„Hip hop neni kecání nesmyslů, hip hop je kultura bez hranic,“ rýmoval do mikrofonu již před pár lety jeden z nejznámějších domácích rapperů, Orion. Hip hop se ale od dob undergroundu v první půli devadesátých let dost podstatně mění. Zatímco dříve se o pozici tohoto stylu na kulturním hřišti dalo bezpochyby mluvit jako o subkultuře, dnes už se označení hiphopový dá aplikovat na všechny oblasti života včetně módy. Jen stále platí, že ten, kdo tomuto stylu nepropadl, je samozřejmě pro milovníky zlámaných beatů out.
V čase, kdy do Česka dorazily první skutečně rapové nebo hiphopové desky, se většina neposlušné mládeže opájela některým z kytarových stylů, a to podle potřeby výrazového sdělení znamenalo rozsah od metalu až k politickým hardcore kapelám. I tady se ovšem první matadoři tohoto stylu objevili už v osmdesátých letech. Podobně jako se ve světě náznaky typického beatu poprvé objevily v mainstreamu. Legendární Jirka Korn to rozbalil i s tehdy již známými prvky „taneční skupiny UNO“, rapoval k tomu „ein, zwei, drei, Karel nese asi čaj“. Později se rapem zabývali též dost středněproudí Rapmasters či JAR.
To byly ale jen ojedinělé pokusy, hip hop zde stejně jako ve světě začal vznikat odspodu. Kde jinde než v ghettu našich zeměpisných pozic, na Jižním Městě. Tehdy, na začátku devadesátých let, se jako jedna z prvních, na tu dobu skutečně undergroundových desek vyloupla malá vinylová placka skupiny Manželé, dirigované Lesíkem Hajdovským a nazvaná Jižák. I jí samozřejmě předcházely všemožné nahrávky a dema na kazetách Emgeton a právě ty „manželské“ patří dnes zcela jistě k pilířům dnešní domácí scény. Mezi dalšími se tou dobou objevili WWW jako náznaky prvních skutečných talentů „z lidu“. Souběžně byla na scéně ve svých začátcích zřejmě nejtvrdší a nekompromisně působící formace Coltcha a také dnes již legendární Peneři Strýčka Homeboye. První průkopníci se poměrně záhy naučili obsluhovat potřebné gramofony, mixovací pulty i další hračičky, ze kterých se dal vymámit nějaký syntetický zvuk, a vznikaly další skupiny, jako například DAS či jejich pozdější projekt, nazvaný Šest polnic. Okolo hip hopu se utvořila semknutá parta lidí, kterou postupně „infiltrovaly“ souběžně se vyvíjející subkultury sprejerů a milovníků breakdance.
První party hostil tehdy známý nezávislý klub Alterna Komotovka. V jeho prostorách, kde se dříve střídal hip hop s hardcorem reggae a dalšími styly, je dnes žižkovský podnik Pinocchio. Scéna, která byla jasně vymezená, si tu pořádala první pravidelné koncerty. Z dnešního pohledu byly tyto akce radikální natolik, že zcela vylučují možnost označení „večírek“. Alkoholu a trávě se příznivci hip hopu nikdy výrazně nebránili a tyto party jsou srovnatelné asi spíše se zběsilými punkovými mejdany tehdejších vrstevníků. S tím také přichází konec Komotovky. Jednoho večera je totiž hip hop party natolik divoká, že končí totální destrukcí vnitřního zařízení klubu. Majitel nevěřícně sledoval detaily tohoto díla zkázy, a poté klub definitivně zavřel. Parta se přesouvá do dalších pražských podniků a nakonec krystalizuje v legendární Sedmičce, tedy v bloku číslo sedm strahovských kolejí ČVUT. V klubu, který proslavil již Visací Zámek v době, kdy jeho protagonisté čekali na kolejích na inženýrské tituly. Do té doby zde převládal stále populární hardcore a konaly se tu koncerty předních světových kapel. Mnozí z těch, kdo tyto akce navštěvovali, se postupně objevují na hip hop parties. Ty se ke konci devadesátých let staly v Sedmičce tradicí. Současně s undergroundem se na scéně touto dobou objevuje i první „hitparádový hip hop“, který uvádí „čágo belo Tereza“ v Esu na vlnách televize Nova. Koncem století, někdy v roce 1998, došlo ke zlomu, který začal už tehdy dost silnou scénu posouvat dál. Ještě před prvními velkými koncerty, jež měly předznamenat rozmach hip hopu, si totiž tehdejší tahouni scény uvědomili, že v Praze existují také party, které se zabývají graffiti, breakdancem, beatboxem či mixováním hudby a triky na gramofonech, a začali se snažit vše propojovat. Když se to podařilo, přibyly větší akce v klubech, jako je Roxy. Mezi prvními byla party Kick The Shit, jež se dočkala několika pokračování.
