Jak (si nechat) ukrást atentát

Místopředsedové Občanské demokratické strany Jan Ruml a Ivan Pilip v roce 1997 vystoupili proti Václavu Klausovi, toho času pobývajícímu na konferenci v Sarajevu, a vyzvali jej ve jménu nejasností ohledně financování ODS a existence podezřelých sponzorů, aby odstoupil z funkce premiéra i šéfa nejsilnější strany. Emotivní události a pád vlády vehnaly lidi do ulic, rozjitřily čerstvé revoluční vzpomínky a otřásly domácí politickou scénou. Uspokojivé odpovědi na původní příčinu zásadního rozporu neznáme dodnes. Zůstal především příběh zrady, které se údajně dopustili nejbližší straničtí spolupracovníci na klíčové postavě ekonomické transformace, a také pochybnosti.

Flašinetová tragédie

Dokument Papírový atentát Radima Procházky a Petra Fischera, který byl uveden na 11. jihlavském festivalu dokumentárních filmů a jejž 29. listopadu odvysílala i Česká televize, připomíná desáté výročí zmiňované, více méně neprůhledné události. Tam, kde se tvůrci nemohli opřít o historické materiály ani o analytické studie, sáhli k osobnějším prostředkům reflexe onoho politického využití, kapitalizování sarajevského atentátu. Nechali si zhotovit happeningové papírové dioráma, ironicky traktující vypjatou scénu „flašinetové tragédie“, v níž je Václav Havel označen za demiurga, Klaus za Velikána, Pilip s Rumlem za Zloduchy I a II, Miroslav Macek za Pravou ruku Velikána..., a pak s tímto modelem obcházeli a „strašili“ její někdejší aktéry.

Takový film nemůže usvědčovat; může se pouze ptát nebo se jen posmívat. Konfrontuje skutečné osobnosti s těmito zjednodušenými oslími „maskami“, které měli zmiňovaní politici představovat v tragédii dramatu osudového rozkolu – v naději, že usvědčí špatné herce i falešné repliky a snad dohlédne dál než jen k oficiálním a rozpačitým úsměvům. Dioráma je proto především naivistický detektor, který zkoumá „čistotu“ osobní historie i tehdejších pohnutek jednotlivých aktérů podle toho, jak jsou dnes schopni nahlédnout svoji roli v sarajevském atentátu s odstupem a humorem. Jinými slovy, kdo se nedovede konfrontovat se svým kašpárkem, stává se přinejmenším kašpárkem sám...

Usvědčit karikováním

Ne náhodou není filmový výsledek autorského tandemu silný ani pečlivý tam, kde se s pomocí „vykladačů“ snaží nastínit kontext krize a letmo nadhodit její historické důsledky. Zjednodušením je tvrzení, podle něhož sarajevský atentát ve svém důsledku znovu nastartoval politickou kariéru Václava Klause a zachránil ho od blamáže nezvládnuté ekonomické transformace, která v té době uvízla v takzvaném bankovním socialismu a v korupci. Rozvrat uvnitř ODS přitom také oslabil pravici, která se v následujících osmi letech nedostala do vlády, a nepřímo vedl ke zmrazení politické scény opoziční smlouvou. Snímek Papírový atentát proto představuje spíše řez stále čerstvým masem zlomové scény, jež se postupně štěpí na drobné příběhové linie: příběh neodbytně spravedlivého Jana Rumla, riskujícího Ivana Pilipa, dojemné „mámy“ Klausové, která čte na náměstí synův dopis, váhajícího Luxe, naivního Havla a dalších.

Platí tu, že rozplést po deseti letech všechny souvislosti těchto událostí znamená pokusit se nahlédnout důležitý proces tříbení naší politické scény a její kultury devadesátých let právě tím, že se oprostíme od výkladu laciného „flašinetového“ dramatu velkého návratu zrazeného „Velikána“ Klause. Neboť sarajevský atentát představuje mimo jiné příklad (postrevoluční) personalizace nedospělé politické scény, v níž se problémy řeší v logice dojemných příběhů a animozit vůdců. Z politiky se v krajním případě stává kašpárkovské divadlo, zatímco v jeho neustále „mobilizujících“ zneklidňujících hrách vládnou nenahraditelné stranické osobnosti a celebrity. Hrdinové zosobňují ideje, jako by šlo o přehlídku módních šatů, a sázejí na permanentní revoluční rétoriku, neboť jejich velká slova a přepjatá gesta slouží k tomu, aby se král udržel na trůně. V tomto případě neprůhledné propojení politického i podnikatelského prostředí zaniklo vedle pouličního i stranického referenda ohledně kultu Václava Klause a jeho „nezastupitelnosti“ pro naši politickou scénu.

Z odstupu řečeno, listopad roku 1997 byl mementem, kdy ještě zazněly ozvuky skutečně revolučního optimismu. Křehké sebevědomí mladé demokracie či probouzejícího se občanského vědomí bylo tentokrát částečně vyplýtváno ve prospěch osobního politického boje a naděje transformace doslova zprivatizována osobou tehdejšího předsedy ODS. Došlo tu k několikanásobnému zcizení jak původního Rumlova a Pilipova „atentátu“, tak i politické scény, kterou do roka ovládly dvě stranické osobnosti – a zakopaly se v zákopu. Naopak ideologický piedestal společnosti ovládla rétorika permanentní transformace – stále jaksi podivně nedokončené, zamrzlé, zkorumpované nebo zkrátka nepochopené občany –, v níž se slibovaný blahobyt prozatím odkládá.

Naštěstí politická karikatura může i po letech usvědčit takové nenápadné defraudanty pojmů, plků a tragédií, kteří křičí, mobilizují a ohánějí se nepřáteli i nespravedlnostmi světa, je-li to pro ně výhodné.

Autor je redaktor deníku Právo.