Stůj a běž budapešťské periferie

Osud dívky, která pracuje v továrním prostředí a zároveň touží po úplně odlišném životě, je ústředním tématem filmu Čerstvý vzduch, ale i staršího krátkého snímku nazvaného 18 obrázků ze života dívky pracující v továrně na konzervy z roku 2003. Režisérka tentokrát zvolila prostředí učiliště pro švadleny, kde také objevila představitelku hlavní dívčí role Angély. Tu neodpuzuje jenom budoucnost švadleny, ale hlavně její matka Viola, která pracuje jako uklízečka a hlídačka na veřejných záchodcích. Kocsisová tak sociální příběh problematizuje o vztah matky a dospívající dcery, pro niž je matčino zaměstnání znakem neutěšené a ponižující existence. Pokaždé, když se Viola vrací domů, utíká Angéla demonstrativně otevírat okna, aby necítila pachuť matčina života, přebíjeného vůněmi levných sprejů a závisejícího na „podřadné“ práci. Angéla, důsledně oblékaná do zelené barvy, symbolizuje energii jít kupředu a touhu po změně. Violinu obsesi v červené, tradičně chápané jako barva lásky a života, ale také smrti, lze jednoduše vysvětlit jako touhu po opětovaných citech. Ať už ale Viola hledá v tančírnách nebo v inzerátech, nenachází ani milence, ani přítele, a tak červená znamená spíš stopku všem nadějím.

Křik barev

Viola se doslova obalila do červeně. Komůrku, z níž podává uživatelům veřejných záchodků toaletní papír, „vytapetovala“ Kocsisová vínově rudou látkou s jemným květinovým reliéfem. Veškeré oblečení, vybavení domácnosti i drobné doplňky jsou v různých odstínech červené. Není divu, že to Angélu vyvádí z míry. Naproti tomu Viola snáší opovrhování dcery jakoby s pochopením. Navzdory životnímu nepohodlí a absenci spřízněné duše zůstává Viola silná. Ve filmu nejsou hysterické výlevy, které bychom čekali v takovémto sociálním příběhu. Sociální akcent se tu projevuje spíš výtvarnou stylizací, která pak nepůsobí tolik drásavě. Místo postav tu křičí barvy.

Rovněž vedlejší postavy jsou definovány jednou barvou. Zamilovaná kamarádka Angély je růžová. Emilovi, učni z průmyslovky, který „umí dobře fyziku“, přisoudila režisérka modrou. Tuto mírnou barvu mu ponechává do té doby, dokud se neotrká a nezačne se k Angéle chovat majetnicky. Potom, stejně jako ostatní muži ve filmu, jej obléká do neutrálně černých a šedých obleků, které dobře zapadají do společenských struktur, z nichž se snaží Viola a Angéla vymanit, ale přesto jsou na nich zcela závislé. V černé kožené bundě chodí Violin zaměstnavatel, v šedém obleku vidíme ředitele učňovského ústavu. V černé přijíždí i bratranec a Viola mu jeho návštěvu oplácí půjčkou veškerých svých úspor, na což později doplatí. Violou úzkostlivě opečovávaný, stereotypní vztah s jedinou dcerou začíná být pomalu narušován vnějšími vlivy.

Emil a Angéla prezentují ambice pohřbených talentů v sociálním předurčení. Angéla je na začátku snímku vyzvána, aby zastupovala školu na soutěži mladých návrhářů, Emilovy znalosti fyziky zase očividně převyšují schopnosti opraváře šicích strojů. V pomalu se odvíjejícím ději cítíme napětí: je jen otázkou času, kdy dojde ke zkratu a jeden z mladých hrdinů vykročí ven z kruhu, z hradeb života na periferii. Angélina anabáze však trvá jediný den. Kvůli malému nedorozumění nekončí její cesta do Říma u bran italské metropole, ale tam, kde začala, na periferii Budapešti. Cykličnost událostí vypovídá o nemožnosti uniknout sociální determinaci. Režisérka nás o tomto postoji „informuje“ už od prvních záběrů. Vláčné a trpělivé tempo vyprávění podporují dlouhé a pomalé zoomy objektivu kamery směrem dovnitř nebo ven. Výsek reality, který se tu nabízí postavám, je omezen na hloubku pole. Perspektiva hrdinů je pevně ohraničena. Téměř úplnou absencí kamerových jízd upírá režisérka svým hrdinům šanci na vývoj kupředu. Změna není možná.

