Probuzení nalezenými obrazy

Ať jsme diváci, kritici nebo samotní festivaloví dramaturgové, měli bychom si položit otázku, co od Festivalu dokumentárních filmů o lidských právech očekáváme. Snad že se setkáme s pravdivými a nezaujatými pohledy na problémy, o kterých jsme informováni masovými médii.

Dokumenty nezávislých filmařů se mohou zásadně lišit od každodenního rutinního zpravodajství. Jejich tvůrci se vracejí na místa, která už dávno kamery večerních zpráv opustily. Přinášejí názory nevyslyšených stran. Objevují pro nás utajovaná bezpráví. S touto, do jisté míry oprávněnou představou vstupujeme do kina, kde se jinak kdykoliv v roce poddáváme obvyklé dvouhodinové fabulaci, a přesto jsme náhle ochotni uvěřit, že jsme se ocitli v hájemství pravdivosti. Hodíme za hlavu předchozí zkušenosti s filmovým médiem, které má své vlastní stereo­typy, jež jsou výsledkem působení dominantní kultury a jejích priorit. Opájíme se jiným pocitem slasti z očekávání, že se tentokrát dobereme ke kořeni věci. Ale jakmile se k uchopení problému (nezřídka vyvolaného opět dominantním myšlením a jednáním) použije nějaký ustálený model, byť třeba reportážní, simulující dojem objektivity, nemůže být výsledek „čirý“. Protipólu zpravodajské „nezaujatosti“, jakým by mohl být estetizující – umělecký přístup, na druhé straně hrozí emoční manipulace. K dokumentům, které nepředstírají komplexnost ani názorovou nadřazenost, jsou zajímavé filmařsky a přitom se neuchylují k prvoplánovým estetickým svodům, budou na letošním Jednom světě patřit dva found foootage filmy z „nůžek“ maďarského tvůrce Pétera Forgácse a polského režiséra Macieje J. Drygase.

Forgásc přešel k filmu od hudby a výtvarného umění, lákán přitažlivostí amatérských snímků, schopných oživovat ztracenou paměť a objevovat osobní historie jako paralelu k „velkým dějinám“, jejichž znalost zatím nedokázala odvrátit hrozbu opakování chyb, kterých se dopustili naši předkové. Po práci na „maďarských kronikách“ se začal zajímat o soukromou historii Španělska. Na filmu El Perro Negro: Příběhy ze Španělské občanské války strávil tři roky práce. Forgácsův snímek panoramuje atmosféru názorově rozděleného národa po horizontu filmových alb středních vrstev a rodin bohatých průmyslníků (jež si mohly dovolit kameru), která kombinuje s dalšími archivními filmovými materiály – se španělskými a zahraničními dobovými reportážemi, s komunistickou, anarchistickou i fašistickou propagandou. Temperament, jenž udával rytmus životu i nenávisti, zpřítomňuje autorská minimalistická hudba Tibora Szemzö, jejímž hlavním motivem je tlukot podpatků a tleskání.

Méně „orientálně“ přitažlivý, ale o to povahově i zkušenostmi českým divákům bližší bude snímek Macieje J. Drygase Jeden den v lidově demokratickém Polsku. Tam, kde ne­existovalo žádné soukromí, intimnost amatérských filmů nahradily suché dobové reportáže. Vzpomínky účastníků byly vystřídány optimismem rozhlasových hlášení a tajnými policejními spisy. Je 27. září roku 1962. Ranní relace v rozhlase nabádá k rozcvičce a lidé spěchají do práce. Statistika hlásí, kolik kilometrů nachodí dělnice za rok na svém stanovišti, pracuje-li na sto procent. V centru města našla inspekce prodavačce z oddělení prádla dvoje nylonky v kabelce. Na nádraží se střídají vlaky podle řádu, ale v protokolu zaznamenané udání prozrazuje sabotážní činnost několika zaměstnanců. Rutinní sdělení, ale při pomyšlení na množství špehů mrazí v zádech. Podle identického scénáře by se zřejmě mohl podobný den odehrát v jakémkoli státě východního bloku. Tajné protokoly ze sledování a odposlechů domácností dal režisér číst lidem různého věku, postavení a ze všech koutů Polska. Tímto gestem podstrčil do vtipné „tesilové“ nostalgie i méně populární spoluúčast každého člověka na chodu společnosti.

Na oba režiséry se hodí Forgácsův oblíbený citát filosofa Ludwiga Wittgensteina, kterak je na cestě domů vždy pln očekávání, a když ho pak žádné překvapení doma nečeká, je právě tím překvapen. Pozornost obrácenou k obyčejným příběhům můžeme vnímat také jako naši šanci porozhlédnout se nejprve okolo sebe. Probrat vnímavost z letargie – takový by měl být a snad i je hlavní cíl a smysl festivalu o lidských právech.

Autorka je filmová publicistka.