Mezi reflexí a slastí

I dobrých knih je hodně, a mezi nimi se ke zdejšímu čtenářstvu dostává studie Sade, Fourier, Loyola. Její autor, Roland Barthes (1915–1980), francouzský sémiolog, literární teoretik a kritik, si už v českém překladovém terénu získal své místo, avšak navzdory veškerému respektu a zájmu, jichž se mu dostalo už za jeho života i po smrti, máme z jeho díla stále co získávat. (Svědčí o tom jak nedávná monografie J.-P. Richarda Roland Barthes, dernier paysage, tak zcela čerstvá literární novinka od Barthesova oblíbeného žáka Erika Martyho, Roland Barthes, le métier d´écrire).

Co asi spojuje ony tři významné osobnosti uvedené v titulu Barthesovy studie, jejichž blízkost není na první pohled zřejmá? Sade, Fourier, Loyola má zvláštní postavení nejen v Barthesově tvorbě, jak připomíná text na záložce českého překladu, jehož se s jazykovou kompetencí i s citlivostí pro danou problematiku zhostil Josef Fulka, ale také v jisté kapitole dějin myšlení – v událostech, mezi nimiž lze najít spojitost, stejně jako to Barthes činí s teologem, utopickým filosofem a „prokletým“ spisovatelem. Do obou těchto souvislostí se pokusíme nahlédnout.

Když se v 2. polovině 20. století ve Francii humanistické obory a mezi nimi i literární věda posunuly v procesu, v jehož průběhu se vymaňovaly ze jha pozitivistického paradigmatu, o notný kus dál, protože se otevřely strukturalismu, vzrostla nevole z toho, že i v akademickém prostředí přežívají pokrytecky prudérní postoje, které například z literárních dějin vygumovaly jisté „nepohodlné“ autory, z jejich děl učinily libri prohibiti a držely je za devatero zámky v třináctých komnatách knihoven. Byl-li prototypem „zakázaného“ autora právě François Alphonse Donatien, markýz de Sade, není divu, že úsilí o zrušení kulturně-literárních tabu, jejichž impakt se projevoval dokonce na univerzitní půdě, směřovalo právě k figuře, jež prokletostí předčila například Baudelaira i Lautréamonta. Jestliže Pierre Klossowski vydává roku 1947 studii provokativně nazvanou Sade, můj bližní, jestliže Georges Bataille roku 1957 věnuje Sadovi dvě kapitoly ve spise Erotismus a jestliže roku 1963 vychází Lacanův Kant a Sade, pak Barthesův spis z roku 1971 je možno vnímat jako článek v řetězci událostí spojených přes různost myšlenkových východisek, profesní identity a exegetických postupů Klossowského, Lacana, Bataille a Barthesa společným významem a vlivem: detabuizací kulturních obsahů, které dotud společenské tlaky, mohutně živené cenzurou kolektivního Superega, nepropouštěly do sféry otevřené kritické reflexe.

V Barthesově individuálním itineráři předcházejí Sada, Fouriera, Loyolu dvě studie, S/Z a Říše znaků, obě z roku 1970. Uzavírají údobí, kdy se autor přimkl ke strukturalismu a z této gnoseologické pozice podroboval nejen literární texty, ale i jiné sémiotické jevy (jevy znakové povahy) vysoce přesné i přísné sémiologické analýze; údobí, v němž dozníval hromadně sdílený sen o „zvědečtění“ literárních oborů, pium desiderium strukturalistické generace a vlny, jež se v průběhu 60. let přehnala přes všechny vědní obory o člověku.

Pakliže po Sadovi, Fourierovi, Loyolovi následuje roku 1973 Rozkoš z textu, nikoli ucelený, tradičně koherentní text, nýbrž sled epigramaticky laděných postřehů, zlomků myšlenek, krátkých poznámek a nápadů vylovených z kvasícího magmatu mysli, jímž se Barthes včleňuje do tehdejší výrazné tendence fragmentárního psaní (viz též M. Durasová, M. Blanchot), můžeme právem říci, že Sade, Fourier, Loyola je nejen spis pocházející z doby, kdy byl jeho autor jedním z nejuctívanějších intelektuálů, ale že je to také spis přechodový. Věrnost strukturalismu se tu projevuje jako hledání (a nalézání) prvků, které jsou navzdory různosti obsahu a dokonce navzdory zakotvení zkoumaných autorů v odlišných oblastech u všech tří stejné. V důrazu na přítomnost invarian­tu v povrchově rozmanitých celcích, tedy na výskyt téže konfigurace v jinak rozrůzněných entitách, se tu zrcadlí jedna ze základních tezí strukturalismu. Totožnou strukturou, která Barthesovi dovoluje pojednávat o Sadově, Fourierově a Loyolově myšlení jako o analogických jevech, je vášeň pro klasifikaci, posedlost katalogizací a systematizací, potřeba zavádět do určitého výseku jsoucna, ať už to jsou sexuální, sociální nebo nábožensko-meditativní praktiky, dokonale promyšlený řád. Strukturalismus tu také prosvítá v podobě samozřejmého zacházení s textem jako s autonomní, autotelickou (mající svůj účel sama v sobě) skutečností, kde cirkulují významy, s nimiž Barthes brilantně žongluje a s nimiž mnohdy na způsob artisty provádí oslnivou hermeneutickou akrobacii.

Druhým pólem, jenž určuje dynamiku magnetického pole studie, je náběh ke stanovisku, jehož programovým manifestem se stane výše zmíněná Rozkoš z textu: k postoji, kdy interpret nad racionálně analytickým uchopením textu nechá záměrně převážit jeho vychutnávání a otevře se erogennímu působení četby, jejíž účinek bude chápán a vyhledáván jako deklarativně libidinální. Balanc mezi oběma přístupy je zřetelný v tom, jak autor zcela programově vytváří diskurs, v němž s textovou skutečností zachází jako se skutečností tělesnou a naopak; vytváří rozhraní, kde se sféra smyslového a sémiotického prostupuje, protože je-li text světem, je také svět textem a interpret rozplétá nekonečné předivo vztahů, aby v něm našel zákonitost jejich uspořádání, jakousi jejich společnou gramatiku.

A závěr? Ten se nabízí sám: následujme Barthesova příkladu, zbavme se nepatřičně úzkoprsého strachu z duchovního hedonismu a otevřme se textům v rozechvívající předtuše slasti, kterou v tomto vztahu můžeme zakoušet...

Autorka je romanistka, přednáší na PedF UK.