Nová sbírka Jiřího Dynky je především potěšujícím důkazem toho, že mezi českými básníky existují i takoví, kteří se přes uspokojivý ohlas dosavadní poetiky snaží zkoumat nové oblasti básnického výrazu. Je to odvážné a riskantní. Ale aby cesta měla smysl, musí vést do neznáma.
Dynkovo neznámo je ovšem paradoxně průnikem do všedního, běžného, do známého. Experimentální básník sestoupil z nedýchatelných sfér a přestal mezi pozemšťany chodit ve skafandru své laboratorní výlučnosti. Pro tuto příležitost dokonce osekal jak svou ironii, tak provokativní mazlení se s nechutným a sklon k extrémům všeho druhu. I slovník je civilnější – protože zatímco dříve, zejména v prvních třech sbírkách, se mluvilo o věci, těžce a klopotně, se záměrnou nesrozumitelností a zřejmou parodičností (bylo by zajímavé analyzovat například básníkovu práci s jazykem reklamy), teď se mluví k věci. Není to první krok tímto směrem. Sbírka Sussex Superstar (2002), která následovala po třech krystalicky čistých experimentech (Minimální okolí mrazicího boxu, 1997; wrong!, 1998; Líviový lenkový, 2000), překvapila tím, kolik citlivosti i přecitlivělosti se objevilo za siláckými gesty. Stejně nejistě a nevyrovnaně však působil i výsledek: zranitelnosti a skoro sentimentu najednou tolik, že to bylo až kontraproduktivní. V první fázi jim člověk v kontextu autorovy dosavadní tvorby tak úplně nevěřil, v druhé skoro sváděly k cynickým poznámkám – kdyby člověk neoceňoval odvahu a „frajerství“, nutné k takové otevřenosti. Celé to však vypadalo spíš jako odbočka na vcelku přehledné cestě.
Daly se očekávat další tampony, další „mimozemšťanky“ ze všech těch aromatizovaných a přibarvených planet, další provokativní zvrhávání erotiky, další přesné evidování absurdit, výčty a výpočty, krásně zbytečné údaje... Mimochodem je pozoruhodné, že z tak prostého nápadu, jako je používání číslic nebo měr, Dynka udělal jeden ze zapamatovatelných rysů své poezie a povýšil ho málem na symbol: svět a společnost jsou spočítané, spočitatelné a vypočitatelné. Jsou si tak jisté ve svých takzvaně exaktních a objektivních škatulkách, že jim v tom pohodlí naprosto uniká, o jakou zbytečnost, a co víc, o jak tragický omyl jde. Dynkova poezie se dá bezpochyby interpretovat i jako svérázná, ale závažná výpověď o tragičnosti a nedýchatelnosti celé naší současnosti. Všechna ta technika a techničnost se tak míjí se smyslem, až to fascinuje. Dynka šel vždycky rád do extrémů – protože jen ty se zdály adekvátní. Takže „společensky kritická“, angažovaná poezie?! Ano, absolutně – a jak rafinovaná!
Tamponáda je ovšem jiná, a to na první pohled: forma je spořádaná, pravidelná, víceméně jednotná, útvary spíše kratší; ucelené, a přitom ne bezohledně uťaté uprostřed živého. Přímo do živého se ovšem vstupuje: „já“, stojící dřív spíš (zvědavě i štítivě, odvážně i jistým způsobem zbaběle) v bezpečné vzdálenosti a s navlečenými preparačními rukavicemi, případně schované v zákulisí a pozorující, co se děje na jevišti, teď vstupuje na scénu jako civilista, který přiznává, že je součástí. Jistě, je to jen výchozí pozice a docela dobré pódium pro celou řadu manévrů, ale nějaká tu je – a už jen to znamená rozdíl. Dynkova poezie si stoupla nohama na zem, a to ji proměnilo. Především to však výrazně usnadnilo (teoreticky, ale přece) přístup ke čtenářům.
Pro toho, kdo Dynkovu poezii doposud nečetl, bude Tamponáda nejpřístupnějším způsobem, jak začít. Nová sbírka má totiž vlastnost, která dosavadní tvorbě tohoto autora spíš chyběla: je srozumitelná. A nezpůsobují to jen převažující „obecně přístupné“ městské a rodinné kulisy, v nichž se reflexe odehrává. Dynka místy dosahuje všednodennosti až hruškovské, přestože celkovým laděním je obrácen radikálně jinam. Ačkoli – Tamponáda poskytuje víc než kterákoli předchozí sbírka prostor pro ne konflikt, ale průnik neosobního s osobním; pro setkávání, soucit a dotek. A to tak, že tomu člověk – na rozdíl od předcházející sbírky – věří. Dynka tak zúročuje všechno, co si na poezii dosud vydobyl, a zároveň své syntéze dává další rozměr, posunuje své básnické sdělení na další úroveň.
Příznivci předchozích Dynkových sbírek (zejména prvních tří) budou nejspíš poněkud zklamáni autorovými ústupky z experimentální básnické formy. Ale jaký slastnější „podraz“ může básník svému čtenáři přichystat?
Autorka je doktorandka na FF UK. Zabývá se současnou poezií.
Jiří Dynka: Tamponáda. Druhé město, Brno 2006, 64 stran.