Téměř soběstační

V představách většinové populace je možná s odchodem na venkov spojována romantická idyla. Tato představa ale patrně rychle zmizí nedlouho poté, co člověk učiní rozhodný krok a opustí své pohodlí. Ti, kdo se k dobro­volné skromnosti odvážili, záhy zjistili, že alternativní život na venkově není pohádka. Nejednou se mladé rodiny z venkova opět přestěhovaly zpátky do města, nebo ze svých původních požadavků slevily. „Ono to vypadá idylicky, když sem člověk přijede z města, ale za dva za tři dny to s ním začne cloumat a musí pryč,“ říká Jarda Blovský. O „alternativním“ způsobu života jeho rodiny v Šimanově média v minulosti psala v souvislosti s případem Půlnoční bouře, který demonstroval svévoli pracovníků místního sociálního úřadu. Dcerka s netradičním jménem Půlnoční bouře byla rodičům – také proto, že ji odmítli nechat očkovat – na příkaz úředníků v roce 2002 odebrána a bez matky na měsíc umístěna do kojeneckého ústavu. Dnes má holčička sice oficiální jméno Eliška Gaia Fuxová, ale doma jí neřeknou jinak než Bouří nebo Bouře. Je jí pět let. Za tu dobu neužívala žádné léky, nepozřela žádnou tabletu ani chemickou látku a také nebyla nikdy nemocná. Ráno se omyje v potoce, později energicky pobíhá po lese hned za domem, zatímco táta nosí dříví. Chodí teď do školky a Jarda si nedovede představit, že by ji měl přihlásit do Sušice na první stupeň. Z jeho slov je cítit averze vůči všemu školometskému a úřednímu. „Vinou systému už nejen za tmy neotvíráme a na zvonění nereagujeme,“ hlásá velký nápis na ceduli u vrat do domu. Bláznův dům, pomyslí si jeden. Při bližším ohledání je zřejmé, že nejde o nahodilý exces, ale o cílevědomý životní způsob. Patří k němu soužití s přírodou, regulování vlastní spotřeby, skromnost a s ní spojená vytrvalost. Jarda a žena Eliška jsou částečně soběstační, něco si vypěstují, a co nemají, to smění nebo si dokoupí. Eliška nárazově učí angličtinu na jedné střední průmyslovce v Praze. K živobytí jim tyto prostředky stačí. „Příjem není důležitý, hlavní jsou výdaje, když si je budu hlídat, můžu žít z koruny,“ vysvětluje Jarda, co se za ta léta naučil. Záhy se ale pozastavuje nad tím, jak mnoho po­hltí dům. Například kamna „žerou“ moc dřeva. Jeden čas, když byla Půlnoční bouře malá, vystačili se sociálními dávkami. „Tenkrát jsme žili za tři tisíce, a to tak, že jsme si žili,“ vzpomíná Jarda. Základem domácí stravy jsou přírodní chody jako obilné kaše, ovesné vločky, jáhly, proso, čerstvě natrhané ovoce, zelenina, houby a další snadno dostupné potraviny. Není problém připravit snídani za pět šest korun. Maso na jídelníčku u nich však najdeme zřídkakdy. Hlavním důvodem není vegetariánství, ale filosofie. „Když chceš jíst maso, tak si zvíře zabij,“ vyjadřuje Jarda svůj odpor ke kupovanému. „Měli jsme doma jeden čas králíky. Přemnožili se, protože jsme se jich nebyli schopni zbavit. Proč to vytloukat, když je doma spousta jiného jídla? Já maso nemusím jíst až do smrti, ale když mi ho někdo dá, tak ho sním. Teď máme husy a ovce, ale jen na spásání.“

Šimanov leží v šumavském podhůří. Před šestnácti lety žilo ve vsi přibližně třicet lidí. Dnes jich tam je už jen polovina a z toho asi jen čtyři nejsou důchodci. Jako nově příchozí Jarda sousedům pomáhal, ale pomoci nazpět se nedočkal. „Setkal jsem se jen se zlobou a závistí. Nebudu šlapat přesně podle nich, to znamená do hospody, opít se, čumět na televizi, jíst maso… Výsměchy typu my na to maso máme, ale vy žerete trávu, člověka rozviklávají.“ Impuls k zásahu úřadů a odejmutí Půlnoční bouře dal někdo ze sousedů. Snahu žít jinak vnímají někteří lidé z okolí dodnes jako něco nepatřičného.

