O kráse nepoddajnosti

Spolu s Radovanem Ivšićem jste patřili k nejbližším přátelům Toyen v jejím francouzském exilu. Ještě předtím, koncem dvacátých let, Toyen strávila ve Francii více než dva roky s Jindřichem Štyrským. Vyprávěla vám o tom? Dělila se s vámi o vzpomínky na Štyrského?

Nepoznala jsem nikoho jiného, kdo by kladl přátelství tak vysoko jako Toyen. Jistě proto, že přátelství není osudové, ale je založeno na volbě, i když vášnivé. Ta volba byla pro Toyen životní silou, životním principem. A to do takové míry, že dokázala, že její přátelé nikdy nezemřeli. To se týká jak Štyrského, tak Heislera. Měla jsem štěstí, že jsem byla s Toyen ve spojení více než patnáct let, a jistě díky tomu jsem Štyrského nevnímala jako někoho mrtvého. Ne že by Toyen o něm často hovořila. To nebylo zapotřebí, protože on tu nikdy nepřestal být; se svou jemnou citlivostí, s násilím svého humoru, se svým vizionářským pohledem, neodlučitelným od radikálnosti jeho zájmů. Zůstala mi z toho ohromující krása nepoddajnosti, která je spojovala na život a na smrt.

Štyrský a Toyen patřili k prvním propagátorům a ilustrátorům díla markýze de Sade v Československu. Připomeňme nedokončenou knihu Štyrského Obyvatel Bastily, překlad Justiny, který vydal Štyrský v roce 1932 v Edici 69 s ilustracemi od Toyen, a cyklus fotografií, jejž vytvořil v témže roce na Sadově zámku La Coste… Hrálo vaše přátelství roli ve vašem zájmu o dílo markýze de Sade? Čím jeho postava mohla do takové míry oslovit Štyrského, Toyen a surrealisty obecně?

Nikdy nebude dostatečně řečeno, kolik dlužíme lidem, jako byli Štyrský a Toyen, pokud jde o objevení Sada. V prvé řadě za odvahu, které bylo potřeba k vydání markýze de Sade ve třicátých letech, kdy byl zakázán. Ale také za odvahu chápat jeho způsob myšlení, který jde proti všemu, co je nám předkládáno. Přes evidentní skandálnost jeho textů se totiž jeho život a dílo setkávají v tom nejsubverzivnějším možném postoji tím, že neustále do myšlení navracejí tělesnost. V tom patří přínos Štyrského a Toyen k těm nejvzácnějším. Svou citlivostí se vyhnuli rozrušení, které charakterizuje téměř všechny Sadovy exegety. I ti nejcitlivější, jakými byli Maurice Blanchot a Pierre Klossowski, se snaží k analýze Sada přistupovat konceptuálně, což veškerý Sadův postoj zpochybňuje. Štyrský a Toyen nám naopak prostřednictvím jeho různých evokací napomáhají pochopit nový mentální prostor, který Sade otevřel, když chtěl poprvé umístit filosofii v budoáru, zatímco všichni dodnes pracují na tom, aby udrželi budoár ve filosofii, to jest podřídili erotiku etice, aby za každou cenu zabránili opaku. Z tohoto pohledu je nekonceptuální přístup Štyrského a Toyen nedocenitelným uvedením do světa, ve kterém jde o to zobrazit, co by mělo být nezobrazitelné.

Ve své knize Náhle balvan propasti: Sade (Soudain un bloc d’abîme: Sade) píšete, že Sade neomylně odkrývá ty, kteří se k němu přiblíží. Co odkryl ve vás a pro vás?

Urputné odmítání všech forem pobožnůstkářství ve všech oblastech, o němž jsem nevěděla, že je do takové míry základní součástí mého bytí. Řekla jsem kdysi, jak jsem mu vděčná ne za to, že mě obohatil o nějaké myšlenky, ale za to, že mě jich zbavil, a tak mě přiměl zbavit se všeho, co nám slouží k mýlce o nás samotných.

Ať už přistupujeme k Sadovu dílu jakkoliv, zdá se, že se vždy brání zařazení do kategorií, ať už morálních, estetických, biografických, historických či politických. Maurice Blanchot ostatně říkal, že jediný způsob, jak přistoupit k záhadě Sadova díla, je přečíst celého Sada. V Praze budete mít nelehký úkol představit Sada v jedné přednášce. Jakým způsobem ho vylíčíte publiku, který z něho zná jen útržky? Jak odstranit nedorozumění panující kolem jeho díla?

