Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. – Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
(Z úvodního Prohlášení Charty 77)
V lednu 1977, kdy bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77, jako by ožilo neblahé dědictví Josefa Stalina. Povinná shromáždění zaměstnanců měla odsuzovat Chartu 77 jako protisocialistickou, protistátní, protilidovou – přeborníkem v nakupení podobných adjektiv byl rozkaz, jímž ministr národní obrany degradoval všechny signatáře Charty, od svobodníků až po generály. Pokud se někdo odvážil zeptat, co že má vlastně odsoudit, když Prohlášení Charty 77 nezná, dostalo se mu odpovědi: je natolik hrozné, že nemůže být ani tlumočeno. Neochota uvěřit argumentu tak přesvědčivému byla vzápětí trestána výpovědí z práce.
Každý den dlouho před ránem svážely policejní antony desítky signatářů k výslechům a podepsané protokoly pak byly pak zataveny do igelitových obalů jako „daktyloskopický materiál“. Pokud signatář nebyl pomocným dělníkem, a nestál tedy na posledním stupni společnosti, v níž údajně vládla dělnická třída, ztratil práci a jen obtížně hledal jinou, samozřejmě zcela nekvalifikovanou. Všichni i s rodinnými příslušníky přišli o řidičské průkazy, telefony přestaly fungovat, postih dětí byl odložen na konec školního roku.
To byly první dny dosud nevelkého, „statisticky nevýznamného“ hloučku občanů odmítajících prolhanost moci, která na jedné straně přijala mezinárodní závazky o lidských a občanských právech a na druhé straně je i nadále hodlala potlačovat.
—
Oběti perzekucí v padesátých letech často s jistým despektem zdůrazňovaly, že výslechy a kriminály, jimiž prošli chartisté, byly ve srovnání s jejich vlastní zkušeností téměř rekreací. Ano, ale také těžký úděl perzekvovaných v éře stalinismu byl nesrovnatelný s osudy lidí, kteří se jen o pár let dříve dostali do soukolí gestapa a nacistické justice. Dá se snad zlehčovat jedno utrpení druhým?
Z výslechu na ministerstvu vnitra se tehdejší mluvčí Marta Kubišová vrátila se vzkazem, nepochybně určeným celé Chartě: zatím jsme mírní, pokud se však mezinárodní situace zhorší, musíte počítat se vším. Paniku tato výstraha nezpůsobila, byla jen připomínkou, že skutečně může být hůř, protože každé „zajišťování týlu“ – termín importovaný z Moskvy – by znamenalo obnovení teroru. Bylo možné na konci sedmdesátých let spoléhat, že se dilema rozdvojeného světa vyřeší bez války? Nikdo ze signatářů nepochyboval, že skončí zánikem horšího z obou systémů – ale jak a kdy? Ještě za našeho života? Dalo se v to doufat, nikoli věřit, a tak nezbývalo než konat, jak svědomí káže, a nést za své přesvědčení důsledky.
—
Smyslem a posláním Charty 77 bylo dodržování občanských, hospodářských a kulturních práv v Československu. Tedy uplatňování mezinárodních dohod, které představitelé ČSSR chtě nechtě přijali v rámci Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a jako součást právního řádu je nechali uveřejnit ve Sbírce zákonů a nařízení.
Tedy nikoli svržení režimu, ale jen dodržování lidských práv. Málo? Mnoho? Všechno! Občanské svobody, odvozované ze Všeobecné deklarace, přijaté v roce 1948 Valným shromážděním OSN, nelze sloučit s žádným totalitním režimem. Právo shromažďování a sdružování, svoboda tisku, volná výměna myšlenek, svoboda vyznání a další nutně vedou k zániku každé diktatury, ať se nazývá či tváří jakkoli. Což věděli nejen chartisté, ale také komunistická moc, doufající spolu s Kremlem a s dalšími satelity, že tzv. třetí koš Helsinské konference nějak ošvindluje. Posláním, které si Charta předsevzala, bylo tento záměr moci odhalovat a sdělovat občanům, čím se daná praxe od přijatých závazků liší. Patří k nezpochybnitelným zásluhám Charty 77, že krátce po Listopadu byla vypracována a jako ústavní zákon přijata československá Listina základních práv a svobod.
—
Život jednotlivých lidí v Československu sedmdesátých a osmdesátých let, pokud byli mladí, zdraví a nerozhlíželi se příliš po světě, mohl být celkem spokojený. Zato společnost přežívala v jakémsi umrtvení, zbavená ideálů, plná deziluzí. Uprostřed tohoto marasmu pojednou vystoupily s otevřeným hledím stovky lidí, kteří nečekali, až se poměry změní, ale vyšli této změně vstříc.
Dokumenty Charty analyzující stav společnosti zaujímaly stanovisko k otázkám, o nichž přemýšleli mnozí. Každoročně se také vyjadřovaly k vojenské intervenci v roce 1968, na níž tehdejší moc spočívala. Do stojaté vody normalizace byl vržen kámen, který po celých třináct let čeřil její hladinu.