Dovolená v jeskyni

K trvale udržitelnému způsobu života patří i heslo „myslet lokálně“. To znamená například podporovat regionální producenty a tím udržovat pracovní příležitosti. Patří sem ovšem také omezení cestování, a to nejen zboží, ale také třeba dálkové turistiky. V tom se rodiče Půlnoční bouře možná trochu od ostatních alternativně žijících rodin odlišují. „Cestujeme rádi, ale nejde to už tolik. Spíš se v zimě jezdíme někam ohřát, zkrátit zimu a tak. Člověk ušetří za dřevo a jiné věci. Bydlíme někde na pláži v jeskyni a jíme, co se dá. Když si člověk spočte náklady, žijeme tam jednodušeji než tady,“ říká Jarda Blovský. Jediné, co je k realizaci takové cesty zapotřebí, je sehnat s dostatečným předstihem levné letenky a potom se dostat na místo stopem. Pokud má ale Jarda, který pochází z osmitisícového Vimperku, pobývat delší dobu ve městě, tak trpí. „Tady člověk cítí, že se na něj upínají oči, tam zase, že si ho nikdo nevšímá. Je to větší samota než tady.“  Nezatouží Půlnoční bouře nakonec po životě ve městě? Socioložka Hana Librová na podobnou otázku v obecném smyslu hledala odpověď v knize Pestří a zelení. Její odpověď je k šancím na trvale udržitelný rozvoj na venkově trochu skeptická: „Bolestí většiny ekologicky orientovaných komun je jakási zpronevěra jejich dospívajících dětí. Touží po pohodlném a příjemném životě velkého města. Utíkají do něj.“ Elišku Fuxovou ale neděsí představa, že by dcera odešla do města. „Nebudeme jí v tom bránit, je to její život, tak ať se rozhodne, jak chce,“ říká. Eliška se před pěti lety rozhodla pro přirozený porod, a tak přišla Půlnoční bouře na svět doma. Rodiče jsou toho názoru, že tento prvotní moment má na zdraví dítěte i matky nezanedbatelný vliv. Předmětem sporu ohledně výchovy Půlnoční bouře bývá otázka jejího sociálního zařazení. Děti potřebují sociální kontakt, přou se lidé s Jardou Blovským. Ten má opačný názor. „Na Bouři, ať je v kontaktu se zlobivým dítětem nebo s hodným, nemá dobrý vliv ani jedno. Najednou se změní, začne se předvádět, přestane poslouchat. Tady si hraje s peříčky, se šiškami… Když přijedou s dětmi z města, tak po odjezdu je vidět, že potřebuje stejně jako my jít do klidu. Je vidět, jak si na dvě hodiny někde sedne a jak se čistí.“

V médiích se o rodině ze Šimanova psalo, že jedí jen to, co si sami vypěstují. Není to pravda. Soběstačnost platí jen v omezené míře a není možná na úrovni jedné rodiny. „Dřív byla soběstačná až vesnice, rodina nikdy,“ podotýká Jardův přítel Pavel. O tom, že by měl všechno dělat sám, Jarda Blovský nikdy neuvažoval a nepovažuje to ani za technicky možné. Soběstačnost není možná dokonce ani ve dvou. Je ale pravda, že soběstačnost je hlavním atributem trvale udržitelného života a někteří samoživitelé dosahují obdivuhodné úrovně materiál­ní nezávislosti.

