Architektura v informačním věku

Nakladatelství Zlatý řez vydalo letos druhou antologii textů současných architektů a teo­retiků architektury: publikace Architektura v informačním věku volně navazuje na předchozí Architekturu na prahu informačního věku (2001). Obě knihy věnují pozornost tématům globalizace a komunikace, jak píše ve svém úvodu k první knize editorka Jana Tichá: „Svět se zmenšuje a prostor kolabuje: čas se pokradmu stává naší základní souřadnicí. Imploze prostoru má logicky za následek stírání rozdílu mezi vnějškem a vnitřkem: v čase není uvnitř a vně, nýbrž prostor právě teď.“ Dnes jsme svědky „stírání rozdílů“ mezi městem a venkovem, mezi historickým a současným, zaběhané funkce mění rychle svůj význam, pod fasádami lze nalézt cokoli. Architektura již nemusí být statickou, neměnnou konstantou. Vybrané práce se snaží nastínit, jak na tato nová témata ve svých textech reagují přední světoví architekti a teoretici. Vydání obou paperbacků nakladatelství Zlatý řez je třeba ohodnotit velice pozitivně, protože u nás neexistují téměř žádné překlady uvedených autorů a je jen velmi málo odborníků, kteří se této problematice věnují (např. Rostislav Švácha či Petr Kratochvíl).

V antologii Architektura v informačním věku se znovu objevují některá jména z první publikace (Beatriz Colominová, Rem Koolhaas, Ignasi de Solà-Morales Rubió), ale jak uvádí editorka, kritériem výběru textů se stalo mj. i datum prvního vydání: rok 2000 a mladší. Ke čtenáři se tedy dostávají nejčerstvější kvalitní texty o architektuře. Publikace přináší pluralitní směs nejrůznějších pohledů na současnou architekturu, vycházejících jak z postmoderních filosofických, psychologických či sociologických směrů, tak z bezprostřední zkušenosti technologických pokusů některých architektů. Většině textů je společné myšlení ovlivněné filosofií dekonstrukce – hranice, za kterou chce proniknout dekonstrukce, není hranice vyjadřující opozici vnitřku a vnějšku; to, co má být v dekonstruktivním pohybu překračováno, je podle Miroslava Petříčka „tato definice vnitřku a vnějšku sama“. Dekonstruktivní pohyb má být tedy otevřením pro jinakost uvnitř logocentrické klauzury. Filosofie dekonstrukce se nesnaží o to, aby formulovala nějaké teze, chce spíše naznačit jiný přístup a jiný pohled na danou věc, což práce uveřejněné v antologii naplňují.

Jistě ne náhodou byl jako první zařazen esej Marka Wigleyho Navržená nejistota, který se snaží osvětlit, co vlastně pro nás znamená ztráta Twin Towers. Motiv ohrožení se dotýká všech a Wigley, jehož teoretické práce vycházejí především z již zmiňované filosofie dekonstrukce, čte tento „okrajový“ motiv skrze psychologické působení architektury na kolektivní vědomí. Člověk má ve svém podvědomí uloženou informaci, že budovy jej musí chránit před nebezpečím a že jej musí přežít: „Pocit, že nás budovy přežívají, nás udržuje naživu. Úkryt je stejně tak emocionální jako fyzická věc… Lidé vlastně teskní za sebou samými, když oplakávají budovy.“ Budovy mají podle Wigleyho značnou zobrazující moc – samy jsou těly, proto je teroristé zraňují stejně často jako lidi.

Text Měřítko a rozpětí v globálním digitálním světě napsala americká socioložka Saskia Sassenová. Autorka knihy Global City patří mezi nejvýznamnější badatele v oblasti urbánní sociologie, oboru, jenž se zaměřuje na výzkum rozvoje transnárodních entit a vlivů globalizace na města i státy. Sassenová se v textu zabývá konkrétními důsledky působení digitalizace a globalizace na architektonické, urbánní prostředí a svým zkoumáním se staví do opozice vůči výhradně technickému chápání možností digitálních technologií, které nás mylně zavádí do nemateriálního virtuálního prostoru.

