Školácká Marta

Sledoval jste scénář Marty od jeho prvopočátků. Jak začala jeho cesta?

Téma filmu Marta bylo Janu Coufalovi určeno jako zadání jeho bakalářské práce ve třetím ročníku studia na FAMU. Mořili jsme se s ním celé dva semestry, on absolvoval a pak šel do magisterského ročníku.

Co je podle vás ústředním tématem tohoto filmu?

Pro mě je jím modelová situace dospívajícího chlapce bez erotických zkušeností, razantního otce brutální povahy a zraněné, bezmocné mladé ženy – to vše je ideální téma pro třetí ročník studia scenáristiky. V tu dobu se po studentovi chce, aby prokázal schopnost pracovat s dramatickou látkou, především s charaktery a jejich psychologií, a aby zpracoval děj v  uzlových místech napětí, s peripetiemi a vyústěním v nějakou dramatickou katastrofu.

Kam se scénář od svých prvních verzí po realizaci posunul?

Příběh se měl původně odehrávat ve světě rustikálním, teprve později nastoupilo mystické bezčasí. Scénář se plnil činnostmi, o kterých se my lidé z města domníváme, že jsou všední náplní dne na venkově. Takže v první fázi jsme očišťovali příběh od všech těchto aktivit bez dramatického důvodu, aby se vylouplo dějové jádro. Ale stále jsme pracovali s tím, čemu se říká modelový příběh. Příběh sepnutý, nerealistický, který by měl pomocí několika hrdinů a vypjatého děje říct něco o lidské povaze. Avšak realistický nebo naturalistický moment v tom filmu neměl dominovat. Nešlo o opravdový portrét lidí za války nebo české povahy a podobně. Možná i to jsem jako dramaturg či kritik nakonec ve výsledné filmové realizaci postrádal.

Takže před lety existovala nějaká finální školní verze scénáře?

Nakonec to vydalo na čtyři z gruntu přepsané verze. Ovšem Jan Coufal si to téma tak zamiloval, že ho neustále očišťoval od nadbytečných míst a dodával postavám hlubší psychologii – aby se puberťák choval jako puberťák apod. Nakolik se mu to povedlo, to je otázka.

Jaký je nakonec rozdíl mezi Martou v bakalářské práci a Martou po letech na plátně?

Na premiéře jsem s Janem Coufalem mluvil a on říkal, že s režisérkou Martou Novákovou dali dohromady ještě další tři kompletní nové verze. Kdyby to byl film s větším důrazem na psychologii, realističtější anebo kdyby to byl naopak film básničtější, stylizovaný, tak by se mohlo stát, že bych nakonec výsledek nepoznal. Vzhledem k tomu, že jde od začátku o modelovou situaci, tak se příliš měnit nemohl. Prvky žárlivosti, agrese či pohlavní iniciace tam zůstaly, ale ve výsledku byly ještě více rozkryty obrazovou formou. Ve scénáři motivy zranění, znásilnění nebo závěrečné smrti zdaleka nepůsobily tak drasticky.

Jaká jsou úskalí realizace školních prací pro veřejnou distribuci?

Bylo by krásné, kdyby se realizace dočkaly všechny kvalitní scénáře talentovaných scenáristů, vniknou-li, ale to se zatím neděje. A záleží spíše na schopnosti a dravosti producentů a sponzorů, které si umí režisér se scenáristou sehnat. Mnoho kvalitních scénářů, které bych na plátně viděl třeba raději než Martu, prošlo tradičním kolečkem České televize, ale prostě jim to nevyšlo. A obávám se, že Marta jako film menšinový dospělého diváka neosloví právě kvůli nedostatku přesahu a obecného shrnutí situace, i kluboví diváci se na něj podívají spíše v rámci nějakého generačního vztahu k autorům.

Režisérka Marta Nováková ráda cituje své vzory ze zlaté éry šedesátých let a pochvaluje si spolupráci s Karlem Kachyňou, který jí s Martou pomáhal. Čím to, že v českém filmu současnosti je stále metou právě nová vlna 60. let?

