Brázdovy zalidněné labyrinty

Na letošní léto a podzim připravila Sbírka moderního a současného umění Národní galerie retrospektivní výstavu obrazů, kreseb a objektů Pavla Brázdy (1926). Při příležitosti autorových osmdesátých narozenin můžeme zhlédnout Brázdovu první rozsáhlou samostatnou prezentaci, která umožňuje zařadit jeho tvorbu do kontextu vývoje českého výtvarného umění, především čtyřicátých a padesátých let 20. století.

Dlouho opomíjený Pavel Brázda pochází z velmi majetné, politicky angažované brněnské rodiny, spřízněné s rodinou literátů bratří Čapků. Vystřídal několik škol. Tu poslední musel po politických čistkách v roce 1948 opustit (viz rozhovor v A2 č. 41/2006). Od roku 1946 působí v Praze. Živil se kresbami pro časopisy, odborné publikace, výjimečně knižní ilustrací a od sedmdesátých let pracoval v kotelně. Na konci šedesátých let plánoval Jindřich Chalupecký jeho výstavu pro Galerii Václava Špály; ta se ale kvůli politické situaci nikdy nekonala. Pravidelněji začal Brázda prezentovat svou práci až od roku 1988, nejdříve na Salonu pražských výtvarníků, v roce 1989 ve Vinohradské tržnici a konečně v roce 1990 připravila redakce časopisu Revolver Revue souhrnnou informaci o jeho díle. Ta vzbudila údiv nad dosud skrytou, takřka neznámou, a přesto tak mimořádně kvalitní a rozsáhlou tvorbou a nastartovala ze strany uměnovědy a výtvarné kritiky zájem o jeho práci. Současná výstava ve Veletržním paláci tuto skutečnost adekvátně stvrzuje.

Průřez Brázdovou uměleckou činností začíná prvními počiny z počátku války. Již rané práce, instalované v úvodu výstavy, prozrazují přítomnost a rozvíjení v budoucnu důležitých témat a tendencí: především se jedná o inspiraci periferií, kterou autor nepojímá pouze esteticky, jak to zpravidla činili autoři okolo Skupiny 42, ale chápe v širším slova smyslu jako pojem „pro oblast lidskosti a kultury”, jako aktivní prostor pro nekonformní myšlenkový svět. Od počátku Brázdu charakterizuje zájem o důslednou, klasickou studijní kresbu (který u vstupu do výstavy dokumentuje obraz Věra se zamalovanými křídly z roku 1951, vytvořený v duchu magického realismu), stejně jako výjimečně svobodný přístup k formálnímu řešení námětu, ilustrovaný v úvodní prostoře instalace Vyšívanými obrázky z let 1957–58. Stylová různorodost celku, vyjevená a zdůrazněná již na začátku výstavy, zde vyznívá jako autorův postmoderní nadhled nad formální stránkou díla.

Výstava dále člení Brázdovo dílo na několik tematických celků, k nimž se autor pravidelně vrací. Ústřední místo v instalaci zaujal obraz-autoportrét Obluda čeká, obluda má čas (1949–50), skrývající, podobně jako řada dalších jeho děl z tohoto období, složitý jinotajný příběh. Následují obrazy a kresby inspirované surrealistickou obrazností, z nichž nejznámější nese název Pět minut před koncem světa (1945–66). S jednodušší a stylizovanou formou se setkáme v cyklu obrazů s postavami astronautů z padesátých let, které často doplňuje symbol nekonečna (ležatá osma). Hrdinové jeho maleb – kosmonauti – mají poněkud hybridní charakter: snoubí v sobě dobové motivy dělníků, které doba masového průmyslu zredukovala na mechanické roboty s obrněnými bojovníky – titány, objeviteli.

Koncepce expozice představuje soubory děl, která reagují na válku, obrazy barvitých amerických velkoměst, popartově zjednodušený rozsáhlý cyklus dynamických automobilových a motocyklových závodníků, který někdy evokuje výtvarnou stylizaci Josefa Čapka. Jsou zde alchymistické strukturální obrazy a reliéfy z první poloviny šedesátých let, reliéfy hlav lidí ze sedmdesátých let, které korespondují s tehdejším nástupem nové figurace, primitivisticky řešené obrazy vánočního betléma z let 1956–58 či nedávno vzniklý cyklus Pestré hlavy z let 1997–2001.

Výsledný dojem formální nejednotnosti díla Pavla Brázdy, který může diváka znejistit, má své opodstatnění, které spočívá v autorově odvaze hledat ke každému novému námětu odpovídající vizuální podobu. Různorodost forem, které Brázda používá, je spíše potvrzením jeho autorské svobody, s níž podřizuje formální prostředky jedinému cíli – bezprostřednímu vyjádření své vize. Jevy a skutečnosti, kterými se inspiruje, dopředu neselektuje. Nepoužívá racionálního výběru. Je evidentní, že ho mnohem více nežli výtvarné umění zajímá živý svět a jeho protagonisté, o nichž vizuálně přemýšlí. Ústřední linií a propojujícím leitmotivem je právě zájem o člověka, pro nějž nalezl pojmenování a výraz ve formulaci vlastního stylu – hominismu. Vymyslel ho ještě jako mladý, začínající autor, spolu se svými přáteli J. Dreslerem a S. Mančátem a za přispění J. Palivce v letech 1943–44. Program hominismu – umění pro lidi – zajímavě naplňuje dobové teoretické představy o budoucím vývoji výtvarného umění, které mělo využívat výsledky formálních experimentů avantgardy a zároveň je srozumitelně transformovat do epické formy vstřícnější k běžnému divákovi.

Autorka je historička umění.