V tom má Blanchot naprostou pravdu, nutnost číst celého Sada zdůrazňuje oprávněně. Obzvláště když odjakživa, a dnes více než kdykoliv předtím, převažuje sklon číst komentáře k jeho dílu spíše než dílo samo. Ve skutečnosti je to totiž nejlepší způsob obrany před tímto způsobem myšlení, nemajícím obdoby. U Sada se nikdy neuvažuje s chladnou hlavou. Vše probíhá, jako by chtěl hlavně ukázat, jak se myšlenky zmocňuje nepokoj. A komentáře právě zbavují čtenáře přímého prožitku prohřátí myšlenky tělem a těla myšlenkou. Odtud pramení mylná snaha zredukovat tento přístup na systém, i když by se jednalo o systém nekonečné negace, jak uvádí Blanchot. Sade ovšem mluví zcela jasně: „Brojíme proti vášním, aniž bychom si uvědomovali, že právě u jejich pochodně si filosofie rozžehává tu svou.“ Myslím si, že je potřeba ukázat právě tento nový způsob pojetí myšlení a jeho organických kořenů. A nezůstat přitom pouze u idejí, ale ukázat například, nakolik je Sadův ateismus v prvé řadě fyzickou záležitostí spíš než filosofickým postojem. Nebo ukázat, jak při diskusi o vášních, které se téměř všichni myslitelé osmnáctého století snažili zespolečenštit, začal Sade tím, že se – ve 120 dnech Sodomy – zabýval výhradně kriminálními vášněmi, to jest nepředstavitelnými a nenapravitelnými v jakémkoli společenském řádu.

A je tu také způsob, jakým Sade zobrazuje ono nepředstavitelné neustálými odkazy ke konkrétnosti bytostí a věcí. Mám na mysli samozřejmě prostředí ve 120 dnech Sodomy, onen neprodyšně uzavřený zámek, uzavírající nejutajenější vnitřní divadlo. Proto je tak důležitý intuitivní přístup k jeho světu, jak to ukazují různá objasnění, jež dokázali podat surrealisté, a v první řadě Štyrský a Toyen. Objasnění „o fyzickém vědomí nekonečna“, které hledal.

Sade, uvězněný za starého režimu a internovaný po Francouzské revoluci, se jeví jako člověk v naprosté roztržce se společností, ať je jakákoliv. Jako naprosto jedinečná nesmiřitelná bytost, stojící sama proti své době. Počátkem dvacátého století, kdy byl Sade znovuobjeven, mělo jeho dílo stále skandální sílu roztržky. Myslíte, že je tomu tak dosud, či onen balvan propasti popraskal? Stopy byly zahlazeny a nepokoj vyprchal pod nánosem kritických výkladů a revolta byla nahlodána banalizací, zploštěním některých myšlenek?

Je nepochybné, že se ve chvíli, kdy byl Sade zpřístupněn, objevily nové formy cenzury, snažící se zneutralizovat hluboký skandál, který spočívá v jeho způsobu myšlení.

Je třeba říci, že mnohé exegeze, které vyvolal a dále vyvolává, silně přispěly k této normalizaci, která se stává čím dál víc nezbytnou pro svět, jenž se ustaluje. Redukcí Sadova postoje na nějaký filosofický systém ho totiž zbavujeme jeho energie imploze, která spočívá v zakoušení hodnoty myšlenek skrze realitu těl. Je nutno konstatovat, že nic není tak cizí současnému běhu věcí jako Sadova jistota, že neexistuje myšlenka bez těla, ale ani tělo bez myšlenky. To totiž na jedné straně zpochybňuje velkou část kritických teorií dvacátého století, jelikož nebyla brána v úvahu jejich „efektivní realita“ ve smyslu Machiavelliho, na druhé straně to implicitně odsuzuje plánovanou přeměnu touhy ve zboží, charakteristickou pro naše postindustriální společnosti. Z toho pramení různé formy neutralizace, jichž se Sade stává čím dál více předmětem, od obyčejné vulgarizace typu SM po vědecké rozpitvávání, obojí směřující ke stejnému zmírnění jeho „propos“. Což si ostatně každý z nás více či méně vědomě přeje, aby mohl dál ignorovat temnotu, která je v nás, a konkrétněji vazbu, kterou Sade odhalil mezi touhou a kriminalitou.

