V takzvaném věku informací můžete být samozřejmě snadno zahlceni informacemi o čemkoliv. Je tedy třeba vybírat si. Spoléhat se na média, jež se nám nabízejí (podbízejí?), může být ošidné. V nejlepším případě bývají jednostranná. To platí zejména, zajímáte-li se o dění na Blízkém východě, kde každá ze stran konfliktu (v podstatě jsou dvě) zdůrazňuje svou interpretaci událostí a „oprávnění“ svého postupu.
Pomůckou proti názorové jednostrannosti je čerpání ze zdrojů, jež tak či onak zaujatost korigují. Jedním z nich – zdrojem snadno dostupným a navíc, jak se můžete přesvědčit, spolehlivým – je i server Elektronická intifáda electronicintifada.net. Jeho účelem jakožto neziskového, nezávislého serveru je podle vlastní charakteristiky „podrobné instruování veřejnosti o palestinském problému, palestinsko-izraelském konfliktu a hospodářských, politických, právních a lidských dimenzích devětatřicetileté izraelské okupace palestinských území“. Elektronická intifáda nabízí potřebný doplněk hlavních komerčních médií a jejich zpravodajství o izraelsko-palestinském konfliktu.
Zakladateli EI jsou dva arabští novináři – Ali Abunimah, který žije v Chicagu, a Arjan El Fassed, sídlící v Nizozemí – spolu s americkou antropoložkou a spisovatelkou Laurie Kingovou a designérem Nigelem Parrym. Dalšími členy vydavatelského společenství jsou Benjamin Doherty, knihovník, technický poradce a programátor databází (už v sedmi letech navrhoval na počítačích Apple plakáty a odznaky), Ken Harper, absolvent fotožurnalistického programu americké Western Kentucky University (t. č. na bakalářském studiu vizuální komunikace na Ohio University), a Maureen Clare Murphyová, jež má v rámci Elektronické intifády na starosti kulturu. Než ji koncem května 2006 izraelské úřady deportovaly z Ramalláhu, spolupracovala tam půl druhého roku s palestinskou lidskoprávní organizací Al Haq. Murphyová je absolventkou chicagského Art Institute (2004) v oboru vizuálních a kritických studií s titulem bakalářky.
Kdo jsou zakladatelé?
Povoláním jsou tři z nich novináři, výjimkou je pouze Arjan El Fassed, který je poradcem jedné mezinárodní rozvojové organizace v otázce lidských práv. V uplynulých letech pracoval na okupovaném palestinském území v organizacích zabývajících se lidskými právy a v Nizozemí ve dvou organizacích rozvojových. V letech 1986–1998 se ve městě Nábulus podílel na bádání ve Středisku pro palestinský výzkum a studia (CPRS) a na výzkumu v Nezávislé palestinské komisi pro občanská práva v Ramalláhu.
Ve svých článcích se zabýval mezinárodním právem a lidskými právy, palestinskou politikou či úlohou Evropské unie a vyšly mu jak v USA (ve Washington Post, Newsday, Philadelphia Inquirer, Boston Globe), tak v Izraeli (Jerusalem Post, Ha’aretz), v Kanadě (Toronto Star), Velké Británii (The Independent), v Libanonu (Daily Star) a v Evropě (European Voice). Protože sídlí v Nizozemsku, publikoval hojně i tam. Zmíněné Palestinské středisko vydalo v roce 1999 jeho knihu Institutional Design and Prospects for Palestinian Democratic Transition (Institucionální plán a vyhlídky palestinského demokratického přechodu).
Ali Abunimah, jehož rodiče přišli do USA z Palestiny, se narodil v Americe, vyrůstal v Evropě, dnes žije v Chicagu a píše o záležitostech Středního východu a problémech Araboameričanů. Vystudoval na univerzitách v Princetonu a v Chicagu, kde pracuje vědecky v oboru sociální politiky. Publikuje v mnoha známých novinách (New York Times, Los Angeles Times, Financial Times), vystupuje v rozhlasových a televizních pořadech a přispěl do několika knih (zpravidla o problémech Středního východu).
Laurie Kingová, antropoložka a novinářka, koordinuje Mezinárodní kampaň pro spravedlnost obětem Sabry a Šatily (tj. dvou libanonských táborů uprchlíků z Palestiny, které dal zmasakrovat v roce 1982 Ariel Šaron). V letech 1998–2000 jako šéfredaktorka Middle East Report Magazine (vydává jej Middle East Research and Information Project – MERIP, ve svém oboru významná americká instituce) komentovala kulturní a politický vývoj na Středním východě. Léta 1992–1993 strávila na stipendiu Fulbrightovy nadace v Nazaretu.
