Oslava svobodného života

Ani v románu Smrt oběšených lišek se Arto Paasilinna stylem a charakteristikou postav neodchýlil od předešlých próz – opět se jedná o napínavý příběh podivínů prožívajících neuvěřitelná dobrodružství daleko od civilizace, podaný s autorovým typickým humorem.

Hlavním hrdinou románu je profesionální zloděj Oiva Juntunen, majitel 36 kilogramů australského zlata. Krádež zlata protagonista řídí zpovzdálí a špinavou práci za něj obstarají dva kumpáni, kteří si dle dohody loupež také odsedí ve vězení. Oiva si zatím užívá přepychu ve svém stockholmském bytě – avšak čím více se blíží propuštění jeho kolegů, tím méně má chuť dodržet dohodu a o zlato se rozdělit. Strach z pomsty ho zažene až do laponské divočiny, kde zlato hodlá ukrýt před celým světem. Tam se setkává se svým novým společníkem, majorem Remesem, který je kvůli přílišné zálibě v pomerančové kořalce nucen si vzít roční služební volno a rozhodne se pro dobrovolný odchod do pustiny.

Život obou uprchlíků daleko od civilizace však díky ukrytému zlatu není nijak nešťastný; lesní chatu si postupně vybaví veškerými myslitelnými vymoženostmi a ve svém vyhnanství si žijí celkem spokojeně, přičemž společnost jim dělá liščí mládě. V příbytku mužů se uprostřed zimy objeví další psanec – devadesátiletá Laponka Naska se svým starým kocourem, utíkající před nedobrovolným umístěním do domova důchodců.

Nakonec je Oivovo inkognito odhaleno – na­před sobím policistou Hurskainenem, poté po pomstě lačnícím mnohonásobným vrahem Siirou, kterého Oiva okradl o podíl. Do pastí nastražených na lišky se paradoxně liška nechytne ani jediná – zato v nich uvíznou narušitelé života hrdinů, přičemž Siira uvíznutí v liščí pasti zaplatí životem. Strach z pomsty, který Oivu přiměl k laponskému exilu, smrtí Siiry pomine a oba muži s radostí pustinu opouštějí.

Děj románu se ve srovnání s předešlými prózami odehrává pouze na jednom místě – v Laponsku. I zde Paasilinna nabízí poutavý příběh, jakousi severskou robinzonádu zcela odlišných lidských jedinců, plnou neočekávaných dějových zvratů, napětí, ironie a černého humoru. Autor opět dokazuje své fabulační mistrovství a schopnost čtenáře maximálně zaujmout a vtáhnout do děje – kniha se čte doslova jedním dechem a stále překvapuje novými bizarními situacemi a obrazy (jízda na skútru v polární záři s vanou plnou vánočních dárků, stavba vězení pro majora, ikona pro stařenku vytvořená líčidly prostitutek, policista chycený do liščí pasti…).

Hnacím motorem příběhu je zlato, kvůli němuž se Oiva Juntunen nedobrovolně ocitá v pustině a díky jehož kupní síle je děj obohacován o neskutečné situace, avšak hlavní pohnutkou exilu hrdinů je strach a útěk před civilizací – každý z hrdinů se totiž něčeho obává.

Paasilinna i tentokrát prokázal svou schopnost ukrýt vážné otázky za humornou fasádu, a ačkoli knihu čteme především jako zábavné dobrodružství, opakují se zde podobná témata jako v předchozích prózách – především právo na svobodu a jakási očistná moc přírody na civilizační neduhy. Stejně jako v románu Stará dáma vaří jed se i zde exponuje právo na život podle vlastních představ, tady především v postavě staré Laponky, která se zříká nabízeného pohodlí a sociálních jistot. Kvůli touze po svobodě a ze strachu před bezcitností byrokratického aparátu dokáže přežít v ledové pustině.

Přírodní terapie zase zafunguje u obou karikaturám se podobajících mužských hrdinů, kteří rozhodně nepředstavují nějaký morální ideál – spíše naopak. Oivova „zločinecká mysl“ i vražedná posedlost po zlatě majora Remese se postupně mění, v pustině oba na první pohled drsní muži odhalí pod tvrdou slupkou schopnost soucitu, přátelství, džentlmenství a potřeby dělat druhým radost. Autor se zde humornou formou dotkne i problému ochrany životního prostředí, mimo jiné v prášilovských žvástech Oivy Juntunena, který zpočátku majorovi namluví, že je sběratel lišejníků se zájmem o ekologii.

Na rozdíl od předešlých románů, kdy čtenář „čeká, jak to dopadne“, zde samotný závěr není nijak zvlášť důležitý. Autor po celou dobu jakoby klouže od jedné situace k druhé a konec může na první pohled působit poněkud plytkým dojmem – skoro se zdá, že to autora prostě přestalo bavit. Tento legrační happy end je však spíše ironickou tečkou za samotným příběhem, který lze nejspíše označit jako oslavu svobodného života.

Sám autor se na konci ptá, zda „bylo spravedlnosti učiněno zadost, nebo zda zasáhl vrtošivý přírodní zákon“? Ačkoli smyslem románu je příběh sám, i odpověď na tuto otázku vyznívá přes komičnost závěru vlastně pozitivně: kradené zlato prokázalo většině postav dobrou službu – stará Naska dožila svobodně podle svých představ, Oivových kumpánů není valná škoda, major žije spokojeným spořádaným životem a Oiva, jehož touha po zlatě dovedla do laponského vyhnanství, o něj ztrácí zájem a mizí neznámo kam… A do nastražených liščích pastí se chytají novodobí rušitelé svobodného života v divočině – z civilizace přicházející němečtí turisté…

Autorka je překladatelka ze severských jazyků.