Beatriz Colominová v příspěvku Posedlost informacemi nabízí uměleckohistorickou studii o vlivu moderních médií – reklamy, filmu a televize na vnímání a re-prezentaci architektury v dnešním světě. Jako příklad moci těchto médií si vybrala jeden z historicky prvních multimediálních projektů manželů Eamesových, realizovaný v době vrcholící studené války na americké výstavě v Moskvě v roce 1959. Colominová reflektuje reakci šokovaných diváků na projekt, který rozbíjel jednotný prostor na soustavu sesbíraných, neustále se měnících informací: „Logika Eamesových, spočívající v použití několika pláten najednou, je logikou masových médií“ – jejich multiobrazové projekty podle ní už v té době předjímaly logiku internetu.

Následující texty věnují pozornost již přímo architektuře; jejich autory jsou praktikující architekti a teoretici architektury. Španěl Ignasi de Solà-Morales Rubió ve studii Zápisy do povrchu reviduje pojem minimalismus a zabývá se jeho profanizací: „Dnes, kdy je minimalismus symbolizován kulturními produkty Philipa Glasse, Calvina Kleina a Tadao Anda, již neoplývá ničím ze svého poetického programu a estetiky… Zmatení a móda rozptýlily východní odříkání.“ Tento směr, coby vyjádření tiché rezistence-negace v opozici vůči „šarlatánství“ různých architektonických slohů, považuje Solà-Morales za mrtvý. Podle něj ti, kteří se snaží o nabourání logocentrické klauzury racionality a geometrického řádu, vycházejíce spíše z tělesnosti, smyslovosti a náhody, jsou blíže k tomu učinit z architektury „zvláštní událost“.

Zvýšenou pozornost významu kresby a počítačové grafiky v navrhování a posunování vývoje architektury věnuje v eseji Grafický prostor spolupracovník architektky Zahy Hadidové Patrik Schumacher. S podobným tématem – překlad architektonických konceptů do reality – pracuje ve studii Vektory a pláště Bernard Tschumi. Historička architektury Mary McLeodová, která se zabývá přehodnocením významu těchto zaběhnutých pojmů (Forma a funkce dnes), vidí potenciál estetického a společenského bohatství architektury v dialektickém napětí mezi formou a funkcí. Podle ní především kritické pojetí funkce, již ne fixní a předepsané, ale expanzivní s potenciálem proměny, může vdechnout formě životnost.

Myšlení nizozemského architekta a zakladatele ateliéru ONL (na projektech zde spolupracují architekti, umělci, webdesignéři a programátoři) Kase Oosterhuise představuje text Architektura roje. Největší smysl tvoření, jak sám říká, vidí v propojení hry a intuice s výkonem počítače: „Dobrý design je vrcholový sport. A my jsme přesvědčeni, že tuto dovednost lze trénovat.“ O tom, že je tým ONL ve hře dobře vytrénovaný, svědčí řada jeho invenčních projektů a realizací. U nás oblíbený holandský architekt Rem Koolhaas se v eseji Brakový prostor kriticky zaměřil na architektonický odpad, který zde zůstal po proběhlé modernizaci. Odlišně kriticky rozebírá smysl urban sprawlu (invazivní rozrůstání měst do volné krajiny) současný ředitel Nizozemského institutu architektury Aaron Bretsky (Sprawl).

Publikované pohledy a názory na současnou architekturu jsou v závěru doplněny o bibliografii a krátké biografie autorů. Grafická úprava paperbacku antologie se nese ve stejně příjemně nevtíravém duchu jako předešlá. Knihu jistě ocení nejen studenti architektury, kteří ještě mají čas číst…

Autorka je historička umění.