Česká televize připravila k třicátému výročí vzniku Charty 77 překvapivý hold. V cyklu deseti krátkometrážních portrétů Ženy Charty 77, jejž bude od ledna vysílat, připomene osudy českých disidentek – veřejně méně známých členek skupiny signatářů, která se ozvala proti útlaku komunistické moci.
Práce předních českých dokumentaristek, které se chopily úkolu, včetně Olgy Sommerové, Aleny Hynkové, Dagmar Smržové a Marie Šandové, má obrovskou cenu především jako (opožděné) svědectví z doby, kdy většina společnosti podléhala strachu a myslela raději na rodinu nebo na sebe. Přichází ale v době, kdy se společnost už dávno odvrátila od „svých“ disidentů i jejich mravního a statečného příkladu, na nějž se zapomíná jako na vlastní špatné svědomí. Těm z nich, kteří byli po převratu oceněni funkcemi a dostali se k moci, veřejnost tiše a mlčky závidí.
Opravdu poutavé je sledovat, jak se tehdy ženy vyrovnávaly s očistcem brutální policejní represe, jejího plánu Asanace, s kriminálem a šikanováním, které na sebe bralo nejrůznější i nejsprostší podoby, včetně fyzických útoků estébáků, nahánění po ulicích a šikanování dětí ve škole. Když šla Drahomíra Šinoglová do vězení za „přípravu pobuřování“, nechali jejího syna například předstoupit před třídu a soudružka učitelka po něm chtěla, aby všem řekl, „kde je jeho maminka“.
Dokumenty se nevyhýbají ani zásadnímu dilematu důležitosti signování Charty 77. Zvláště při vědomí většinového postoje těch, kteří dávali skrytě najevo, že „by podepsali, jen kdyby neměli děti“, a necenili si více rodiny a bezpečí nežli svobody. Cyklus ovšem neřeší vinu ani odpuštění, spíše přibližuje občasné, až paradoxní momenty, kdy se osudy psanců a pronásledovaných „ztroskotanců a zaprodanců“ protnuly se životem těch druhých, méně statečných a mlčících. Tlumočnici a novinářku Zdenu Tominovou takto zachránili staří lidé poté, co ji zmlátili estébáci v jejím domě a chtěli odtáhnout do auta. Staroušci spustili povyk a trvali na tom, že ji v estébácké šestsettrojce doprovodí na pohotovost. Jiní svoji podporu vyjadřovali třeba hlučným zdravením nebo duchapřítomným varováním: Už jedou.
Tím, jak se autorky tentokrát nezaměřují na známé a už veřejné tváře disentu, odhalují částečně „jinou“ Chartu než tu, kterou známe z vyprávění a životopisů jejích mužských představitelů. Šlo o zvláštní svobodné společenství lidí nejrůznějších vyznání a názorů, stejně jako generací, které „během své doby neprošlo jediným rozkolem“, upozorňuje třeba Anna Šabatová. Za těmi, kteří později po převratu odstartovali kariéru politických a veřejných funkcí, byly desítky dalších, které svedlo dohromady to, že se ocitli tak či onak na okraji normalizační společnosti, „žijící v zapšklém tichu“. A kteří se nakonec ztotožnili s tvrzením Jana Patočky, že jsou věci, pro něž stojí za to trpět.
Právě život, tragické ztráty a až intimní chvíle těchto signatářů občas šťastně ožívají v několika humorných i hořkých detailech, které líčí deset filmů. Nejde ovšem o drbárnu, nezaslechneme žádné naříkání a hlavně se zde zpětně nekádruje, kdo kdy ublížil nebo uškodil. Ve šťastných chvílích se osobní historie setkává s tou velkou, tragickou, šílenou a stále jakoby nepochopitelnou a tím paradoxně osvětluje dobu komunistického útlaku, která se zdá být už dávno minulá. Například Šabatová si pamatuje Vánoce z konkrétního roku podle toho, kdo byl tehdy ve vězení. Kamila Bendová zase měla s Václavem Bendou čtyři děti během čtyř let a páté až se čtyřletým zpožděním, neboť manžel seděl v mezičase ve vězení. Libuši Šilhánové zabavili dokonce milostné dopisy a poté bizarně vyslýchali i její platonickou lásku z doby, kdy jí bylo čtrnáct let.
