Řekni mi, co bereš!

Strašnické divadlo, dříve divadlo Solidarita, bylo postaveno v roce 1961. Vrchol své slávy zažilo v době, kdy zde sídlil soubor Divadla Járy Cimrmana, po jeho odchodu se opět dostalo na periferii zájmu. V létě 2004 se ve zdejším nevlídném prostoru usídlilo Divadlo Company.cz. Tvůrčí tým skupiny pod vedením režisérky Evy Bergerové by ze Strašnického divadla opět chtěl vytvořit kulturní centrum. Vedle koncertů a filmových projekcí zde vznikají i nové inscenace. Na závěr letošní sezony soubor uvedl hru Davida Drábka Kosmická snídaně aneb Nebřenský.

Žánrová směs mezi sebevrahy

O co vlastně v Kosmické snídani jde? Hlavní hrdina Nebřenský potká v restauraci černě oblečenou postavu s kuklou (Můmii), která mu předá jeho vlastní dětský obrázek rakety. Vzápětí dojde k teroristickému útoku, při němž zahyne jeho láska Kateřina, a Nebřenský není schopen se s touto ztrátou vyrovnat. Psychoanalytička Hana se stane sice matkou jeho dítěte, ale depresí ho nezbaví. Když je nakonec brutálně zavražděn i profesor Mamaj, jediný člověk, který má možná sílu mu pomoci, spáchá Nebřenský sebevraždu. Smrtí však nic nekončí a v druhé polovině se ocitáme na palubě kosmické lodi. Nebřenský, ve společnosti dvou dalších sebevrahů a Androida Assimoffa, prožívá svou „kosmickou snídani“. Jeden sebevrah však není tím, čím se zdá. Je to Nebřenského strážný anděl, který se své role zhostil poněkud podivně. Rozhodl se svého chráněnce dohnat k sebevraždě, aby ho ušetřil trápení na zemi. Tento anděl revolucionář a terorista je nakonec předvolán na kobereček a „vymazán“. Nebřenský se setkává se svou Kateřinou a tento happy end v nás přesto zanechává poněkud stísněný pocit.

Kosmická snídaně je žánrově nejednoznačná hra: střídá se v ní groteska, komedie i psychologické drama s tragickými rysy. Režisérka Eva Bergerová převedla text na jeviště velmi citlivě. Také inscenace se žánrově přelévá, od konverzačních úseků přechází k čistě pohybovému divadlu, aniž by ze zřetele ztratila hlavní myšlenku celého příběhu. A tak scéna komediálního nebo až fraškovitého charakteru znenadání vyústí do mrazivé pointy, která nám připomene, že tu nejde o nic míň než o velké lidské neštěstí.

Profesionálně pod křišťálovým lustrem

Strašnické divadlo není příjemný prostor a zdejší podmínky upomínají spíše na divadlo amatérské – hluboké jeviště a velký sál, u stropu zavěšené dva křišťálové lustry, které působí poněkud absurdně. I tyto nedostatky ale režisérka použila ve prospěch celku inscenace, aniž by trvala na složité nebo nákladné scénografii. Děj přenáší z jeviště do přední části hlediště, nápaditě využívá i vchodu do pekla (prostor pod jevištěm) – obložený stříbrným alobalem se stane na chvilku světlem na konci tunelu, kam sebevrazi po své „vydařené akci“ sestupují. Stříbrná barva je ústředním prvkem scénografie. I obyčejné předměty jako fén, dětský šlapací bagr nebo hadice od sprchy se tak mění na rekvizity ze sci-fi.

Co se týče hereckých výkonů, dominuje jednoznačně Jan Zadražil, který je přesvědčivý v obou svých kreacích. Vyvolává výbuchy smíchu jako zakomplexovaný Colin III., jenž se snaží svým výstředním tancem zaujmout Kateřinu nebo šéfuje kosmické lodi. Ale je výborný i v charakterově odlišné figuře profesora Mamaje, připomínající postavu psychiatra Pingitzera  z Tracyho tygra Williama Saroyana. Milan Kačmarčík v roli Nebřenského občas nedosahuje na různé polohy své postavy a střídání žánrů v rámci hry. Vydařené jsou jeho scény s Petrou Doležalovou – ať už ztvárňuje bezprostřední a živelnou Kateřinu nebo energickou psychoanalytičku Hanu – ale slabším dojmem působí místa, kdy se v něm mají ozývat deprese. Kryštof Nohýnek je sice úžasný v pohybové kreaci Můmie, v čino­herní části ale zaostává – není v něm nic démonického. Působí spíš jako přerostlý kluk, který machruje, než anděl revolucionář.

A tak závěrečná scéna mezi Nebřenským a andělem, v níž se odhaluje totožnost anděla a jeho role v Nebřenského životě, vyznívá poněkud rozpačitě. „Můžu tě zabít?“ ptá se sice Nebřenský, ale tento úmysl mu není možné uvěřit. Nachází viníka svého osudu, ale žádné emoce se nekonají. Oba se dál chovají jako na večírku.

„Řekni mi, co bereš, a já ti řeknu, kdo jsi,“ zní věta jedné postavy. Co berete na svá neštěstí, neúspěchy, traumata? Kromě démonů hrdiny provázejí také jejich frustrace. Pro Nebřenského je to matka – bývalá modelka, která svůj život strávila pozorováním sebe samé. Pro Colina III. otec tělocvikář, jenž ho před hosty svlékl, aby ukázal jeho nevyvinutou postavu.

Každý divák si na místo jejich problémů a komplexů může dosadit ty své. A zároveň se může pobavit „kosmickou snídaní“, která ve­dle poloh vážných nabízí i inteligentní humor.

Autorka přispívá do Lidových novin a Houseru.