolil novou poetiku – v jeho inscenacích se střídá divadlo loutkové s činoherním, pohybové s pantomimou. V téměř každé inscenaci je živá hudba a písničky. V hojné míře se využívá světel, projekcí a různých technických „vymožeností“. Jirků se na představeních většinou podílí i autorsky: upravuje známé téma nebo píše přímo pro soubor novou hru. A hlavně začal hledat témata pro adolescenty a dospělé. Tak vznikla například Píseň písní.
Typickým příkladem inscenace tvůrců moderního Minoru (do něhož patří ještě hudebník Jan Matásek a výtvarník Robert Smolík) je Kabaret tlukot a bubnování, který měl premiéru v roce 2002 a hraje se dodnes. Jednoduchý příběh o putování tří skřítků za ukradeným prstýnkem je nabit akčními scénami, komickými situacemi a slovními hříčkami. Dětské publikum se bojí i směje.
Koncepce Jana Jirků má úspěch. Divadlo Minor je v současné době scéna, kam mohou zavítat všechny věkové kategorie. Na stránkách divadla je metr určující skupinu, pro kterou je představení určeno. Takže ať už se s nejmenšími vypravíte na Malenku nebo Cirkus Harampádím, se školáky na Sněhurku či Čtyřlístek, s dospívajícími na Ostrov pokladů (režie Arnošt Goldflam), Vinnetoua, Lovce mamutů či Klabzubovu jedenáctku (bratři Formanové), nebudete pravděpodobně zklamáni. Pro dospělé tu hrají absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla. Nejzajímavější ale bude, kolik teenagerů si na divadlo zvykne.
Autorka je na mateřské dovolené.