Al-Manar dokázal vždy nabídnout dobré zprávy z fronty. Když například zahalená moderátorka odpoledního programu naslouchala trpělivě telefonátům šíitských příznivců ve čtvrtek 10. srpna, byl program náhle přerušen: v prázdné zpravodajské místnosti se objevil konferenciér s novinkou nejčerstvějšího úspěchu. „Naši bojovníci právě zničili dnes už čtvrtý izraelský tank,“ sdělil klidným hlasem. „V této válce je to rekord.“
O něco později vysílal al-Manar levné, ale účinné video animované bitvy. Oko virtuální kamery se přihnalo jako v počítačové hře k jiholibanonské vesnici, k níž se blížily izraelské tanky. Bojovníci Hizballáhu na ně vypálili pancéřové pěsti a jeden tank zvolna vybuchl. Scéna byla onoho večera přehrávána znovu a znovu a oslavovala tak úspěch.
Ještě větším úspěchem však byla skutečnost, že al-Manar mohl nepřetržitě vysílat během celého měsíce války. Už na začátku kampaně se izraelská armáda pokusila stanici, financovanou Hizballáhem, vyřadit. Dvakrát byl její bejrútský komplex bombardován, až z něj zbyly jenom sutiny. Tok televizní propagandy se však zastavil sotva na dvě minuty. Al-Manar se pak vrátil do vzduchu díky druhé, utajené stanici. A přináší svůj pohled na svět – tedy pohled vůdců Hizballáhu – i dnes.
V zápase o srdce a mysli jak v Libanonu, tak v ostatním světě je tato televize důležitou zbraní. Vojenské vedení Hizballáhu vysílalo živě z fronty, obvykle když byli zabiti izraelští vojáci. Samozřejmě nabízel televizní kanál jak živě, tak ve videonahrávkách projevy šejka Hasana Nasralláha. Když Izraelci oznámili na počátku bojů, že je na útěku, šejk reagoval půlhodinovým projevem ve velmi uvolněném tónu. Nejpozději v tomto okamžiku se al-Manar stal trnem v izraelské patě.
Producenti této televize jsou zvyklí na těžké časy. Od samého počátku vysílání v roce 1990 byla stanice považována za mluvčí Hizballáhu. Tehdy nakupovali její zástupci programové bloky pro Coca-Colu a jiné západní produkty. Tento zdroj příjmů však vyschl, když se al-Manar ocitl na seznamu teroristických organizací. Americké ministerstvo zahraničí, jež označilo Hizballáh jako teroristickou skupinu, prohlásilo, že al-Manar „podněcuje k terorismu“, a na listinu teroristů jej zařadilo v roce 2004. Americké ministerstvo financí letos v březnu prohlásilo al-Manar, jeho sesterský rozhlas al-Núr a jejich mateřskou společnost Libanon Media Group za teroristické organizace, shromažďující peníze pro Hizballáh. S žádnou z nich nesmějí tudíž Američané provádět finanční transakce.
Evropské satelity pak už nesměly přejímat jeho signál. Jenže tato televize se finančními problémy nikdy netrápila – její roční rozpočet 15 milionů dolarů je zaručen příspěvky arabského světa.
Ibrahim Farhad, odpovědný za vztahy s veřejností, se během rozhovoru se západními novináři – rozhovor se uskutečnil po několikrát odvolaných schůzkách a klikaté cestě napříč Bejrútem ve zmrzlinovém stánku – jen usmíval pokaždé, když se zmiňoval o izraelských útocích nebo sankcích uvalených na jeho televizi. „Věděli jsme, že nás Izrael chce zničit. Takže jsme pro den X všechno připravili.“ Když ten den nastal, stačilo stisknout několik knoflíků, tvrdil.
Na šejkově misi
Farhad odpovídá rád na otázky. Jediná, kterou nezodpověděl, byla o umístění stanice. Prohlásil, že to neví, že to ví jen málo lidí – z bezpečnostních důvodů. Zasmál se: „Nejdůležitější je, že vysíláme.“ Ano, připustil, logistika je poněkud složitější. Nahrávky reportérů musí být dopravovány kurýrem. Přes satelit by to bylo příliš riskantní.
Dohadů o místě vysílání bylo přirozeně mnoho. Izraelci hovořili o Sýrii. V Bejrútu se lidé domnívali, že vysílač je ve městě v některém leteckém krytu. Po technické stránce stačí k udržení provozu několik lidí. Zpravodajské i jiné materiály dodávalo 15 reportérů. Al-Manar si půjčoval obrázky z jiných zdrojů nebo komentoval fotografie. Základní televizní animaci lze vyrobit na počítači. Jedinou záhadou zůstávalo, jak se televizní signál dostával k arabským satelitům. Namísto odpovědi na tuto otázku se Farhad pouze usmál a usrkl si čaje.
Veškerý obsah vysílání al-Manaru se během války vztahoval k bojům. Předtím byl čas na seriály, fotbal, diskuse (na podporu Hizballáhu), hry (například kvíz o Koránu) a dokonce i na komerci. Během bojů nabízel „maják“ jenom propagandistická videa a zprávy z fronty (skutečné i fabrikované), doprovázené vojenskou hudbou. Hrozivé klipy přes celou obrazovku ukazovaly bojovníky Hizballáhu, jak připravují raketové útoky na ropné zásobníky v Haifě. Následovaly obrazy mrtvých nebo zkrvavených libanonských obětí, zejména dětí. Mezitím pochodoval Hizballáh proti Izraeli pod svou vysoko vztyčenou žlutou vlajkou. Podle londýnských Timesů měla ovšem stanice v rámci bojů dva největší sólokapry: „únos“ dvou izraelských vojáků a úspěšný útok na izraelskou válečnou loď.
Farhad je typickým příkladem hlubokých kořenů Hizballáhu v libanonské společnosti. On sám vypadá jako bojovník v civilu – světlý vous, rozhalenka, k pasu připevněný mobil. Tento stavební inženýr se stal mluvčím al-Manaru před třemi lety. Peníze pro něj nejsou to nejdůležitější, prohlašuje – pracuje hlavně pro „misi“ šejka Nasralláha. Shrnout se dá „mise“ lehce: bojuje pro nastolení islámského státu a proti Izraeli.
Tvrdí, že musí být neustále v pohybu, aby nemohl být vystopován podle signálu svého mobilu. „Ale i kdybych zemřel, bude al-Manar dále vysílat. Na převzetí mé práce jsou připraveni další.“ Se ztrápeným výrazem se potom ptá, jak může Západ nereagovat na izraelské útoky na televizi, jako je al-Manar. „Vždycky jsme se domnívali, že pro vás je svoboda tisku důležitou hodnotou. Mýlili jsme se?“
Kolik lidí v Libanonu věří propagandě vysílané na al-Manaru, lze sotva zjistit. Přijímače v kavárnách byly na tuto televizi zapojeny často, ale ne vždy. Každopádně měla u Libanonců jistý respekt. Mnozí totiž nabyli dávno přesvědčení, že dokonce i zpravodajské arabské televize jako al-Džazíra byly infiltrovány Američany.
Autor je publicista a překladatel.