Jak vidí EI jiní
Konzervativní izraelský deník The Jerusalem Post tvrdí: „Je to palestinská CNN.“ Londýnské The Financial Times ji charakterizují: „EI je cosi zvláštního… vysoce profesionální.“ Liberální americký týdeník The Nation: „Elektronické intifádě můžete důvěřovat.“ A významný anglickojazyčný libanonský deník The Daily Star: „Jako informační zdroj se tato internetová stránka skutečně pozvolna proměnila v umělecké dílo.“
To platí především o rozsahu informací. Od 27. června 2006, počátku izraelského vpádu do Gazy, do počátku války v Libanonu navštívilo EI 323 000 zájemců, kteří si prohlédli přes 1 228 000 stránek. Odhadem do 20. července – přičemž údaje jsou vždy z předcházejícího dne – to bylo asi 350 000 návštěvníků
a 1,5 milionu stránek. EI také pohotově zřídila zvláštní stránku, electronicLebanon.net, na níž Charlotte Katesová z New Persey a Maureen Clare Murphyová z Chicaga zpracovávají zpravodajství. Přímo spolupracují s reportéry z Bejrútu, Palestiny, Washingtonu, New Yorku, z Irska a z Austrálie. (Ani Gaza není zapomenuta: informace o ní najdete na electronicIntifada.net.) Značná část obsahu zpravodajských relací pochází z arabských diskusí, na nichž se podílejí lidé přímo z Libanonu a sousedních zemí.
Stručný přehled titulků z posledních dvou dnů, kdy je psána tato informace, napoví, jak široký je zpravodajský záběr – při omezeném rozsahu je bohužel vyloučeno nahlédnout přímo do obsahu článků. Mohli byste však například sledovat vystoupení Aliho Abunimaha v televizním zpravodajství stanice KPFK k válce v Libanonu (20. 7.); úvodníky nesly titulky Zrodil se nový Střední východ – ale ne takový, jak si myslel Šimon Peres (19. 7.), Libanon – jaká bída (19. 7.), nebo Rasistický podtext evakuace (20. 7.). Rubrika Živě z libanonských deníků obsahovala články Vyklouznout z Bejrútu (19. 7.), Z Damašku (19. 7.), Kdo jsou vlastně ti teroristé… (19. 7.) nebo Nově spojení vysídlenci (19. 7.).
Rubrika Lidská práva – rozvoj reportovala: UNICEF a WHO o stupňujícím se násilí v Libanonu a v Izraeli (19. 7.), Hluboký pokles morálky pracujících (19. 7.), Oxfam International: Třeba naléhavě jednat ve zhoršené humanitární krizi (19. 7.), Libanon: Vliv války na UNIFIL (19. 7.; UNIFIL je zkratka vojenských sil OSN na izraelsko-libanonské hranici), Prohlášení britské vlády o vývoji na Středním východě (19. 7.), Vysoký komisař OSN pro lidská práva: Ochrana civilních osob a odpovědnost (19. 7.), Odklad Rady bezpečnosti, čeká se na komisi OSN (19. 7.), V Jeruzalémě vede tým OSN „intenzivní a produktivní“ rozhovory o současné krizi (19. 7.), Hlasy ze Středního východu (19. 7.), Sýrie poskytuje větší pomoc obleženým Libanoncům (19. 7.), Izrael musí poskytnout bezpečný průjezd konvojům pomoci (20. 7.), V parku Sanaje je trávník matrací a stromy stropem (20. 7.).
Dodejme, že stránka electronicLebanon.net přinesla po izraelské invazi více než 100 zpravodajských relací z Libanonu – deníky, úvodníky, analýzy a informace o vývoji situace. Na závěr aspoň malá ukázka zápisu z deníku Ranie Masriové z 16. července: „Sotva zahučela první bomba, která udeřila dost blízko našeho domu, nejmladší syn mého bratrance ztratil během několika málo vteřin chlapecky předváděnou odvahu a proměnil se ve vystrašeného malého kluka. Odhodil kornout zmrzliny a dostal žaludeční křeče. Při zvuku další bomby se utekl skrýt pod stůl. Ráda bych věděla, jak se chovají děti na jihu a v jižní části Bejrútu a v Baalbeku a v Gaze při neustálém hluku a teroru.“
Od svobodných českých médií nemůžeme bohužel očekávat ani dostatečně obsáhlé či dokonce podrobné zpravodajství z libanonské války. Pokud vás vzdálené události zajímají – a pomyslíte-li na možné budování amerických základen u nás „pro zvýšení naší bezpečnosti“ – doporučuji zabrousit aspoň občas na electronicIntifada.net.
Autor je překladatel.