V noci na 20. prosince 2006 zemřel ve věku 78 let kolega novinář Václav Pacina. Do poslední chvíle psal, a výborně – tedy více než padesát let. Rozloučili se s ním snad jen na stránkách Mladé fronty DNES, kde léta vedl sportovní rubriku. Alespoň jinde jsem to nezaregistroval. Možná by mě to tak netrklo, kdyby jen pár měsíců před ním nezemřel v sousedním Německu Joachim Fest, bývalý vedoucí kulturní rubriky Frankfurter Allgemeine Zeitung, jehož odchodu se věnovala snad všechna německá média, a to velice důkladně.
Namítnete, že pan Fest napsal Hitlerův životopis a ve své rubrice dal prostor pro takzvanou hádku historiků, ale pan Pacina vydal také několik knížek (Malá encyklopedie hokeje, Sport v království českém či Sport bez svatozáře) a spolu s Otou Pavlem ho lze bezesporu považovat za jednoho ze zakladatelů moderní sportovní žurnalistiky. Zásadně se nepřiživoval na transferu emocí, které sport vyvolává, ale zkoumal jej trpělivě a důkladně ze všech stran. Poukazoval i na jeho odvrácené a nebezpečné stránky. Byl to pan Novinář.
Vzděláním byl etnograf (vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a měl z národopisu doktorát) a jeho záběr byl na sportovního redaktora obrovský: krom sportovišť a v redakci jsem ho potkával jak na divadelních premiérách, tak v koncertních sálech. Po listopadu 1989 jako jeden z prvních v redakci pochopil, jak hluboká přeměna struktury i jazyka svobodné noviny čeká. Navíc s totalitním systémem si nezadal a prožil ho čestně; po roce 1968 měl nějaký čas zákaz publikování, a přesto ho to nezlomilo.
O sportu mimo jiné napsal: „Sport patří k našemu životu, ale i tak zůstává jen sportem. Úspěch může dát pocit uspokojení, dali jsme lidem radost, ale životní situace jou složitější a vážnější. Já bych je se sportem nesrovnával. Z vítězství je velká radost, z narození dítěte také, ale dítě žije, vítězství pomíjí.“
Slabá úcta k velkým výkonům mrtvých vykazuje i naši malou úctu k vlastním špičkovým výkonům a podporuje průměrnost, která nás umenšuje. Kdyby se podobně chovali Němci, byli by také v našich očích menší. Horší je, že tento typ neúcty nemůžeme na nikoho svádět, je to jen selhání nás, novinářů.