Charta 77, mezi zeměmi sovětského bloku nejdéle působící občanská iniciativa, si v demokratických zemích získala oprávněnou úctu a respekt. Ukázala, že kromě Husákova státu, od něhož svět nic pozitivního nečekal, existuje i druhé, neporobené Československo, zřetelně naznačující své budoucí místo v demokratické Evropě. Země, která se v mezinárodní veřejnosti takto legitimovala, nemusela čekat za dveřmi, až bude přizvána do rodiny svobodných států.
—
Na rozdíl od státní moci většina společnosti přijímala Chartu se sympatiemi. Jedni sice z opatrnosti přecházeli, jak se říká, na druhou stranu ulice, když měli potkat signatáře, jiní jim naopak vycházeli vstříc. Mnozí je považovali za blázny, protože odporovat všemocným může jen člověk slaboduchý, pro další byli nepříjemnou připomínkou statečnosti, kterou z těch či oněch důvodů postrádali.
Navzdory všem prožitým ústrkům a šikanování sami signatáři Charty považují ona léta za šťastný předěl svého života. V jejím společenství se setkávali občané, kteří by za jiných okolností sotva k sobě nalezli cestu, učili a naučili se vzájemnému porozumění a respektu. Po listopadu 1989 vzájemná náklonnost někdejších přátel nevyhasla, jen na sebe nacházeli méně času než v oněch hnusných a zároveň šťastných letech. A tak se dnes nejčastěji setkávají na pohřbech. Nostalgie srozumitelná jen pamětníkům.
—
Komu a proč vadila Charta 77 po Listopadu a vadí i po třiceti letech od svého vzniku?
Především lidem, kteří se k ní v době, kdy byl lámán chléb, nepřipojili, takže přece nemohla být významná. Co také chcete od společenství, které si podle vlastního Prohlášení předsevzalo „vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“? Zklamala snad očekávání Charty skutečnost, že jen v jediném případě odpověděla státní instituce (ředitel jednoho z ústavů Akademie věd), zatímco všechna podání politickým a státním orgánům byla předávána Státní bezpečnosti? Zadala si Charta tím, že jedenáctkrát vyzvala Gustáva Husáka, aby ze své pravomoci udělil amnestii politickým vězňům (aniž při oslovení použila slova „vážený“)? Dokumenty Charty, adresované institucím, byly určeny občanům, kteří se o nich dovídali ze strojopisných kopií, z Informací o Chartě a později z pravidelných relací zahraničních vysílačů, zejména Hlasu Ameriky.
Oblíbeným námětem kritiků je také tvrzení, že mezi signatáři Charty byla řada policejních agentů. Korunu této pomluvě nasadil redaktor ČT 24, když do běžících titulků napsal, že polovina chartistů byli agenti a je otázkou, co bylo jejich hlavním a co vedlejším úkolem. Pravda ovšem je, že spolupracovníků StB, ať nasazených nebo pod nátlakem získaných, nebylo ani jedno promile z celkového počtu signatářů. V třináctiletém působení Charty nejsou úseky nebo temná místa, čekající na své objasnění. Dluhem vůči historické paměti zůstává zhodnocení Charty 77 jako jedné ze světlých kapitol našich novověkých dějin. Ve dvacátém století nebyl podobných nadbytek.
—
Na začátku devadesátých let, tedy půldruhého desetiletí po vzniku Charty 77, debatovalo Národní shromáždění o návrhu lustračního zákona. Střetla se přitom dvě východiska: podle jednoho se měl zákon vztahovat na každého, kdo byl někdy registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, podle druhého pouze na ty, kdo se podíleli na potlačování lidských práv. Jak známo, většinu získal názor první, a lustrační seznamy se staly politickým nástrojem, útěšně rozdělujícím společnost na oběti a pomocníky totalitního režimu.
Tehdy se poprvé objevil termín pseudohumanisté. Byli tak označováni lidé upozorňující, že zákon, který vychází z pouhé registrace, zahrne do jednoho pytle fízlovské duše, okřívající mocí nad osudy jiných, spolu s lidmi, kteří sice nátlaku StB neodolali, ale pak nikomu neuškodili. Spor se přenesl i mezi signatáře Charty 77. Jedni říkali, že paušálním odsudkem bude narušena ochrana lidských práv, druzí, v těžkých minulých létech neméně aktivní, prohlašovali, že teprve nyní je smysl Charty naplněn.
Když se společenství, které po třináct let plnilo nezastupitelnou úlohu, začalo tak podstatně lišit v pohledu na svůj smysl, svou minulost i budoucnost, sotva mohlo v nových, polistopadových podmínkách pokračovat, aniž by se stalo pouhým spolkem veteránů.
Autor je historik.