Za předky zemědělci

V Milovanicích nedaleko Vlašimi je malá usedlost. Ještě před revolucí to bylo zchátralé odkladiště místního závodu JZD, dnes je domovem a zahrnuje drobné hospodářství se dvěma protilehlými domy a několikahektarovými pozemky. Na dvoře jsou vystavené nástroje našich pradědů: bryčky, pluhy, mlátičky na obilí… Ve stodole kdákají do poledního parna slepice. Venku si hraje jen jedno ze čtyř dětí manželů Kozlových a před vraty stojí Škoda Favorit, která evokuje mylnou představu, že jde o běžnou rodinu. „Auto jsem chtěl před dvěma lety prodat. Naboural jsem a bylo měsíc v opravně. Tak jsem nosil všechno na zádech z Benešova. Pro rodinu i pro zvířata,“ říká Radek Kozel, který má za sebou Vysokou školu zemědělskou. Auto má už jen pro případ nouze. Přiznává ale, a snad si i vyčítá, že v některých věcech trochu ustoupil ze svého prvotního záměru žít co nejskromněji. Kromě auta má na mysli přechod od některého ručního nářadí k mechanizovanému. Radek a Daniela odešli z města a uchýlili se k životu, po kterém oba již delší dobu toužili. Neláká je to na dovolenou k moři, mají zde čtyři malé děti a spoustu zvířat, o která by se neměl kdo starat. Vyžijí ze sociálních dávek (asi deset tisíc měsíčně). „Čtyři malé děti jsou nenáročné, ale až budou větší, tak budu možná bohužel muset ještě nějak přivydělávat,“ přemítá Radek. Už v minulosti měl občas příležitostné zaměstnání a letos začal chodit do lesa. V létě měl práce mnohem víc než jindy, protože manželka měla poraněnou nohu.

Vzhledem k množství různých zvířat, která chovají, jsou Kozlovi téměř soběstační. Kromě obilí, náročného na zpracování a údržbu, mají vlastní sýry, máslo, mléko, vejce, med a maso. Jeden čas měli také kapry z malého rybníčku za domem. „Jednou chceme péct i chleba a pečivo,“ tvrdí Radek. Daniela, která je právě na mateřské, muži pomáhá s údržbou hospodářství a ve starosvětsky vybavené světnici s kachlovými kamny vyrábí kozí sýry. Nutné zkušenosti získala až na vesnici. Recept na sýry má od lidí z Berounska. Kromě vlastní produkce mají manželé ještě společnou vášeň – muzeum tradičních zemědělských nástrojů. Nemají je oficiálně registrované a vstupné je dobrovolné. Skoro nikdo o něm neví. „O větší pozornost příliš nestojíme, protože nás to zdržuje,“ vysvětluje žena, proč nechtějí, aby muzeum bylo otevřené širší veřejnosti. Občas se ale zpráva k někomu dostane, a tak se objeví návštěva. Většinou mimo neděli, kdy je otevírací den. Daniela prochází tři místnosti a trpělivě popisuje funkci všech druhů nástrojů. Mezi stovkami cenných exponátů je staré náčiní na zpracování lnu, vařák na vosk, tesařské nástroje, stará kamna, vozíky, zabijačkové náčiní, necky, díže, starý nábytek a mnoho dalších věcí, jež našly užití v domácnostech našich pradědů. Na jednom ze stolů leží tašky z ovčí vlny, které žena ve volných chvílích šije. Na stěně visí svaté obrázky. Daniela je věřící, Radek není, teď už ale otázky víry mezi sebou neřeší. Předmětů starých zemědělců je tu tolik, že jsou vystavené i venku. „Já sbírám od mládí, ale tyhle velké věci asi tak tři roky,“ ukazuje Daniela na vozy. Spousta podobných věcí určitě ještě leží v prachu na starých půdách, ve stodolách a sklepích mnoha venkovských stavení.