Poměrně záhy nastal hiphopový boom. Nejstarší kapely jako by se stáhly a v popředí se začala vedle Penerů Strýčka Homeboye objevovat stále nová a nová jména DJ’s. Zásluhou aktivit skalních tvůrců vychází řada desek, mezi nimiž je třeba vyzdvihnout dva díly kompilace nazvané East Side Unia, kde se objevují společné tracky českých rapperů se sousedními Poláky, Slováky, Němci, ale také maďarský či dokonce turecký rap. Na scéně také přibývají první skupiny z nejrůznějších měst Česka a hip hopem se aktivně nebo alespoň na úrovni pózy zabývá mládež v celé zemi. Nejstarší domácí produkce přestává být slyšet, zato se všichni protagonisté hiphopových začátků zdokonalují a produkují hudbu, nahrávají a vydávají desky. Tento stav de facto trvá dodnes – s tím, že v současnosti se navíc tisíce lidí zabývají na internetu spory o to, kdo je nejlepší rapper. Zajímavou „vichřicí“ mezi tradičními kapelami na scéně se poměrně nedávno stala formace Supercroo. Ta vedle poměrně kvalitního rapu nastolila naprosto nekompromisní rýmy, založené na extrémní sprostotě slova, které současně velmi vtipně napadají veškerou hiphopovou, popovou i zcela nevyhraněnou veřejnost. Ostatní hiphopové party zůstávají, pokud jde o obsah, v zásadě věrné klasicky sociálně zabarveným textům, které odrážejí více či méně úderným způsobem životní postoje a názory MC’s. Nynější přední producenti hudby již vcelku běžně spolupracují s undergroundovými rappery ze zahraničí a někteří se hudbě věnují i mimo styl profesionálně. Stále jde ale víceméně o tytéž lidi. I tak ale vychází dost desek, na nichž však, navzdory očekávání v duchu zbohatlých, z ghetta vzešlých amerických rapperů se zlatými řetězy a drahými auty, nikdo z protagonistů nevydělává. Přestože se scéna stále ještě tváří, že funguje na principech vzájemné solidarity uvnitř hiphopové obce, před nákupem vinylů dramaticky převládá vypalování. V den propagace aktuální, nové desky Penerů Strýčka Homeboye, kde se prodalo padesát originálů, někdo celé album umístil na internet, kde si je stáhlo na tisíc fanoušků. Paradoxně je ovšem hip hop jedním z mála současných stylů, který už ze své podstaty podporuje vydávání klasických vinylových nosičů i obchod s gramofonovými deskami vůbec.
Scéna, která dnes čítá tisíce lidí, má již několik let i svá zavedená média. Mezi tiskovinami je asi nejslavnější časopis Bbarák a několik méně provařených titulů včetně poměrně obsáhlých hiphopových webů.
Doménou hiphopové scény je také street art, což je asi nejlépe vidět na tom, jak je veřejný prostor, včetně vlaků metra a ostatních prostředků hromadné dopravy, vytěžován pro propagaci. Samolepky, které si vedle uměleckých kousků na pouliční umění ani nijak zvlášť nehrají, lákají konzumenty hip hopu na každém rohu na party, letní festivaly či právě aktuální číslo hiphopového časopisu.
S časopisy a internetovým prostorem vyhrazeným pro hip hop se také utváří životní styl. Ten se vedle trendů hudby samotné velmi jasně formuluje v oblasti módy. Zatímco dříve se hiphopeři, až na matadory stylu v epesních extravagantních oblečcích, museli spokojit zejména se skateboardovými modely plandavých kalhot, mikin a kšiltovek, v poslední době jim trh nabízí ryze hiphopovou módu značek, kde zpravidla udávají tón černošské hvězdy amerického rapu. S tím samozřejmě souvisí jak rozmach obchodu, který v Česku provozuje několik lidí „od fochu“, tak i jistá a pro mnohé vcelku vtipná unifikace celé scény. I ten, kdo nemá rád oblečení Nike, Adidas či obdobných firem, si musí, aby byl in, některou ze zmiňovaných značek obléci. Tyto oděvy se přitom vyznačují až extrémní cenou a praví ghetto boys bez bohatých rodičů si je rozhodně nemohou dovolit. Právě -náctiletí ale tvoří většinu účastníků hiphopových akcí. V tom je hlavní rozdíl mezi scénou u nás a v Americe. Původní souputníci sice oceňují, že zde nevznikají hvězdy, jež zbohatnou a poté jim nezbývá než v textech přejít k rýmování o penězích, novém autě a podobných banalitách, na straně druhé ale Američanům „závidí“ atmosféru velkých akcí, kde jsou od prvních do posledních řad hlediště tisíce lidí v produktivním věku, tedy vrstevníků samotných protagonistů. V tom stále český rap čeká na prolomení svých hranic.