O pojmu politické umění

V letáku k probíhající výstavě a festivalu politického umění Czechpoint je uveřejněn rozhovor se spolukurátorkou výstavy Zuzanou Štefkovou, kde se s neodvratnou samozřejmostí objevuje otázka, „co je tedy politické umění?“. Její neodvratnost vyplývá z toho, že spojení politické umění – na rozdíl od výtvarného, abstraktního nebo třeba figurativního – působí podezřele. Obsahuje v sobě napětí ne nepodobné tomu skrývajícímu se v zdiskreditovaném hesle „boj za mír“. Kontroverze obsažená v „politickém umění“ je přitom rozhodně něco, s čím ti, kteří se k němu hlásí, počítají. Koneckonců umění, které chce být politické, má za cíl burcovat, angažovat diváka, a to nikoli jen běžného galerijního návštěvníka. Snaží se vyvolat rozruch, připoutat pozornost nás všech. Není už pouhým uměním. Leckdo by mohl namítnout, jestli ještě vůbec uměním je.

Jsme zvyklí chodit za uměním – na výstavy, na koncerty, do klubů. Někdy dáme na doporučení kritiků či známých, jejichž vkusu si vážíme. Těžko si však zvykáme, když si umění začne nárokovat cíle přesahující jemu vymezené hranice. Samozřejmě, jsme tolerantní a víme, že umělec má právo na volbu prostředků. My ale máme stejné právo soudit výsledek. Jak však soudit uměleckou hodnotu díla, když ji zastírá zjevný politický aktivismus? Nějak podvědomě tušíme, že umění, to pravé, vysoké, je nadčasové právě proto, že se nenechá strhnout pomíjivými událostmi, že nesleduje žádný mimoumělecký cíl. Proto se v dotazníku kulturní rubriky Kápněte božskou v časopise Týden na otázku Patří reklama do umění? tak často objevuje záporná odpověď.

Být ve střehu

Dějiny vztahů politiky a umění jsou dějinami vzájemné nevraživosti a nenaplněných nadějí. Jakou roli hraje Básník ve Státě? Jaký společenský význam má umění? Jak sloučit individualistickou svobodu tvořícího génia s prosazováním společenských práv a svobod? Tyto spolu související otázky se sice od sebe liší a v dějinách byly pokládány s různou naléhavostí a v různých podobách, ale přinejmenším od dob emancipace a (s tím související) institucionalizace umění nabírají na palčivosti. Stačí si vzpomenout na evropské kulturní dějiny minulého století (které stále ještě tak trochu zůstává tím naším), a okamžitě se nám vybaví tragické postavy především avantgardních umělců, jejichž víra, že radikálním osvobozením forem přispívají k politické revoluci, byla záhy vyvrácena pragmatickým konstatováním ideologů, že to nejlepší politické umění (rozuměj umění, které nejvíce ideologicky působí) je umění „realistické“.

Tragičnost těchto postav má být pro nás ponaučením. Má být důkazem autonomnosti umělecké hodnoty. Kdykoli se umění stává stranickým, angažovaným, musíme být ve střehu, protože služebnost umění je zrada samotné jeho podstaty. Umění neslouží nikomu, v tom přeci tkví jeho pravá svoboda: v jeho nezainteresovanosti. V tomto duchu umělci spjatí s undergroundem sedmdesátých a osmdesátých let při vzpomínkách na svou tehdejší tvorbu málokdy opomenou zdůraznit, že jim nešlo o to bojovat svým uměním proti normalizačnímu systému; chtěli prostě svobodně tvořit vně dusivých oficiálních struktur. Umění z toho vychází jako index svobody: míra svobody ve společnosti se odráží v míře svobody umělecké tvorby.

Umění je politické ze své podstaty

Všimněme si však, že v souvislosti s uměním jaksi samozřejmě mluvíme o svobodě. Svoboda ale přeci není především estetickou kategorií. Je to kategorie morální par excellence. Součástí pojmového arzenálu, jímž popisujeme umění, se stala až v době relativně nedávné. Zásadní roli získává až v novověku; Schillerovo chápání krásy jako „svobody v jevu“, které navazuje na Kanta, je zde tím správným odkazem. Umění, alespoň to moderní, má ve svém programu od začátku etický náboj. Svobodná bezzájmová hra umění má být symbolem odkazujícím ke svobodě člověka. Krása slouží dobru nejlépe, když mu neslouží vůbec, když na něj nebere žádný ohled, ve své sebestředné hravosti se stává skutečným symbolem svobody. To je jeden z klíčových postulátů kantovské estetiky. Schiller mu v Listech o estetické výchově dodává explicitní politický rozměr: nepřátelský hobbesovský svět přírodních zákonů, ve kterém je „člověk člověku vlkem“, a proti tomu chladný etický svět povinností, ve kterém se nikdy nemůžeme cítit doma, smiřuje Schiller v estetickém principu, který se má realizovat v estetickém státě. Estetično už není jen symbolem svobody, ale přímo politickým nástrojem. Umění je politické vlastně ze své podstaty.