Ve vsi nikdo další, kdo by se snažil o soběstačnost, není. „Z lidí jsme dost otrávení,“ povzdechl si Radek. „Zrovna jsme tady měli takovou velkou kulturní akci. Přejezd rybníka, kapelu, divadlo pro děti. Angažují se v tom ale lidé ze dvou tří domů, ostatní nejdou pomoct. Tenkrát to bylo trochu jiné.“ Manželé Kozlovi se sice plně adaptovali na venkovský život, na město ale nezanevřeli. Radek, původem z benešovského paneláku, by se klidně rád podíval do Prahy. Zato Daniele hlavní město vůbec nechybí, přestože ho měla ráda a vyrostla v něm. Už od dětství, kdy trávila čas na chalupě v Pyšelích, ji naopak táhl venkov. Rodina si podle ní nežije špatně, jen se musí uskromnit. Několikrát žádali o dotace pro své malé hospodářství. Rok od roku je to ale administrativně a časově náročnější, takže od žádostí poslední dobou upouštějí. „Navíc ještě může být průšvih, když narazí na nějaký nedostatek, třeba že nemáte pastevní deníky,“ vyjmenovává Radek úřední obstrukce. Když ale jednou pracoval jako vychovatel a na hospodářství nestačil, dostali z grantu asi 50 tisíc. V zimě, kdy je náročnější se zásobit, se podobná náplast hodí. Třeba sýry se vyrábějí jen od května do října, dokud je mléko. Potom zvířata stáhnou z pastvy, aby mohla odpočívat před porody. Je tedy nutné potraviny nakupovat. Vše, co je zapotřebí na usedlosti opravit, se snaží Radek dělat sám. Trvá to sice déle, ale ušetří. V pokoji stojí stará televize. „Nemáme čas se na ni dívat,“ ukazuje Radek na hospodářství kolem. Od dění ve státě přitom není odříznutý. K volbám chodí a o politiku se zajímá. „Máme i pračku a lednici, ale tu přes zimu vypínáme,“ dodává. Manželé kupují bezfosfátové prací prášky a veškeré zboží si vybírají s ohledem na přírodu. „To je to nejmenší, jenomže mám pocit, že jsme jediní z vesnice,“ přiznává Radek. Nábytek nekupovali, většinou jde o darované věci, které postupně získali od té doby, co se v Milovanicích usadili. Nejstaršímu synovi je jedenáct let, nejmladšímu dva a půl roku. Nepropadnou později pohodlí velkoměsta? „Vyrůstají tady. Nechodí v drahém oblečení a neblbne je móda. Už jen to má význam. Zbytek do nich dostaneme. Bylo by samozřejmě hezké, kdyby tady jeden z nich pokračoval,“ uzavírá otec čtyř kluků.

