Dělnická kolonie Buďánka na pražském Smíchově začíná znovu „ožívat“ spolu s aktuálními plány na údajnou revitalizaci. Zdá se však, že kolonie nepřežije ambice místních politiků přihrát investorovi zakázku na ono oživení. Vůle radnice vyřešit letitý problém je stejně zřejmá jako fakt, že titíž politici stáli zády, když se na jejich popud z Buďánek před pár lety stala de facto hromada suti.
Enkláva Buďánka, která stála na přelomu devatenáctého a dvacátého století za hranicemi tehdy průmyslového Smíchova, byla vystavěna jako skromné bydlení pro rodiny dělníků ze smíchovských továren. Novodobá historie kolonie se začala psát zhruba od osmdesátých let minulého století. V této době se díky rodině Hradílkových, kterým do nynějška patří jeden z posledních domků v kolonii, na Buďánkách konaly i srazy a mejdany tehdejších disidentů a lidí kolem undergroundu.
K prvním vážnějším problémům došlo v souvislosti s plány na velké investice a „rozvoj“. Již počátkem devadesátých let museli místní politici řešit záměr předrevoluční radnice kolonii zbourat. „Bylo hned několik možností, co tam postavit. Zvažovaly se varianty jako zdravotní středisko, ale například i velmi předimenzovaný až desetipatrový panelák,“ popsala před časem nynější zastupitelka Prahy 5 Eva Kalousová. Právě ona a další zastupitelé za Občanské fórum tehdy iniciovali žádost, aby se kolonie památkově chránila. Tak se i stalo a od počátku devadesátých let jsou Buďánka ministerstvem kultury chráněná jako památková zóna. Přesto ale nesahá památková ochrana na jednotlivé domky, které podle odborníků nejsou architektonicky nijak významné.
Kolonii postupně opustili poslední původní obyvatelé a do chátrajících domků se začaly stahovat skupinky squatterů. Romantické dvorečky provoněla káva a marihuanový kouř, mezi domky pobíhali psi a zdálo se, že by kolonii mohli tito alternativci udržet alespoň v jakémsi konzervovaném stavu.
Město ale odmítalo přežití lokality jakkoliv podpořit a na místo jednání jen čas od času přišla policejní razie na podivné živly. V té době se také objevil jeden z několika nápisů na střeše Hradílkova domu. Díky majiteli tu totiž mohli legálně bydlet aktivní lidé z nezávislé scény. V rámci boje za záchranu právě oni napsali na střechu svého domu vzkaz tehdejšímu primátorovi: „Koukale, padáme na tvoji hlavu!“ Buďánka postupně chátrala dál, místo enklávy squatterů se stávala stále zdevastovanější kolonií bezdomovců. Jedinou výjimkou tak zůstal Hradílkův dům na jejím cípu.
Po dlouhé sérii majetkoprávních tahanic a řadě intervencí nejrůznějších investorů převzala ve druhé polovině devadesátých let celou lokalitu do správy radnice Prahy 5. Chátrání a devastace domků pokračovaly snad ještě rychleji, takže si místní aktivisté a další lidé, kterým nebyl osud unikátní lokality lhostejný, založili občanské sdružení, jež si dalo za cíl zachování a obnovu kolonie. Přišlo také s prvním projektem, který se zdál být spásný. Šlo o koncepci vzdělávacího, ekologicky laděného kulturně-společenského centra, kde by působila občanská sdružení, pořádaly se vzdělávací projekty, divadelní představení a nejrůznější dílny či workshopy.
Projekt ale neuspěl, podle kontroverzního starosty Prahy 5 Milana Jančíka z důvodu nedostatku financí na obnovu lokality. Sotva odezněly v médiích první prezentace této vize, přišla radnice s radikálním řešením. A nezůstal kámen na kameni, doslova. Radnice totiž pod Jančíkovou taktovkou přišla s tím, že jsou domky v památkově chráněné lokalitě v havarijním stavu, což je pro developery jasný signál, který říká: „tady se bude brzy stavět“. Následovala demolice takřka celé vnitřní osady a stát zůstaly vlastně jen tři domky při ulici Pod Zámečnicí. Starosta Jančík, který se demolice uprostřed léta před několika roky osobně účastnil, tehdy prohlašoval, že je mu sice historické osady líto, ale jako politik musí chránit občany před hrozícím nebezpečím. Jinými slovy, když z osady nic nezbude, pomine památková ochrana. Na to reagovali opět mladí alternativci z Hradílkova domu tím, že na střechu napsali „Obecní úřad – náš hospodář“, aby dali najevo, co si o chování smíchovské radnice myslí.
Špatný je hospodář, který nechá spadnout své statky, říkalo se dříve, ale moderní hospodář typu Jančíka operuje v poněkud jiných dimenzích. Proto také starosta, který se svého postu i přes kritiku opozice a vlastních stranických kolegů nehodlal v posledních volbách vzdát, ihned po svém znovuzvolení přispěchal s novým nápadem. Kupodivu se totiž našel investor a kupodivu to nebyl nikdo jiný než společnost Geosan, která v Praze 5 působí tak rozsáhle, až je trnem v oku opozici, která chce vztahy mezi firmou a radnicí nechat prověřit. Praha 5 je totiž po volbách politicky specifická, protože tu vládne ODS v koalici s ČSSD a částí odpadlíků ze Strany zelených a od Evropských demokratů. Zbylá torza politických stran včetně ODS ale právě kvůli výhradám k Jančíkově osobě přešla do opozice.
Prvním krokem byl prodej pozemků v lokalitě Buďánka firmě Geosan, která jako jediná připravila studii na oživení někdejší kolonie. Už v této fázi, kdy chtěl Geosan na místě někdejších dělnických domků postavit několik velkých terasových domů a podzemní garáže, předkladatelé zastupitelům zatajili fakt, že tato studie nemá šanci u památkářů, kteří požadují zachování původního hmotového členění případných staveb a za nejlepší by považovali repliky původních domků.
Vedení Prahy 5, jež nyní Buďánka považuje za klíčový bezpečnostní problém a ostudu pro radnici, přešlo po krátké politické přestřelce od slov k činům. S argumentací, že se na Buďánka stahují bezdomovci a narkomani, kteří přes den obtěžují lidi na pěší zóně Anděl, provedla radnice se strážníky městské policie razii, která se dotkla i obyvatel soukromého domu Hradílkových. Postoj radnice k těmto lidem, kteří se rekrutují většinou z alternativní hard-core a freetechno scény, je víc než jasný. Z nařízení Prahy 5 musí z okolí domu zmizet všechny náklaďáky technařů, které tu do té doby bez problémů parkovaly vždy, když někdo přijel z cest po Evropě.
Aktuální situace ukazuje, že opozice neuspěje a vítězem se opět stane spolupráce mezi radnicí a Geosanem. Firma totiž nyní upravuje studie a usiluje za každou cenu získat všechna potřebná povolení. V novém projektu, kde terasové domy byly nahrazeny skleněnými kostkami v místech nyní zbořených staveb, se počítá i s restaurací a muzeem lokality. Jedním ze zajímavých argumentů pro kompromisní řešení je i to, že investor nechce vydělat stamiliony, ale něco vydělat prý prostě musí.
Autor je redaktor deníku Právo.