Po více než půl roce od násilného zásahu policie na loukách u Mlýnce má konečně veřejnost k dispozici závěrečnou zprávu ombudsmana Motejla. Proč konečně? Dosavadní vyšetřování státních úřadů totiž postrádalo nezaujatý postoj, a bylo tak spíše resortní sebeobhajobou Policie ČR.
Postup inspekčních orgánů policie je už léta neměnný a takový zůstal i v případě vyšetřování v otázkách CzechTeku, kdy se žádosti o přešetření postupu policie bez výjimky vracejí jako „neodůvodněné“. Selhalo i krajské státní zastupitelství v Plzni, které mělo podle několik let staré novely zákona o státním zastupitelství dostát své pravomoci vést vyšetřování již od přípravného trestního řízení proti podezřelým policistům. Ale neučinilo tak. Nikdo jiný provinilé policisty stíhat nemůže, přičemž právě krajské zastupitelství je povinno se stíháním v případě podezření samo začít a na nic nečekat. Jenže spíš radši čeká na to, až se zapomene.
Přestože je tělo ombudsmanovy zprávy nápadně podobné zprávě průběžné, je vidno, že se zde nově pracovalo i s informacemi od technařů (či jejich zástupců v podobě iniciativy Policejní stát), na jejichž nedůvěru ke spolupráci ombudsman v textu sice žehrá, ale kteří jsou přitom pro posouzení událostí nepostradatelní.
Čtení závěrečné zprávy veřejného ochránce práv není pro policii v ničem lichotivé, a to přesto, že sám zásah považuje za oprávněný, leč nepřiměřeně tvrdý. Výčet policejních pochybení je velmi dlouhý, a tak si všimněme jen těch, za nimiž se může skrývat záměr, o kterém zpráva příliš nemluví. Podle ombudsmanova zjištění byla blokace příjezdové cesty k louce zaviněna policisty, neměla „právní opodstatnění“ a byl tak dokonce „zamlžován skutečný důvod služebního úkonu“, kterým bylo preventivní znemožnění nájezdu na pronajaté pozemky. Tento postup ostatně plně odpovídá slovům policejní tiskové mluvčí, která již pár dní před CzechTekem, tedy v době, kdy o jeho následném legálním nebo nelegálním průběhu nebylo nic známo, s nesmlouvavou tvrdostí v televizním šotu ujistila, že „konání CzechTeku bude zabráněno za každou cenu“. O jakou cenu šlo, dnes již dobře víme. Cenu lží, desítek raněných, 32 milionů korun a po Motejlově zprávě i potvrzení o chybném jednání policie.
Policie se na louce rozhodla pro silové řešení, uplatněné zprvu jen proti tančícímu davu. A jak potvrzuje zpráva, „logika“ síly ji zbavila zdravého rozumu, jenž by velel využít všechny možnosti, které organizovanému násilí předcházejí. Tanečníkům se před vlastním zákrokem nedostalo výstrahy, co je čeká. O použití donucovacích prostředků se tak dozvěděli v okamžiku, kdy je pocítili na vlastní kůži. Ombudsman dochází k závěru, že postup policie „přispěl k eskalaci situace v prostoru technoparty a následného střetu, vzniku násilí jak ze strany účastníků technoparty, tak zakročující pořádkové jednotky“.
Pozornost jistě zaslouží druhý večerní zákrok, který se udál za tmy a k němuž neexistuje takřka žádná filmová a fotografická dokumentace. Svědčí o něm pouze množství podlitin, zranění účastníků a svědectví několika novinářů. Je přitom zřejmé, že to nejhorší se odehrávalo právě ve chvílích, kdy soumrak zakryl, co nemělo být vidět. Motejl se zde správně podivuje nad výmluvou o nedostatečné policejní záznamové technice a připomíná, že když už kamery nahrávaly, tak jen „nohy účastníků technoparty a policistů“, a mnohdy bylo ze záznamu lehce poznat, že se kameraman „vyhýbá momentům, které naznačují, že se v blízkém okolí něco děje a kamera raději zamíří jinam“. Ombudsman se domnívá, že to lze změnit vyšším počtem dokumentaristů a jejich vůlí točit především „nezákonná a nepřiměřená jednání policie“. Jak je to s vůlí usvědčovat kolegy, by ale měl dávno vědět.
Zvláštní pasáž zprávy náleží policejním lžím, které jsou ve zprávě označeny za dezinformace či nepravdy. Tu nejznámější jsme v den zákroku mohli z televize a rozhlasu opakovaně slyšet dokonce z úst ministra vnitra Bublana. Tvrdila, že majitel pozemků od smlouvy s nájemcem odstoupil, a chtěla tak navodit dojem zcela nelegálního konání akce. Nepovedlo se. Podle ministra prý šlo o dezinformaci, pocházející od několika řadových policistů. Technaři si ale myslí své, tento postup už léta znají, a tak vědí, že zpravidla vychází z míst nejvyšších. Majitel se postraší tím, co vše mu může technoparty na jeho pozemku přivodit, a sám pak mnohdy souhlas odvolá. Nepravdy a rozdílná vysvětlení téhož však doprovázely i další mediální prezentaci policie. Co říci k záběrům kopání do ležícího mladíka, doprovázeného údery tonfou, jež je policejní mluvčí s úsměvem označeno za „zvedání ze země“? Co říci na tvrzení, že v rukách technaře, kterými si jako každý napadený bránil hlavu, byl prý schován „nebezpečný střep“?
Veřejný ochránce práv již po několikáté potvrdil, že jeho úřad smysl má. Už jen v tom, že může z pozice morální, nezávislé autority potvrdit skutečnosti, které jinak přeslechneme, nebo se o nich vůbec nedovíme. Skutečnosti, o nichž viníci mlčí a státní orgány jim v mlčení přikyvují. Vypadá to, že ombudsman dělá, co je možné, ale v konkrétní nápravě věcí, na které soustavně poukazuje, mnoho nezmůže. Jeho zpráva žádného policistu asi místa nezbaví. Zůstane ale poctivě vypracovaným materiálem, který upozornil na neduhy českého právního státu.