Kdo si podle vás vedle Sada na citlivém obzoru uchoval podobnou sílu roztržky, která unikla kulturní rekuperaci, tak časté v dnešním světě?

Bezprostředně nevidím nikoho jiného než Alfreda Jarryho, který také nádherně ignoruje veškerou abstrakci a kterého úvaha o touze a o lásce vede ke stejným propastem jako Sada. Jarry se ubíral po jiných cestách než Sade, ale dostal se, jak v Messalině, tak v Nadsamci, k odhalení divokosti, inherentní touze z důvodu její neukojitelnosti. U obou jde uvažování o temnotě, jež je naší součástí, ruku v ruce s nezlomnou revoltou.

Ve své poslední knize Vulkány nespoutáte (On n’enchaîne pas les volcans, 2006) se obzvláště věnujete vztahu, který Sade udržoval s divadlem, a to nejen svými vlastními pokusy psaní divadelních her, ale také divadelními efekty, kterých využíval ve svých románech. Divadlo se může jevit jako prostor pro hru, trik, fingování. Přitom Sade, který říkal, že chce zachytit vzácné okamžiky pravdy, se jeví spíše jako člověk odhalování, nekompromisního obnažování těl a vášní. Jak se tyto dva aspekty, které se mohou jevit jako protikladné, setkávají v Sadově díle? A proč se Sade obrací k teatralitě?

Před Sadem ani po něm nikdo neodhalil tak jasně, nakolik jsou touha a imaginace propojeny v jejich excesivním principu a vzájemně se doplňují, aby nás neustále unášely dále od takzvané reality. Vzpomeňme na libertina Belmora, jak vysvětluje své přítelkyni Juliettě: „Zde jsou vaše hýždě, Juliette, jsou před mýma očima, zdají se mi krásné, ale má imaginace, vždy dokonalejší než příroda, a troufám si říci dovednější, je činí ještě nádhernějšími. To, co mi nabízíte, je pouze krásné, co vynalézám, je úžasné.“ Jak by za těchto okolností mohla chybět fascinace trikem a tím, co jeho iluzorní povaha odhaluje? Vztah Sada k divadlu se zakládá právě na této dvojznačnosti a ukazuje zároveň jeho trápení a jeho urputné odhodlání ztělesnit irealitu, která je v něm. Skutečné divadlo, virtuální divadlo, mohli bychom říci, že právě na základě tohoto neobjektivního prostoru se setkaly Sadův život a dílo, aby otevřely „první observatoř vnitřního nebe“.

Neblíží se tato snaha vyslovit nepojmenovatelné pomocí „teatrálnosti“ tomu, co se v téže době odehrávalo v anatomických kabinetech? Tam se někdy voskové či hliněné figuríny, ale i ty nejhorší nemoci či rozpitvaná těla ukazovaly s výrazným estetickým podtextem. A nemohli bychom to také srovnat s kolážemi Jindřicha Štyrského z cyklu Stěhovací kabinet?

To máte naprostou pravdu. Když jsem pracovala na první výstavě věnované Sadovi, v roce 1989, tak jsem využila právě anatomických obrázků a voskových figurín, které v té době začaly plnit kabinety kuriozit. Díky jejich novosti, neoddělitelné od jejich pramálo vědecké teatrálnosti, si můžeme představit, na jakou hru odhalování-zahalování Sade vsadil, aby ukázal materialitu „nahé myšlenky“, o níž snil. Přitom však Sade, stejně jako Štyrský, využil všech možností nikoli obrácení významu, ale posunu, který vede k nemilosrdnému a nezvratnému obnažení. Před obrovitostí toho, co z toho vyplývá, se nelze tvářit, že jsme nic neviděli.

V Nové Justině vkládá Sade do úst chemika Almaniho větu: „Jednoho dne, pozoruje Etnu, jejíž lůno plivalo plameny, toužil jsem být tímto slavným vulkánem.“ Tato replika jako by velikostí touhy, již vyjadřuje, prozrazovala neukojenost neomezené imaginace tváří v tvář nahodilosti přírody. Klade také otázku limitů a přemíry. Není název vaší knihy Vulkány nespoutáte také odpovědí na tyto otázky?

Pro Sada je každopádně touha na úrovni této přemíry. A jeho ateismus je spjat s nepředstavitelnou odvahou tohoto způsobu myšlení, jehož cílem je obstát před přírodní přemírou, jež nic nemůže obsáhnout, ale již nám umožňují pochopit pouze vnitřní vulkány imaginace. Tyto vulkány spoutat nelze.