Stavba scénářů opravdu upomíná na scénáře té doby. Je to nový hrdina, konfrontace se světem dospělých, je to dokumentarizující vidění a je to i humor. Jsou to hrdinové, na které se autoři dívají s nadhledem, ironicky, a chyba těchto scénářů bývá vlastně jediná – příliš se podobají vzorům ze šedesátých let. Co se týče významu, pořád se fandí obyčejným lidem, ale v nové době, kde už to tolik nefunguje. Já mám za to, že by se mělo bojovat proti něčemu jinému než tehdy. Netýká se to jen dramaturgické stránky, studenti se stále vracejí k „novým vlnám“, nejen k té české. Nové vlny se stále vracejí…

Co s tím bude FAMU dělat?

Náměty a témata nikdo za studenty nevymyslí, ale dá se říci, že jsou ročníky a autoři, kteří styl vyprávění posunují dál a mají svou poetiku. Mezi ně patří třeba držitelé ceny za nereali­zovaný scénář Marek Epstein a Irena Hejdová – to jsou vynálezci poetiky par excellence, nepodobné ničemu jinému. A potom ročník, o kterém jsem přesvědčen, že ještě uslyšíme: Vojta Mašek nebo Bohdan Karásek. Ale budou-li se jejich scénáře realizovat, zůstává otázkou, protože jejich díla jsou příliš imaginativní a tím pádem příliš drahá a možná i nenatočitelná.

Film Marta se odehrává za války, což mě přivádí k otázce, kterou vám coby amatérskému mykologovi nemohu nepoložit. Houby rostou jako blázen, bude válka?

Nemyslím. Vnitřní život podhoubí je natolik nevyzpytatelný, že se v něm taková několikaletá prognóza neskrývá.

Čím to je, že mají houby takovou pověst?

Houby v sobě skrývají více mýtů, ale ty jsou většinou odůvodnitelnější. Třeba mýtus „byl jsem ještě na houbách“ vznikl z etnografického poznatku, že vždy v červnu, když začínají růst houby houfně, se vesnická mládež sebrala – dívky na jednu stranu lesa, mladí muži na druhou stranu lesa – a pak se hledala. No a přitom hledání jistě došlo k nějakým bližším stykům. Druhý mýtus se týká magie hub. V dobách velké bídy, kdy se ochutnávaly i houby neznámé, se mnohdy stalo, že člověk pozřel houbu faloidní, tedy např. houbu muchomůrkovitou, a objevily se halucinogenní účinky ještě dávno před oblibou lysohlávek.

A proč ta válka?

Před první světovou válkou houby opravdu hodně rostly. Nicméně ani během havárie v Černobylu nebyla situace s radioaktivitou hub tak strašná, jak mnozí doteď soudí. Ještě za bolševika dělala mykologická společnost tajný výzkum radioaktivity hub a výsledky, tehdy nezveřejnitelné, ukázaly jen nepatrné množství záření.

Takže lesy nesvítí?

Možná na Ukrajině a trošku v Rakousku, ale u nás byste musel sníst několik košů jistého typu hnojníku, aby „gajgr“ zapípal trochu víc.

A čeho se máme bát v lese?

Doporučil bych kontaktovat českou mykologickou společnost s každým neznámým druhem houby. A nebo sbírat houby v zimě, kdy jsou všechny jedlé a nebo tak tuhé, že se nedají požít.

Dá se objevit nový druh houby?

Je to rok či dva, co se v kokořínském údolí objevil nový druh obratlovce, ryby, která tam v bahýnkách přežívala. U hub je to tedy o to pravděpodobnější. Ale nedoufejte, že objevíte zcela novou houbu, která se bude jmenovat podle vás. Dnes nové druhy vznikají tak, že celé generace taxonomů přesně ověřují mikroznaky dotyčné houby, až se ukáže, že jeden druh má v jisté oblasti jakýsi poddruh. Romantické časy jsou pryč.

Co je na houbách tak mysteriózního?

To je dáno tajemstvím houby, které není zakleto v jejich druhové bohatosti a krásném klobouku. To důležité je nám nedosažitelné, to se odehrává pod zemí. Taková václavka má podhoubí až devět metrů dlouhé. Největší organismus na světě je jedno velké podhoubí o rozloze několika hektarů. A to je to tajemství, kterým se zabývají třeba skladatel Václav Hálek nebo básník Andrej Stankovič.

A tvrzení, že se houby nemají trhat, ale uříznout?

Už dávno ne, to znáte z atlasů hub ze šedesátých let. Nejdůležitější je, aby nezůstalo nic k hnití, takže ideální je houbu šetrně vykroutit, protože jinak podhoubí hnije a už tam nikdy houbu nenajdete.