Spočívá tedy důvod tragické mezaliance uměleckých avantgard a totalitní politiky právě v této politické povaze moderního umění? V touze uskutečnit schillerovský estetický stát? Tady je potřeba připomenout rozdíl, na který upozornil Walter Benjamin, rozdíl mezi estetizováním politiky a politizováním umění. Za schillerovské bychom mohli označit to prvé. Potřeba avantgardisty překonat omezení ateliéru, výstavy, galerie a dostat své umění na barikády je zajisté přiřaditelná k druhému. Zdá se však, že formální experimenty avantgard nás dnes oslovují také díky tomu, že dobové politické souvislosti buďto ignorujeme, nebo jim přičítáme spíše arbitrární důležitost. Slovy jednoho francouzského filosofa panuje dnes „obecná shoda“, že směřování avantgard k politickým totalitám není nevyhnutelným důsledkem jejich estetiky. A snad právě v tom avantgardy zásadně selhaly: nedokázaly nás přesvědčit o opaku. Totiž o esenciální souvislosti estetického a politického avantgardismu. Extrémní politické názory umělců shovívavě vnímáme jako výstřednosti nekonformních individuí, jichž se uskutečňovatelé jimi hájených ideologií zbavují při nejbližší příležitosti, jakmile se dostanou k moci.

Proč politizace umění?

Je tedy politické, aktivistické umění nebezpečným zpronevěřením se tomu, co je umění? Je umění, které chce být politické, popřením toho, co v něm vždy už je politické? To jest popřením svého estetického jádra, které z něj dělá symbol svobody? Když bývá Schillerovi vyčítána vulgarizace Kanta a protofašistické závěry, které z ní pramení, myslí se tím právě estetizace politiky jako navození krásného zdání o harmonickém soužití společnosti jako celku. Ať už je takový názor vůči Schillerovi spravedlivý či nikoli, odkazuje na jeden zásadní moment současné kulturní kritiky: odhalení estetična, krásy, vkusu jako ideologických konstruktů zamezujících nám prohlédnout růžový schillerovský opar zdání a uvědomit si rozporuplnost světa, ve kterém žijeme. Krása už není symbolem svobody, jak si to přálo osvícenství, ale daleko spíš symbolem naší zaslepenosti. A jak říkal Benjamin, umělci na to reagují, tehdy i dnes, politizováním umění.

Návrat politického umění k aisthésis?

Kdybychom však z předcházejícího Benjaminova rozlišení vytěžili pouze opozici mezi každodenní „schillerovskou“ estetickou ideologií masmediální zábavy na jedné straně a jejím demaskováním v společensky kritickém umění na straně druhé, s objasněním rozdílu mezi galerijním uměním obecně a politickým, aktivistickým uměním by nám to příliš nepomohlo. Galerijní umění (ať už jakkoli kritické) mezi sebe a svět „tam venku“ staví zeď instituce, neustále se reflektuje a úzkostlivě si hlídá svůj odstup od oné takzvané estetické ideologie; kritika vlastní ideologičnosti je inherentní součástí současného umění. Taková sebestřednost je naopak politickému umění cizí, zdi galerie se snaží překonat co možná nejradikálněji. Z rozhovoru se Zuzanou Štefkovou, kterým jsme začali, vyplývá, že největším problémem politického umění je, jak ho dostat ven z galerie, jak naplnit jeho političnost tím, že nezůstane „elitářskou“ záležitostí. Politické umění se musí – v protikladu k tomu, co se tvrdí o ideologické povaze estetična – vracet k aisthésis, k smyslové události, k události jako reakci smyslů, byť by to byla událost pohoršení a šoku. Skutečný paradox politického umění spočívá v tom, že podvědomý odpor, který v nás jeho angažovanost vzbuzuje, nás dovede nejpřímočařeji k tomu, o co mu jde, k vyvolání emotivní reakce.

Autor studuje estetiku na FF UK.