Když se Angéla po nepodařeném útěku vrací domů, zjišťuje, že matka byla přepadena, okradena a zraněna, takže nemůže několik měsíců do zaměstnání. Angéla přestává chodit do školy, na soutěž může zapomenout. Co jí zbude? Zkusí prodat své modely, ale ty nejsou na normální nošení. Potřebuje nicméně peníze, aby měla co jíst. Dosud, navzdory sotva vystačujícím, ale stabilním příjmům, mohla snít o lepší budoucnosti a nesnášet matku za to, že jí se nepovedlo uskutečnit své představy. V momentě, kdy je matka v nemocnici, přicházejí na řadu docela jiné starosti, přičemž beznaděj postupně přivádí Angélu až do matčina pracoviště. Jakmile vkročí na proklínanou půdu, ztrácí postupně své dívčí sny. Nejprve si obléká matčin červený plášť, pak musí odložit tužku a skicák – stereotypní práce nemá tu výhodu, že by se od ní člověk mohl odpoutat a vést paralelní tvůrčí život. Nakonec si sundává i roušku a pomalu si zvyká na pach života, z kterého není cesty ven. Zároveň poprvé dochází v této scéně ke smíření dcery s matkou – bez odporu teď Angéla prohlíží matčinu zásobu sprejů a hraje si s lístkem umělé růže.

Doslovnosti a manýry

Výtvarná stylizace svým retro zabarvením do sedmdesátých let symbolizuje (spíše než konkrétní dobu) zamrzlost a provincialismus vývoje společnosti a jedince. Spolu s „neotesanými“ hereckými typy připomíná Čerstvý vzduch filmy Aki Kaurismäkiho. Společným prvkem maďarské a finské kinematografie je komplex provinčnosti: zatímco Kaurismäkiho hrdinové se upínají k Americe, maďarští předměstští obyvatelé sní o jasných barvách italského pobřeží. Viola a Angéla zapáleně sledují italský televizní seriál Chobotnice (který načas uchvátil i české diváky). Na první rande vezme Emil Angélu do mléčného baru s iluzorní nástěnnou malůvkou pláže s deštníky. Nakonec se Angéla vydává na cestu do Říma. Svoboda, nový začátek, vymanění se z dosavadního života, jež jsou symbolizovány cestou k moři, do Itálie, se objevují i v jiných maďarských filmech, například ve snímku Šťastné dny mladého tvůrce Kornéla Mundruczóa. Na rozdíl od Mundruczóa však Kocsisová v omezeném životě na periferii hledá pochopení a vyrovnání se s vlastním osudem.

Dominantní barevnost filmu, potažmo vztahů hlavních postav je k sobě na první pohled negativní. Červená matky a zelená dcery jako signální značky „stůj“ a „běž“ jsou pravými opaky. Interiér bytu je převážně červený, zelený je jen Angélin pokoj. Červené jsou hodiny, zelené kaktusy a výhonky jiných rostlin. Vše je režisérkou pohlídáno do nejmenších detailů. Píše-li Angéla propiskou, pak zelenou. Oddělenost, o kterou se Angéla tak horlivě snaží, poznáme i v koupelně. Na vaně zahlédneme dva šampony, jeden červený, druhý zelený. Tato doslovnost a přemrštěnost je však z velké části únavná a po pár minutách filmu omrzí. Přičítám ji malému důvtipu autorky a podceňování diváka, který by jistě tuto symboliku pochopil i ze subtilnějších podnětů. „Omalovánková“ práce s barevnou symbolikou se podobá stejně předimenzovanému pojetí barvy ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour, který byl ve své době pro barevný „experiment“ oceňován, ale dnes už také působí příliš šablonovitě. Teprve v závěru filmu, v němž se ukazuje snaha obou žen preferovanou barvou přehlušit vnucený způsob života, chápeme toto přemrštění jako vcelku opodstatněné. Klasická poučka říká, že kontrastní barvy se doplňují, a Kocsisová jejím prostřednictvím nachází hledaný smír – vztah mezi matkou a dcerou je nakonec to nejlepší, co obě potkalo.

Autorka je koordinátorka projektu Audiovisual.