Dne 23. 11. 2006 média oznámila, že zastupující ředitel Národního divadla Jan Mrzena odvolal z funkce režiséra a šéfa opery ND Jiřího Nekvasila. Překvapivá zpráva a její reflexe jsou příležitostí k diskusi o koncepci a dosavadním fungování opery v ND, ale také připomněly, že vedení divadla je stále provizorní.
Podle prohlášení dennímu tisku měl Jan Mrzena k odvolání šéfa opery hned několik důvodů; především mu však vadila dlouhotrvající kritika odborné veřejnosti. Kladnou odezvu prý nepřinesly ani dramaturgické počiny z neuváděných děl operní literatury a s tím spojená ekonomická zátěž a nerentabilnost. Dále Mrzena uvedl, že koprodukce, které Národní divadlo uzavíralo se zahraničními scénami, nedosahovaly kvalit a ambicí naší první scény. Tímto postupem je režisér Jiří Nekvasil rozhořčen a veřejně vystoupil nejen proti řediteli, ale v podstatě i proti rozhodnutí, aby operní soubor vedl „prozatím“ sólista a vedoucí umělecké správy Zdeněk Harvánek. Obavy má mimo jiné i ze zrušení sjednaných projektů z cyklu Český triptych II – Terezín, ve kterém mají být uvedeny dvě zbývající části: opery Pád Antikrista Viktora Ullmanna a Plameny Erwina Schulhoffa, tedy přesně ta díla, která jsou z ekonomického hlediska napadána.
Problémem celé kauzy se jeví nejen liknavost ministerstva kultury s vyhlášením konkursu na místo ředitele Národního divadla, které je anoncováno na přelom listopadu a prosince, ale především osobní temperament a jakási nediplomatičnost režiséra Nekvasila v komunikaci s ředitelem Mrzenou, kterého veřejně ignoruje a kritizuje. Problematický vztah má i s operními kritiky.
Furore
Jiří Nekvasil je neodmyslitelně spjatý s osobností exředitele Daniela Dvořáka, kterého ministr Martin Štěpánek odvolal z funkce 12. 9. 2006, a to na základě kontrolního šetření ministerstva. Toto spojení udává Nekvasil jako pravý důvod svého odvolání. Spolupráce Nekvasila s Dvořákem se datuje od roku 1988, kdy spolu založili experimentální operní scénu Opera Furore. Programově navazovali na experiment i ve Státní opeře Praha v letech 1998 až 2002, zejména v dramaturgicko-scénografické rovině (například Burian – Bubu z Montparnassu, Viklický – Faidra, Zemlinsky – Es war einmal, Weis – Polský žid). V červenci 2002 byl dosazen ředitelem Dvořákem do funkce šéfa opery ND. Nekvasilův význam a postavení v kruhu českých operních režisérů komplikovala v očích operní kritiky funkce šéfa opery s neomezenou pravomocí. Kritika vytýkala příliš časté režie se souborem opery ND, nečitelnou režijní koncepci s banální výstavbou vztahů jednajících postav. Faktem je jistá ztráta invence z doby Opery Furore, způsobená zřejmě administrativní vytížeností režiséra a lhůtou příprav několika inscenací v krátké době. Potvrzením mohou být Nekvasilovy promyšlené režie oper a hudebních dokumentů pro Českou televizi s řadou ocenění (například Bohuslav Martinů, Josef Berg, Erwin Schulhoff). Nekvasilovu naturelu, jak se zdá, není vlastní velké jeviště, ale naopak komornější prostředí, umožňující drobnokresbu a detailní režijní práci.
Několik přešlapů
Velkou zásluhu má Nekvasil v úloze dramaturga. Ve spolupráci s Dvořákem vznikly divácky náročnější projekty zapomenutých operních děl Český triptych a platforma soudobých operních skladatelů Bušení do železné opony. Bohužel se ukázalo, že podobně náročné experimentální produkce mohou vznikat na úkor umělecké kvality. Chybějící experimentální prostor vynucuje pro tato díla neblahé ovzduší na konzervativnějších scénách ND.
Obdobně je tomu i s operními koprodukcemi Národního divadla se zahraničními partnery. Velmi často mezi sebou zápasí dramaturgický úlovek s problematickou kvalitou provedení. Poslední koprodukční inscenace Myslivečkovy Antigony úvahy jen potvrzuje. Wagnerův Prsten Nibelungův, koprodukční událost sezony 2004/2005, si nevybojoval u operní kritiky ostruhy dodnes. Budoucnost teprve ukáže, co konkrétního přineslo vedení Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila Národnímu divadlu.
Autor je teatrolog.