Probuzený venkov

Šumavské „vnitřní Sudety“ Těchonice zažily od poválečných dob obrovský odliv obyvatelstva. Ve vsi bydlí 42 lidí, asi jen třetina původního stavu. Od té doby, co se tu však usídlilo na přelomu tisíciletí několik mladých rodin, procházejí pozvolnou proměnou. Vůně z domácích pochoutek, připravených z cuket, kukuřice a cibule, se v posledních letech mísí s pouťovou hudbou a divadelními replikami místních ochotníků. O věrné diváky nebývá nouze. Loni prodali organizátoři 2200 lístků, říká jeden z členů souboru Jiří Koreš. Upovídaný mladý muž s plnovousem je prvním z nově přibyvších. V Těchonicích žije od roku 1999. „Už od té doby, co jsem dospěl, mě to táhlo na venkov,“ vypravuje. Ocitl se tu ale prý trochu nečekaně už ve dvaceti letech. Není ve vesnici úplně cizí. Žila zde jeho matka, on sem jezdíval na prázdniny. Rozhodl se, když náhle musel s kamarády opustit ekofarmu, na které se společně snažili hospodařit. Jiří Koreš ukazuje svůj nevelký oprýskaný dům pod návsí. „Podobáme se tradičním venkovským rodinám,“ říká. Večer co večer slo­ží v jedné místnosti hlavu celá rodina. Vedle větší manželské postele jsou při stěnách postýlky pro čtyři malé děti. Místnost slouží jako ložnice, obývací pokoj a pracovna. „Ještě máme špajz, sklep, chodbu a kuchyň,“ říká pan domácí a žertuje, že jim chybí už jen ty husy pod postelí. V domě s nimi bydlí ještě teta. Interiér místnosti tvoří několik kusů nábytku, knihovna s přírodovědeckými tituly a počítač, přístroj, který sem úplně nezapadá. Za oknem se pase několik ovcí. Jirka si vydělává nárazovou poradenskou činností pro neziskové organizace a prací ve sdružení, jehož záměrem je obnova zašlých pastvin u Těchonic. „Tady to je,“ překračuje dráty nabité elektřinou a vstupuje na pozemek obrostlý divokou přírodou. „Máme to tu pronajaté od obce na šest let. Naše myšlenka je vrátit sem zvířata, zušlechtit to a začít pást. I když už tu nebudeme mít obecního pasáka, který by všechen ten dobytek vyváděl…“ vykládá princip, na němž byla dřív založena občina. V dobách, kdy obec ještě nebyla, vyváděl najatý pasák dobytek všem usedlíkům, kteří na to sami neměli čas, protože pracovali na poli. „Dneska ale mají dobytek ve vsi jenom dva zemědělci, takže tohle se nám nepodaří,“ rozpráví na budoucí pastvině, uprostřed níž se pase stádo asi dvaceti ovcí. Ve sdružení se angažuje asi dalších pět nadšenců. Dvacet ovcí si koupili z grantu, dalších pět dostali při prezentaci fotografií a vize obnovy pastvin v rámci pouti. O poznání větší podpoře se ve vsi těší myšlenka pořádání pouti s divadlem. Řada místních buď přímo vystupuje v divadelním souboru nebo se v dobách slavností na akci nějak podílí. Iniciativa vyšla zdola. Pouť se koná převážně na návsi ve dvoře, kde je také stodola přestavěná na divadlo. Letos se hraje Zkrocení zlé ženy v improvizovaném cirkusovém prostředí. Zisk putuje zpět do nákupu látek, přípravy kulis, rekonstrukce. Někteří lidé si šijí kostýmy sami doma. Aktivita v Těchonicích stála původně na straně několika mladých lidí, kterým se podařilo zapojit do místního dění velkou část obyvatel. Vědomí osobní participace dalo lidem chuť do práce, byť každý není divadelní a pouťový fanda. Zato pastviny jsou vyhraněným zájmem úzké skupiny a jejich obnova je zdánlivě pošetilý nápad. Proč se do toho Jiří Koreš pustil? „Dlouhodobě mám blízko k přírodě, přestože jsem původní profesí vyučený elektrikář. Poznám místa, která jsou hodnotná, a když vidím nějakou kytku a neznám ji, hned mě zajímá, co to je. Vezmu knížku a hledám,“ svěřuje se. Vztah k přírodě je hlavním důvodem, proč Koreš nemá auto ani v místě, kde je na něm naprostá většina lidí závislá: „Je to trochu problém, protože bych si občas rád vyšel se ženou na večeři, na koncert, ale stejně to není možné, dokud jsou děti malé.“ A tak cestuje jen v nutných případech, když má nějaký projekt. Skromně poznamenává, že k moři by v životě nemusel. Zato ho spíš láká vstoupit do komunální politiky. Minulý rok kandidoval, ale skončil poslední. Chodil pravidelně na schůze zastupitelstva, aby se v místní politice trochu zorientoval.

Ani Jiřímu Korešovi město příliš nechybí. Nikdy se nemusel hnát do hospod, klubů, za kulturou. „Rád s někým zajdu na pivo, ale není tam prvotní to pivo.“ Pokud jde o budoucnost dětí, nedělá si starosti. Dokonce si myslí, že až vyrostou, odejdou nejspíš do města. Až na nejmladší dítě jsou to všechno holky, a ty se většinou někam vdají, přemýšlí. „Já bych jen rád, aby si z toho odnesly příjemně strávený čas a měly na co vzpomínat,“ říká na závěr Jiří Koreš.

Obrana před civilizací

Člověk dělá spoustu zbytečných věcí. Lze si to uvědomit v kontrastu s životy lidí, kteří se vydali cestou skromnosti a bytí v souladu s přírodou. Jde ale mnohem spíše o umění než pouhou vlastnost. Především pak umění bránit se, protože před civilizací ještě nikdo neutekl. Vypěstovat si své a vytrvat v obraně před civilizací je zřejmě to nejtěžší. Jistě by bylo možné napsat podobný text i o lidech, kteří nevydrželi, ať už proto, že se ve svém rozhodnutí unáhlili, narazili na neřešitelný problém, nebo jejich soužití v případě pokusů o komunity vedlo k rozkolům. Stále je však dost těch, kteří vydrželi. Nemá na tom zásluhu jen vzdor a znechucení z přetechnizovaného stylu života, ale i jejich láska k přírodě. Ta dokládá, že nejde jen o aktuální módní životní styl, ale o vědomý a trvalý postoj, který má smysl.

Autor je publicista, absolvent VŠOP v Praze.