Jak nesnesitelně lehce zacházíme s pojmem „národ“, bylo vidět na začátku mistrovství světa ve fotbale v Německu. Hráči tvrdili: „Hrajeme za celý český národ“, po porážce Spojených států se objevilo zase staré heslo: „Kdo neskáče, není Čech“ a Jan Rejžek předpovídal, že „hoši trenéra Brücknera budou miláčky národa, či vlastizrádci“. Ani jedno se nestalo, na fotbalisty se rychle zapomnělo, skoro žádnou řádnou analýzu neúspěchu jsem nečetl, noviny a média vůbec plnil v posledních dnech bodový systém pro řidiče. Noviny a televize se přiživily na vzedmuté hladině emocí národního sportu, a jakmile událost přestala být dost vzrušivá, hledaly si jinou potravu.
Jenže, a to je ještě podstatnější, jak tvrdí německý historik Hagen Schulze, který se zabývá studiem fenoménu národ celý život, nejspíš politická i propagandistická práce s tímto pojmem u nás ani fungovat nemůže. S pojmem národ přišla původně levice za Francouzské revoluce (Sansculottové) a používala ho celou dobu, například i v revolučním roce 1848 (Pauluskirche v Německu) a třeba i za první světové války, kdy s ním operovala většina socialistů. A opačně podle Schulzeho platí, že kromě Velké Británie a Německa fungující konzervativní proudy s ním nikde nepracují. Schulze doslova říká: Politik může s pojmem národ úspěšně operovat jen tehdy, když se národní hrdost pěstuje soustavně dlouhou dobu. – To rozhodně není náš případ, a proto s národní rétorikou u nás měl každý politik jen punktuální, tedy velice krátkodobý úspěch.
Zastavíme-li se ale u tohoto pojmu, zjistíme, že jeho obsah se v průběhu věků měnil. Původně existoval jen zemský patriotismus či vědomí konkrétní stavovské nebo dynastické sounáležitosti. Ve středověku, podle profesora Vladimíra Nálevky, a na prahu novověku se do národa zahrnovali pouze příslušníci mocenské elity, kteří se aktivně podíleli na politickém rozhodování. Později, v době takzvaného panovnického absolutismu, se pod pojmem národ rozuměli všichni obyvatelé bez rozdílu etnické příslušnosti, tj. poddaní konkrétního dynastického státu. Teprve v osvícenské epoše se pojetí národa diferencovalo. Zatímco se v západní Evropě prosadilo pojetí, podle něhož jsou za členy jednoho národa považováni občané příslušného státu, ve střední Evropě (včetně Německa) zvítězilo pojetí, v němž jsou příslušníci národa navzájem spojeni svým jazykem. Díky tomu, říká Schulze, se národ definoval rétorikou, tedy duchovně. Pojem národ nebyl materializován státností.
A tady někde začíná problém: Naše identita je uložena převážně v jazyce (tedy spíše v emocionální než v právní kategorii, tedy ústavě), jehož slova ale byla tolikrát různými ideologiemi zneužita, že nemají pevné kořeny v našem vědomí. Chybí nám totiž úcta ke kodifikovanému překladu Bible i velcí klasikové (klasicismus nás minul), kteří by jazyk kanonizovali a o nichž bychom nikdy a za žádných okolností nepochybovali; ke kterým bychom se mohli vždy vrátit.
Hlavní úkol pro prestižní a veřejnoprávní média za této situace by měl být proto v upřesnění jazyka, pomocí něhož bychom se měli pokusit pozvolna začít budovat půdu pro evropské pojetí národa jako státní příslušnosti. Jen tak je totiž možné, abychom v době globalizace dokázali vycházet s druhými, tedy s cizinci, bez nichž se neobejdeme.
Italský demograf Nicholas Eberstadt spočítal, že tři pětiny dětí v příštích dvou generacích v Itálii už s největší pravděpodobností nebudou mít žádné přímé příbuzné. V celé Evropě na tom bude podobně podle Franka Schirrmachera čtyřicet procent dětí a evropské dítě s číslem 7 500 000 000 si podle něj už nebude mít skoro s kým hrát ve svém jazyce. Zbudou jen cizinci, na kterých budeme silně závislí. O tom se však v našich novinách a médiích nic nedozvíme. Takový typ informace totiž nikomu nezvýší náklad ani poslechovost, ačkoliv je tato zpráva pro náš národ existenciálně důležitá. Vlastně nám tím média (v době mediální demokracie) sdělila, že je ve skutečnosti fotbal ani národ nezajímají, a to bychom měli vědět.