Krize reality?

Národní divadlo moravskoslezské završilo volnou trilogii her zabývajících se ztrátou historické paměti, především v souvislosti s druhou světovou válkou. Po Smrtihlavovi v režii Petera Gábora a představení Za vodou (Dokud nás smrt…) pod vedením Štěpána Pácla letos v lednu uvedlo Odsun!!! (Show must go on). Jako režisér se touto hrou na jmenované scéně poprvé představil Ivan Buraj, který se spolu s místními dramaturgy Markem Pivovarem a Dagmar Radovou na hře podílel také jako autor.

Strach z návratu

Hra se nesnaží pouze přiblížit osud sudetských Němců po válce, téma pojímá mnohem hlouběji a odsun představuje jako vyvrcholení krize moderního světa. Autoři nás nechávají nahlédnout do obyčejného života jedné současné české rodiny. Syn se vrací z Německa domů do blíže neurčené části bývalých Sudet. Chce představit rodičům svou snoubenku, která ovšem na návštěvě dává jasně najevo, že je jí osud českých Němců, včetně těch, kteří žili v domě rodiny jejího snoubence, zcela ukradený. Důležitá je pro ni pouze současnost. Divák si postupně skládá střípky informací – k čemu odkazují domovní čísla 19/45 a co je příčinou tíživé atmosféry uvnitř domu. Příběh se náhle vrací o šedesát let zpátky: je zde stejný dům, ale jiní obyvatelé – Němci. Otec, za války starosta, se bojí o svou rodinu, protože je mu jasné, že si své společenské postavení v poválečném Československu nemůže udržet. Přestože je většina národního výboru přesvědčena o tom, že je to dobrý člověk a poctivý muž, musí být odstraněn, a to nejen ze svého postu. Začíná odsun.

Jednoduché, ale velice účelné scény se ujaly Jana Boháčková a Lenka Jabůrková. Oba příběhy se odehrávají v domě, jehož vcelku realisticky zařízené místnosti a veranda jsou umístěny na točně a jsou propojené. Postavy obou časových rovin tak různými částmi domu volně procházejí a i samo jeviště je téměř neustále v pohybu. Už to jako by symbolicky ztvárňovalo hlavní ideu představení: nelze oddělit historii a současnost a jen tak se vzdát dávných křivd. Dějiny z našeho světa nezmizely. „Nejsou klidem za sklem nedělního muzea, ale permanentním strachem z návratu,“ jak říká jeden z hrdinů.

Prostor fyzický je doplněn ještě prostorem virtuálním – promítací plátno upevněné nad točnou simultánně přenáší zasedání národního výboru, které se odehrává na zadním jevišti. Kamera tak přibližuje místo, kde se nejdříve slavil konec války a později rozhodovalo o osudu Němců. Dnes už může podobný inscenační přístup být těžko považován za inovátorský a překvapivý, není ale ani automatickým převzetím soudobého trendu. Jeho funkcí je upozornit, že žijeme v medializovaném světě, v němž jsme pouze pasivními konzumenty informací. S událostmi, o nichž se dovídáme, nemáme osobní zkušenost, a přitom na základě takto podávaných obsahů vykládáme svou realitu. Právě za druhé světové války bylo poprvé využito všech dostupných médií – rozhlasu, tisku a především rozvinutých možností fotografie a filmu – k totální propagandě ovlivňující veškeré oblasti společenského života. A „mediál­ní zpracování“ se samozřejmě nevyhnulo ani tématu poválečného německého exodu.

Dvě rodiny a národní výbor

Nemožnost či neschopnost vnímat realitu nezprostředkovaně a strach z přímého, osobního kontaktu jsou podtrženy i v závěru. Rodina se rozpadá, otec zemřel, matka stárne a děti odcházejí za prací do světa. Matku odsouvají na druhou kolej, ale nejsou ani schopny jí to sdělit osobně, své repliky říkají do mikrofonu, který jejich slova odosobňuje, a zbavuje je tak viny.

Gestika a mimika herců přitom výrazně odlišuje jednotlivé roviny příběhu. Pro „současnou rodinu“ jsou volena často rozmáchlá gesta, umělé úsměvy, zbrklé pohyby. Velmi výrazný je projev Lady Bělaškové coby německé snoubenky – její role je plná nesmyslného chichotání, přehnaných a zbytečných grimas, mimikou vyjadřované mělkosti emocí. Anna Cónová v roli nervózní matky vytváří protipól svému flegmatickému muži v podání Jana Fišara, z jehož pohybů i mírně shrbeného postoje těla jasně vyplývá, že to není on, kdo v rodině rozhoduje. Naproti tomu německá rodina – hostující Kristýna Krajíčková, Robert Finta a David Viktora – se obešla bez velkých gest a výrazové povrchnosti. V roli syna, přemýšlivého mladíka, který snad jako jediný tuší nebezpečí hromadění zloby, překvapil Robert Finta. Ztvárnění tajemníka a starosty pak díky zprostředkování skrze kameru a projekci vyvolávalo v divácích pocit, že sledují nikoli fikci, ale spíše jakousi reality show.

Ze všech tří inscenací volné trilogie je ta poslední nejpůsobivější. Hra Za vodou (Dokud nás smrt…) měla být syrovým antiwesternem z Prajzské, ale nebyla jím – absentovaly totiž jakékoli přesvědčivé spojnice s osudy Hlučínska a komorní hra se na velkém jevišti ztrácela. Smrtihlav nabízel velmi silné téma, ale bez aktualizace či přesahu do současnosti. To, co postrádaly první dvě části trilogie, však bohatě naplnila třetí. Inscenaci se podařilo nahlédnout velká témata optikou dnešní každodenní zkušenosti spojené s narůstající izolací člověka, přehnaným vyzdvihováním individuality, ale třeba i obyčejným úpadkem sousedských vztahů. Odsun!!! upozorňuje, že krizi hodnot současného světa můžeme hledat mnohem hlouběji, než si často připouštíme. Než abychom přemýšleli o tom, jak nás dějiny mohou ovlivňovat a jak se z nich poučit, sedíme v pohodlí domova a pasivně přijímáme realitu z televizních obrazovek jako tu jedinou správnou. Hýčkáme si svou krizi reality?

Autorka vystudovala divadelní vědu.