Three times

Hou Hsiao-hsien ve svém posledním filmu vypráví klidným stylem soustředěného mistra o třech momentech vzájemně propojených motivem lásky a klade si otázku: jsou některé prchavé okamžiky v paměti uloženy jako ty nejlepší právě proto, že už dávno existují pouze v našich vzpomínkách? Prvním obdobím, v němž Hou nachází tyto výrazné chvíle, jsou šedesátá léta. V souladu s romantickým nádechem oné doby je i tento milostný příběh v autorově podání nejromantičtějším z celého snímku. Mladý voják se během dne volna snaží setkat s dívkou, která jej kdysi okouzlila, jenže po příchodu na místo starého setkání zjišťuje, že se mezitím z města odstěhovala.

Čas lásky

Jednoduchý fragment, který měl být původně jen jakýmsi krátkým prologem díla, se nakonec možná stal jeho nejlepší částí. Hou Hsiao-hsien v této epizodě výtečně pracuje s designem a tlumenou škálou pastelových barev, tolik typickou právě pro šedesátá léta. Sofistikované zacházení s prostorem a architektura (právě obor, v němž hraje klíčovou roli precizní příprava a exaktní výpočty, zůstává Houovým oblíbeným) hrají ve všech jeho filmech neopominutelnou roli, nejinak je tomu i tentokrát. Část nazvaná 1966 – Čas lásky se z valné většiny odehrává v jednom jediném interiéru – kulečníkové herně. Režisér si zálibně pohrává se strohým interiérem v tmavě zelených odstínech, který podobně asketicky snímá převážně statickou kamerou. Stáváme se uhranutými svědky neustálého popocházení herců okolo kulečníkového plátna, máme dost času zachytit jejich drobná gesta a změny ve tvářích, když na ně zrovna dopadá tlumené světlo z jediné lampy v místnosti. Podobně precizně nakládá Hou s prostorem i v druhé části filmu nazvané 1911 – Čas pro svobodu, kde využívá komplikovaného rozmístění chodeb a pokojů v domě konkubín, aby si připravil záběry pracující s hloubkou pole s přesností na centimetry.

Na centimetry by se možná dala měřit i délka dialogových listin v Houových opusech. Mlčení však v podání tchajwanského režiséra neznamená ticho: čím méně má Hou v lásce slova, tím více propadl zvukům. Ať už to jsou monotónně do sebe narážející kulečníkové koule nebo pro atmosféru šedesátých let nezbytné rádio pouštějící romantické šlágry. Zamilovaný pár spolu za celou dobu promluví pár vět, jinak se pouze pozoruje. Dokonce i v momentě, kdy sedí naproti sobě u stolu, neslyšíme žádný dialog, ale jen rozverný dívčin smích. Při společné večeři zas rozhovor nahrazuje cinkání misek a hůlek. Zvuk je nesmírně důležitý i v závěrečné části 2005 – Čas pro mládí, kde se v moderním velkoměstě Taipei proměňuje v nepříjemnou směsici neidentifikovatelného hluku, rámusu a strojových hlášení. Tato skutečnost pak výrazně přispívá k vytvoření atmosféry stresu a chaosu, která se lehce přesouvá z rušných venkovních ulic i do intimity soukromých životů.

Čas svobody

Fakt, že je pro něj zvuková autentičnost extrémně důležitá, dokládá Hou Hsiao-hsien svérázným způsobem i v druhé části snímku, odehrávající se v roce 1911, kterou (ačkoliv na barevném formátu) natočil přesně ve stylu němých filmů: bez zvuku a s klasickými mezititulky. Legendární tchajwanský tvůrce dokázal maximálně pochopit a vystihnout stěžejní prvky němé kinematografie a s lehkostí sobě vlastní je jakoby nic převedl na počátku jednadvacátého století do vlastního díla. Kromě přesně načasovaného zatmívání a roztmívání obrazu, kdy je počátek nové scény doprovázen rovněž novou větou hudebního doprovodu, pracuje Hou intenzivně s detailními záběry nejen tváří, ale také důležitých symbolických předmětů. Nevyhýbá se tentokrát ani krkolomným kamerovým úhlům, když například sleduje nadhledem skrze škvíru schodiště odcházející postavu. Ostatně v téhle kapitole pořád sledujeme, jak někdo někam chodí… přesně v tradicích němého filmu.

