Hledání v útrobách

Kurátorská dvojice Anne­Françoise Lesuisse a Marc Wendelski se nebojí označit čtyři belgické umělce prezentované na výstavě Chiméra – Marcela Berlangera, Patricka Everaerta, Djose Janssense a Evu L’Hoest – jednou za postmanýristy, podruhé za tvůrce monstrozity. Upne­li se divák k těmto přívlastkům, může být výstavou zklamán. Pokud však samotný výstavní koncept, stejně jako doprovodný text, uchopíme jako dílo samo o sobě, bude se nám v MeetFatory lépe dýchat.

Kurátoři i zastoupení umělci sice vyzdvihují politický aspekt vystavených děl, avšak i s nejzběžnější představou o angažovaném umění bychom je jako politická označili jen stěží. Nicméně některé práce politický rozměr skutečně obsahují: například instalace Djose Jansennse poukazují na znevýhodněné postavení lidí bez prostředků vůči těm, kteří peníze mají a využívají tento luxus k zastínění chudoby, jež se jim příčí. Bylo by však na místě podobné souvislosti alespoň stručně objasnit v doprovodném textu. To se bohužel neděje – tvorba umělců je přiblížena v tak obecné zkratce, že politická rovina není bezprostředně čitelná. Divákovi tak zbývá pouze vizuální stránka.

Kurátorská provokace

Jako čistě formální konstrukt pak může působit i průsečík, v němž se má tvorba umělců střetávat. Vztahování k pojmu manýrismus, který tradičně označoval historickou periodu následující po renesanci, se totiž zdá natolik nadnesené, že snad musí jít o promyšlenou provokaci, zahrávající si s uměleckými možnostmi kurátorství. A tato provokace funguje, protože nenechává diváka v klidu, ale nutí jej klást si otázky.

Na druhou stranu nelze přehlédnout, že někteří umělci s daným obdobím v rámci výstavy bezprostředně komunikují. Mám na mysli dvě do prostoru umístěné malby Marcela Berlangera, z nichž jedna je ilustrací Chiméry a druhá ilustruje samotný manýrismus, respektive jeho počátky (pokud má smysl takto rozlišovat, když se jedná o parafrázi Verrochiovy sochy Davida).

Obě Berlangerovy práce vznikly pravděpodobně přímo pro tuto příležitost a v celkovém srovnání s jeho dosavadní tvorbou jim škodí přehnaná doslovnost. Malbě Davida však nelze upřít zmiňovanou političnost, kterou se florentské sochy Davidů vždy vyznačovaly. Fakt, že Berlanger zobrazuje jen vítězného mladíka, a nikoli Goliášovu useknutou hlavu, odkazuje k cenzuře. Neúplný David tedy promlouvá o něčem, s čím se setkáváme i dnes. Samotná kritika zde není vyloženě explicitní a vyžaduje znalost evropské kulturní tradice – s ní se pak daná práce, i ve své obecnosti, stává dostatečně výmluvnou.

Vliv surrealismu

Na nejširší rovině kritiky zobrazení se pohybuje i práce Patricka Everaerta. Everaert se skrze nejasnou čitelnost manipulovaných fotografií snaží upozornit na to, jak banálně prvoplánové jsou obrazy, s nimiž jsme denně konfrontováni prostřednictvím reklamy. Takové obrázky jsou zacílené na konkrétní konzumenty a mají jedno jediné správné sdělení. Everaert se naopak snaží diváka osvobodit od vnucených významů a po vzoru surrealistických her nechává jeho setkání s obrazem otevřené a obraz nepojmenovaný. V Everaertově případě je tak adekvátní uvažovat nikoli o manýrismu, ale spíše o čerpání z tradice surrealismu. A i monstrozita (tedy druhé klíčové slovo výstavy) je nakonec pojmem, na nějž surrealismus naráží. Významně se zhmot­ňuje v práci Georgese Bataille, podle kterého setkání s monstrozitou podněcuje zkušenost, v níž se mísí bolestivá úzkost s potěšením.

Významným a propracovávaným tématem Bataillovy filosofie byla i neforemnost, problematika vyjevování a vnímání tvarů a otázka po možnosti zcela beztvarého. O hledání formy, jejích proměnách a nejasné hranici mezi lidským a nelidským může vypovídat i video Isola mladé videoartistky Evy L‘Hoest. Vizualita jejího díla se pohybuje mezi amatérským videem, zabírajícím potápěče, jak svými světlomety prozkoumávají útroby jeskyní, a záznamem sonografie ústní dutiny. Obraz, neustále mutující mezi známým, jakkoli nevšedním, a děsivě neznámým, je navíc doplněn mysteriózní hudbou. Pokud je tedy monstrozita něčím, co svádí, děsí a ohromuje zároveň, je dané video jejím explicitním ztvárněním. Přesto se i zde vkrádá pochybnost, zda autorka s tímto pojmem cíleně pracuje, nebo zda byl dílu vtisknut až ex post kurátory výstavy.

Jak vyplývá z popsaných příkladů, v některých dílech můžeme s jistým vypětím sil monstrozitu, vazbu k manýrismu nebo určitý politický rozměr vysledovat. Umělce však nakonec spojuje především vztah k fotografickému a filmovému médiu, což vysvětluje i jejich předešlé zastoupení na Bienále fotografie v Lutychu (2014). Takové pojítko je ovšem až příliš obecné. Ani motiv Chiméry neslouží k dostatečnému zúžení, přestože výstavě dodává nádech netradičnosti, jenž může přilákat pozornost k těmto českému publiku nepříliš známým autorům.

Autorka je studentka UMPRUM.