Ze zkratkovitých a strhujících monologů vystupuje obraz rozmanitého ženství, stejně jako se v nich opět odráží nezdolná i pevná energie, s kterou tyto „bezejmenné“ hrdinky dovedly statečně, pro někoho možná překvapivě vzdorovat brutální moci. „Kdybych byla hříčkou osudu, jistě bych se sesypala. Ale já jsem si zvolila tento život, a proto jsem byla pevná a vydržela jsem,“ uvádí Šabatová. „Ty ženské vyzařovaly zvláštní sílu, jaká vychází jenom v takových unikátních situacích, ve společenstvích, kdy jsou lidé utlačovaní. Vnímat to kolem sebe, když člověk dospívá, bylo ohromné. To vás ovlivní na celý život dopředu,“ říká v jednom díle Marek, syn Zdeny Tominové. „Dělaly tvrdou práci a přitom byly velmi vynalézavé. Měly talent vymýšlet cesty z krizí a ze zapeklitých situací tak, jak by to muž nikdy nedokázal, protože nemá dost fantazie. Ženské jsou navíc velmi trpělivé, a když se vydají na nějakou cestu, tak většinou vydrží. Neznám ženy, které by podlehly nátlaku té druhé strany, strany tehdejší moci, zatímco muže takové znám,“ přiznává Věněk Šilhán.
Mluvící hlavy
Škoda, že deset dokumentárních portrétů je velmi krátkých, každý z nich vyjde sotva na patnáct minut. Trpí většinou tím, že jsou natočené příliš rychle, někdy nesoustředěně a hlavně s jalovou normou publicisticky chudé České televize. Jde v podstatě o povídající (a vzpomínající) hlavy, stříhané s archivními materiály a podbarvované hudbou. Sem tam sledujeme protagonisty dokumentů, kterak chodí parkem nebo poloprázdnými ulicemi a nastavují třeba tvář sluníčku. Filmařsky zajímavější momenty nastávají v okamžicích, kdy se naopak někdejší chartistky ocitají na místě, které sehrálo nějakou dramatickou roli v jejich životech.
Lze si dobře představit, že třeba díl věnovaný Zdeně Tominové by jistě umělecky povyrostl, kdyby pouze nestála před budovou někdejšího ÚV KSČ a nevyprávěla na kameru o svém největším hrdinském kousku, kdy nesla sama protestní petici na vrátnici této hrůzu nahánějící budovy. Kdyby byl čas a prostor, abychom mohli zhlédnout jakousi pozdní rekonstrukci jejího nepředstavitelného činu, nebo alespoň setkání s jinou vrátnou, z jiné doby, která by ale reagovala na pětadvacet let starou vzpomínku! Jak by pomohlo, kdyby Drahomíra Šinoglová viděla po letech ona kamna, v nichž se těhotná schovávala šest a půl hodiny před policejní prohlídkou a zažila největší strach svého života! A kdyby paní Šilhánová dovolila, oblékli by ji kvůli filmu znovu do trestaneckého úboru, aby vyprávěla o své dvacet let staré zkušenosti z vězení. Vznikly by zcela jiné filmy, živé a spontánnější, které by pomohly filmově konfrontovat někdejší hrdinky s jejich dávnými osudy. Takto jsme svědky pouze pasivního vyprávění, výkladu z muzea, který vedou s nadsázkou řečeno živé exponáty, zatímco provozovatel představení používá nejotřepanější a nejlacinější metody televizní dokumentaristiky.
Celá série totiž neřeší základní věc, jež se line v podtextu každého z jejích dílů. Jde o nepochopení, nedocenění i zapomnění, kterých se dostalo těmto ženám od společnosti, jež dnes málem neví, čím byla Charta 77. Přihodila se jim další nespravedlnost, jako by byly symbolicky opět „vyháněny ze společnosti“, anebo přímo „uvězněny“ – jen tentokrát ve falešné představě, kterou si o nich udělala širší společnost, když v nich stále vidí několik podivínů, šílenců, intelektuálů a (s Klausem řečeno) naříkajících outsiderů. Točit o Chartě by se tedy nemělo na domácím křesle, u knihovny ani na lavičce v parku, ale mezi dnešními lidmi a v dnešní době.
Autor je filmový publicista.