Návrat do života pod praporem smrti

ale ani ta není tak závažná.

Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů

Ačkoli žijeme v době moderních komunikačních prostředků, zdánlivě usnadňujících vzájemné kontakty a propojujících nejvzdálenější místa na světě, mnozí lidé se navzdory těmto vymoženostem – nebo paradoxně kvůli nim – ocitají ve stále větší izolaci a postrádají to nejprostší a nejdůležitější – přátelství, lidské teplo a porozumění. Právě Finsko, země nejvyspělejších technologií, je zároveň zemí s nejvyšším počtem sebevražd a „sebevražedná“ finská nátura a trudnomyslnost se v románu Autobus sebevrahů stává hlavním terčem typického humoru Arta Paasilinny.

Děj románu je prostý; skupina finských sebevrahů se pod vedením poručíka Hermaniho Kemppainena a zbankrotovaného ředitele Onniho Rellonena vydá luxusním autobusem vstříc hromadné sebevraždě. Příběh začíná na svatojánský večer, kdy se Rellonen po vyhlášení konkursu rozhodne v opuštěném seníku skoncovat se životem a natrefí tam na dalšího téměř oběšeného nešťastníka Kemppainena, jehož v poslední chvíli odřízne a zachrání mu tak život. Oba se rozhodnou sebevraždu odložit a odjedou na Rellonenovu chatu. Muži se začnou svěřovat se svými osudy a spřátelí se, přičemž dostanou neobvyklý nápad – spojit se s potenciál­ními sebevrahy z celého Finska. Na jejich inzerát přijde šokující množství odpovědí, a jelikož oba pociťují určitou odpovědnost za lavinu dopisů a příběhů, kterou svým inzerátem dali do pohybu, rozhodnou se pozvat všechny na seminář sebevrahů do Helsinek a pokusit se najít nějaké řešení. Touha po sounáležitosti přivede nejzarytější účastníky semináře k velmi bizarní myšlence společné sebevraždy. Za tímto účelem obětuje auto­dopravce Korpela luxusní autobus, jímž sebevrazi projíždějí po celé zemi a nabírají další nešťastníky, a nakonec pokračují dále do norského Nordkappu, z něhož se hodlají zřítit i s autobusem do moře. V poslední chvíli však mnozí zmáčknou nouzovou brzdu a sebevraždu odloží – rozhodnou se pro cestu do Švýcarska, kde se chtějí zřítit s autobusem do propasti – čímž začíná druhý díl knihy.

Na rozdíl od prvního dílu, končícího nepovedenou nebo lépe řečeno „odloženou“ skupinovou sebevraždou, je druhý díl – v duchu optimističtěji laděného citátu „Se smrtí je možné si zahrávat. Ale se životem ne. Buď pochválen život!“ – plný lidské vřelosti a přátelství zašifrovaného do humorné černé grotesky. Při cestě napříč Evropou spolu sebevrazi začnou komunikovat a sdílet své problémy – a výsledkem této „skupinové terapie“ je pochopení a účast, kterýžto luxus většina sebevrahů nikdy předtím nezažila a díky němuž se jim navrací chuť do života (koneckonců mnohé z nich přivedly k myšlence skoncovat se životem právě nepochopení a osamělost). Navzdory pochmurnému cíli tedy sebevražedné turné není nikterak skličující.

Zdánlivě naivní přímočarý děj připomíná nejspíš pohádku pro dospělé s relativně šťastným koncem – fakt, že se odehrává v reálném čase a v reálném prostředí, podtrhává pravděpodobnost osudů jednotlivých postav, na druhé straně kontrast s poněkud morbidním cílem cesty ho posouvá do humorné roviny.

Vedlejší postavy sebevrahů v prvním díle knihy svými příběhy demonstrují nejpalčivější problémy současnosti – konkursy, domácí násilí, osamělost, tabuizaci sebevraždy a duše­vních poruch. Zploštělý a jednostranný pohled na tyto otázky ztělesňuje detektiv Rankkala, právník, správce konkursní podstaty. Autor se zde dotýká i politických a společenských negativních jevů – sektářských hromadných sebevražd, od kterých se naši sebevrazi „distancují“ z hlediska estetického („pohled na hnijící mrtvoly je nedůstojný a odporný“), stalinismu, hnutí skin­heads, kožešinových farem, pokrytectví posuzující hodnotu člověka podle společenského postavení. Stejně jako v předchozích románech ani zde není nouze o absurdní situace a obrazy – pokus o sebevraždu v garáži jemenského diplomata, tanga ušitá z norkové kožešiny, hra v karty o lidské duše…

Pozoruhodná je také postava „kazismutka“ Sorjonena – jediného účastníka jízdy smrti, který nemá v úmyslu se zabít a který svým optimistickým líčením finské krajiny a jejích krás, saunování a místních pokrmů nastavuje zrcadlo chmurným příběhům odhodlaných sebevrahů a ukazuje domov a obyčejné každodenní štěstí z pohledu nepokrouceného smutkem a depresí. Sorjonenovy monology se liší i stylově – jedná se o lyrické pasáže, silně kontrastující s jednoduchostí jinak běžného autorova jazyka.

Přes nepříliš optimistický název přináší ro­mán obecně platné povzbudivé poselství, že i z té nejčernější samoty obvykle existuje cesta ven, že vždy máme více variant, jak se svým životem naložit, a že je užitečné nahlédnout vlastní problémy z jiné perspektivy. Společná jízda tak spíše než cestu za smrtí připomíná psychoterapeutický zájezd, během něhož si většina původních odhodlaných sebevrahů najde někoho blízkého a cesta autobusem smrti se tak vlastně stává návratem do života. Koneckonců sám autor tvrdí, že po vydání knihy dostal obrovské množství děkovných dopisů a počet sebevražd ve Finsku prý klesl z 1500 na „pouhých“ 1000, takže by zasloužil 500 medailí za záchranu života…

Jak vidno, Paasilinnovo antidepresivum umně obalené černým humorem může být v mnoha případech účinnější než běžně používaná psycho­farmaka.

Autorka je překladatelka ze severských jazyků.