Jedno už je nyní jisté: Václav Havel byl, je a zůstane pro velkou část českého národa projekčním plátnem nejrůznějších tužeb, přání a obsesí. Mocný proud, který vytryskl po jeho skonu, vyplnil během posledních dvou týdnů veřejný, ale i intimní prostor každého z nás, až najednou nešlo rozeznat, kde vede hranice mezi společenským a osobním. Zdá se mi, že v situaci, kdy trapnost a všemožné projevy špatného svědomí jsou vydávány za prokazování úcty a autentické truchlení, je jedinou možnou emocí (s Havlem tolik spojovaný) stud.
Množí se rozhořčené spílání těm, kteří se i ve dnech smutku snaží domýšlet (dis)kontinuitu myšlení i konání Havla disidenta a Havla prezidenta, až zcela zaniká skutečnost, že osobní a nikoliv zhola neúspěšné pátrání v této věci podnikl sám zesnulý a zanechal o něm detailní zprávu v podobě jeho poslední divadelní hry Odcházení. Není lepší materie pro reflexi obou Havlů než porovnání dvou jeho dramatických vtělení – v osobě disidenta a „přikulovače“ Ferdinanda Vaňka z aktovky Audience a politika, kancléře Viléma Riegra z Odcházení. Stud i z toho, že se nemám za co stydět, sluší Vaňkovi mnohem více než Riegrovi. I ten na první pohled kýčovitý, ale zároveň nepopiratelně autentický „život v pravdě“ získává u Vaňka hluboký existenciální rozměr, který nelze jednoduše zredukovat na pouhý patos. Rieger už funguje pouze jako médium, které obnažuje pravdu státnického života v nudě a navíc dokládá, jak moc ho ta nuda v posledku baví, jak se mu z ní těžko odchází. Jak ho lapila a už nikdy zcela nepustila.
Havel na začátku svého prezidentování sice nosil krátké kalhoty a jezdil po Hradě na koloběžce, ale jinak bylo smutným překvapením, jak neočekávatelně lehce a s jakou bravurou se ujal nejvyšší státnické funkce. Šlo o bravuru režiséra, už dávno ne kulisáka, a začalo být jasné, že čekání na filosofa v roli prezidenta bylo jen jednou z mnoha projekcí, které jsme si s Havlem spojovali. Ten, kdo se rychle zabydlel na Hradě, byl nakonec především v tradičním slova smyslu úspěšný státník.
Výčet Havlových chyb, především na poli mezinárodní politiky, je evergreenem mnoha komentářů, které se zrovna nyní rozhodly přílišnou a v mnohém i velmi zpožděnou uctivost jaksi vyvážit mechanickým připomínáním sousloví „humanitární bombardování“. Opomíjí se při tom soustavném i poměrně únavném opakování to hlavní: právě v této oblasti zůstal Havel svůj, vždy pevně přesvědčen o tom, že pokračuje v boji proti nespravedlnosti. Málo na tom může změnit fakt, že se ošklivě pletl a absurdně přispěl k vynalézání nového newspeaku, jenž se takřka celosvětově konstituoval jako jazyk nové moci. Jeho brzký odklon od hledání třetích cest a „nepolitické politiky“ vedl až k uvědomělému smíření s parlamentní a hlavně partajní demokracií. Havel se mohl zastavit ve svém hledání politického rámce pro svět, v němž by „pravda a láska (z)vítězila nad lží a nenávistí“. Ideální zřízení bylo nalezeno, i když to nikdy nebylo úplně ono. Jak bylo tehdejší rozhodování důležité, je dobře vidět dvacet let poté, kdy se zdá, že otázka protahované krize potvrzuje systémové selhání. V roli kritického stoupence kapitalismu se Havel zároveň stal věrozvěstem konce dějin a symbolem konečné výhry v zápasu ideologií. Vítězil spolu s vyprávěním, jež přijal za své, i když to ještě nedávno byl i pro něho z podstaty otevřený příběh. Vidět svět i nadále v intencích skončené studené války bylo nevyhnutelné, stejně jako s tím související selektivní pojímání lidských práv.
S Havlem jakožto symbolem jsme, jak už to v mytologiích bývá, odsouzeni k nekonečnému opakování a věčnému čekání, které jsme si navíc sami nedospěle zvolili. Stále jsme totiž očekávali jiného Havla než toho, který tu s námi zrovna byl. I v tom přítomném lkaní nad tím, že žádný další nikdy nepřijde, dovedně skrýváme nevědomé přání po dalším hrdinovizachránci, jenž smaže naše hříchy a sám žádné nemá. Ani mít nemůže. Bylo to marné čekání v minulosti a zůstane stejně marným čekáním i v budoucnu. Tenhle Havel totiž nikdy nepřišel a nikdy nepřijde…