Co ale fascinuje nejvíc, je způsob, jak k němému herectví přistoupili dva hlavní představitelé Shu Qi a Chang Chen. Oba se úspěšně vyhnuli přílišnému „němému patosu“, jen drobně zdůraznili gesta, přidali na hře tělem a nechali zahrané emoce déle vyznít. Sám Hou Hsiao-hsien několikrát prohlásil, že Three times lze chápat i jako dokumentární portrét těchto dvou herců, kteří ztvárňují pokaždé ústřední milostnou dvojici. Pozoruhodný byl i pracovní přístup, který jim režisér naordinoval. Nepředložil jim například klasický scénář, ale zato udělil mnoho domácích úkolů v podobě četby určitých historických knih, poslechu hudby apod. Natáčení pak probíhalo formou improvizace a rychlostí zhruba jedna scéna za den; jak ale herci v rozhovorech tvrdí, někdy i třeba jedna scéna za týden. Není tedy divu, že nejčastější kombinace slov při charakterizaci jejich vztahu s režisérem je láska/nenávist.

Čas mládí

Promíchání lásky a nenávisti hraje klíčovou roli i v poslední kapitole, odehrávající se v moderní Taipei roku 2005. Příběh je právem zařazen na konec filmu, protože výmluvně reaguje na předchozí dvě části, stává se moderní opozicí dávným vzpomínkám. V úvodním dlouhém záběru sledujeme mladý pár na motorce. Když si poprvé všimneme utrpení v dívčině tváři, snadno nás může napadnout myšlenka na partnerskou krizi. Až s postupem času vychází najevo, že se muž a žena vlastně ani neznají a jedou spolu strávit první noc, o které nemají jejich dlouhodobí partneři ani tušení. Z trpícího výrazu se vyklube záchvat epilepsie.

Hou Hsiao-hsien se baví tím, že pomocí drobných detailů ukazuje moderní romantiku naruby. Když si dívka v noci prohlíží stěny mladíkova bytu, drží místo romantické svíce v ruce zářivku, za jejíž pomoci pozoruje nikoliv obrazy starých mistrů, nýbrž digitální fotografie z nočních barů. Podobně emblematická je i scéna, při níž muž navléká ženě na krk náhrdelník, respektive přívěšek s cedulkou informující o tom, že dotyčná trpí epilepsií. Drastickou změnou prochází i psaný text, který hrál důležitou roli po celou dobu filmu. Úhledné dopisy a mezititulky na zdobeném podkladě jsou nahrazeny textovými zprávami a internetovými vzkazy. Dokonce i tak soukromá věc, jako je dopis vyhrožující sebevraždou, svítí na hlavní hrdinku z obrazovky počítače. Jako by najednou technika převzala roli sociálních rozdílů, které kdysi dávno, v roce 1911, bránily šťastným vztahům. Nyní je vše kontrolováno a omezováno technikou. Seznámení skrze internet, první kontakt díky fotoaparátu, odhalení nevěry zásluhou mobilního telefonu. Kam se poděla romantická bezproblémová láska ze šedesátých let? Budeme někdy se stejnou nostalgií vzpomínat na vztahy dnešní, až se stanou pouhou součástí našich vzpomínek? Je příjemné, když režisér neusne na vavřínech formální dokonalosti a vybízí svým filmem i k jiným otázkám než „proč postavil kameru právě sem“. Hou Hsiao-hsien to navíc umí dělat tiše a se vší skromností; což je zřejmě právě ten důvod, proč je tak skvělým režisérem.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.