Je tohle prosím nekonečná?

Konverzace je to správné slovo. Ale od začátku. Co asi chtěla Erika Pluharová (1939), žena mnoha múz, ve svém románu zachytit a opečovat? A proč si toto její dílo redaktoři z nakladatelství Lidové noviny vybrali do edice Mormolyce?

Z několika indicií v textu se dohaduji, že autorka, už v rozpuku let a nostalgické podzimní nálady, jela v jistém okamžiku městským autobusem, snad se právě podvečerní světlo za sklem zasytilo, zahustilo; a tu ji napadlo, že konečná zastávka jako metafora konce lidského života skýtá umělci přívětivý, ovládnutelný a přitom inspirativní prostor. Tu věčně lákavou myšlenku nemohu hodnotit, přiznávám, že jsem si na ni ani po přečtení knihy nedokázala vytvořit názor. Ale snad to výjimečně nevadí, neboť E. Pluharová, domnívám se, nakonec usoudila, že zkoumanou „konečnou“ je na každý pád nutno ještě umělecky zproblematizovat, nahlédnout z mnoha stran, v širším spektru, různými prizmaty, zkrátka plastičtěji, chvílemi i palčivě. Chápavě a žhavě. Konečná zkrátka nemusí být konečná. Bohužel brzy začne text působit jako nekonečný.

Román nazvaný Promiňte, je tohle už konečná? není román, ale to není důležité. Kniha (k žánru níže) obsahuje dialog dvou lidí. Promluvy jednoho (ženy) jsou tištěny běžným fontem, promluvy druhého (muže) kurzívou. To rozdělení je dráždivě dobrodružné, kurzíva bývá znakem individuálního, často zkreslujícího, emocionálnějšího pohledu na skutečnost (viz třeba Psáno kurzívou Niny Berberovové), fejetonistického zaměření na detail přítomnosti, spojovala bych ji přirozeněji s obecnou představou o ženském vidění – a Pluharová to schéma zajímavě nabourává. Rozdělení rolí na mužské a ženské se v detailech stírá. Aspoň něco.

Žena se jmenuje Nely, je z Prahy, je jí 54 let, většinu života strávila v socialismu, a je poprvé ve Vídni. Mluví obstojně německy. Muž je Rudolf (62). Je to Rakušák s téměř zapomenutými českými kořeny – na něho se žena v autobuse fatálně obrátí s titulní otázkou, zda již konečná. Počestně, obezřetně a nedotěrně si povídají, z konečné jdou spolu do kavárny, pak jedou taxíkem do vysoko v lesích situované restaurace s terasou a výhledem na Vídeň. Tam ona pije vinné střiky, on, vyléčený alkoholik, vodu, oba kouří (se směsí dětinské odbojnosti a okázalého labužnictví) a konverzují. Chystají se na procházku, ale nestihnou ji. Začnou se vzájemně považovat za terapeuty, takže se čtenář dozví nemálo intimních vzpomínek. Jsou si blízcí. Jednak zdánlivě stoickým přístupem ke světu, jemuž víceméně porozuměli a každo­pádně ho s povzdechem přijali, jednak jsou oba od kumštu. Od divadla. K tomu je ona neobjevená talentovaná klavíristka. On „pouhý“ vysloužilý dramaturg Burgtheateru.

Nebudu zpovědní duet líčit, na ukázku jen zmíním, že skutečná Rudolfova láska Helena zemřela v poušti, v jeho náručí, na utajované astma. Střiky přibývají (aniž se promění struktura jazyka), mezitím jeden odchod na toaletu, jednou chleba se špekem, jednou s pomazánkou. Délky promluv narůstají… Nakonec svítá a oba vědí, že si rozumějí a možná znova nastupují do autobusu života. Spolu. Na jízdu třeba poslední.

Zpět k úvodní otázce: Erika Pluharová si patrně vytyčila cíl ukázat na jediném nočním hovoru cizích lidí složitosti lidských drah a charakterů, nikdy nezarůstající rány vášnivého prožívání světa, tíhu lidské osamělosti a praskliny ve slupkách zranitelných lidí. Navíc snad chtěla dojatého čtenáře přimět i k rozumové akci, k zamyšlení nad umělostí divadla ve srovnání se skutečným životem a přírodou.

Prostředky, které k tomu použila, jsou sympaticky střídmé. Dialog. Žádné poznámky, komentáře, líčení, vnitřní hlasy, jen mluva, ozvláštněná občasným jazykovým nedorozuměním. Kromě toho práce s jazykem veškerá žádná, charaktery jsou po celou dobu ustálené. Není to knižní drama, naopak. Přítomný text by možná zazářil na komorní scéně Divadla Na Fidlovačce nebo ještě lépe na rozhlasové stanici Vltava. Ale jako text přímo označený podtitulem román je to dílo ploché, doslovné, ohlasové – spotřební. Postavy divadelně vysvětlují děj a prostředí nebo dokonce interpretují situaci. Když si jde muž koupit noviny, následuje prázdný řádek a slovo „Tak“. Poději komentuje situaci slovy: „Díváte se na mě s takovým údivem, jako kdybyste v sobě najednou odhalila něco obludného.“ Žena popisuje: „Na obzoru je ještě patrný proužek červené a nachové, je teplo, v zahradě je pořád spousta lidí…“, o kus dál líčí pohled na „zdejší kopce“ jako pro slepce. Jsou to základní inscenační berle.

Prostor mezi promluvami, prostor pro čtenáře, je minimální, nakonec jsou všechny pocity či city humpolácky vysloveny a zhodnoceny. Máme-li hledat žánr, je to patrně podklad ke čtené zkoušce oblastního divadelního kusu. Není mi jasné, proč v edici, kde vydávají Elfriede Jelinekovou, vychází její ochablá epigonka třetí generace. Erika Pluharová byla dlouhá léta herečka Burgtheateru a je marketingově schopná šansoniérka (v českém prostředí vystoupila jednou ve vinohradském divadle v rámci festivalu německého divadla s recitálem Já to nevzdám), textařka, libretistka a spisovatelka. Její předností je pokleslá představa o kultivovanosti. Chuť likéru. Konverzace klaďase Rudolfa a chápavé a jemně neohrožené Nely bude v brzké době zfilmována. Předpokládám, že snímek uvidíme na některém festivalu alternativního evropského umění.