Marný morek světa

Kdo zná zejména poslední sbírky Radka Fridricha, ten může být ze Žibřida zklamán. Důvod je prostý: nedostanete to, co čekáte. Ubylo silných gest a záměrné robustní jednoduchosti (pracně vydobyté, jak naznačují první tři autorovy sbírky), díky níž většina dosavadní Fridrichovy tvorby působila jako rána do hlavy – poctivá a přesně vedená.

Vezměme si Erzherz (2002): osekané příběhy, které se na jasně vymezenou chvíli vynořily z přesně datované, ale paradoxně tím záhadnější a nejistější minulosti, daly se slyšet nebo spatřit (tak jako mytické přízraky, obývající některé texty), ale vzápětí se propadly do zneklidňujících zámlk. Tohle schéma autor opouští a sám sobě dovoluje vpustit do svých básní i minipróz mnohem víc experimentu, hry – a riskantnosti.

Žibřid označil jako koláž, tak to ale úplně není, zvlášť pokud by tohle označení mělo evokovat nahodilost, nezávaznost a roztříštěnost. Sbírka je přesně a naprosto organicky rozdělena na tři části, z nichž úvodní a závěrečná na sebe reagují, odpovídají si, částečně se prolínají, a tím se potvrzují nebo – častěji – ironizují a relativizují, přesněji řečeno demaskují.

Ta střední, Kabinet doktor Bunauburga, tvoří samostatný celek, který byl už publikován v prvním literárním sborníku 7dm (Theo 2005). V nové sbírce působí na první pohled poněkud vloženě a může vzbuzovat podezření, že autor nevěděl, kam už hotový cyklus (inspirovaný sérií jednatřiceti frontáží) „upíchnout“, tak ho přidal třeba… k  Žibřidovi. Nutno ovšem dodat, že právě vložení doprostřed sbírky je šikovné: Kabinet, Fridrichův živočichopis o čtrnácti položkách, svou hravostí i ironií, s níž jsou „seriózně vědecky“ popsány bizarní živočišné druhy, totiž dobře ladí s celkem sbírky, násobí její absurditu a stává se elegantním alibi, kdyby snad někdo namítal, že zbytek je ve své většině příliš kuchyňsky banální. Kabinet lze nakonec vnímat jako rozměrné groteskní intermezzo, které zní vlastními tóny, ale zároveň podbarvuje texty, jež ho obklopují.

Čím tedy Žibřid je, když už tušíme, čím není? Především sbírkou, která se nesnadno poddává. Jakmile už máte pocit, že vám dosavadní stopy dostatečně naznačily cestu, uhnou nečekaně jinam – jako by si jejich autor dělal legraci. Anebo jako by celou tou rozmanitostí chtěl říct jediné: věci nejsou, jak se zdají. Buď ostražitý a nenech se oklamat. Nestačí vidět, co je teď: dívej se před současný příběh, za něj – a pak se ti ukáže i něco z toho, co je nad ním…

Sbírka je totiž přes převládající poklidný tón dramaticky dvojznačná: jednak je tu až posedlý a rozkošnický (báseň Žibřid má rád) vztah ke světu v jeho nejreálnější rovině, což souvisí se zálibou v pozorování, sebepozorování, odkazování a neustálém referování o všem, co se nabízí, na druhé straně však působí jako jasné gesto odvrácení se od veškerého pozemského hemžení. To je náhle, po celém tom detailním sledování, odvrženo jako zbytné, točící se v kruhu a člověka unavující a vysávající, aniž by dalo jakoukoli smyslu­plnou odměnu a jinou odpověď než „všechno je marné“.

Ať tak nebo tak, rozhodně stojí za to se na celé to hemžení dívat – právě dívat, protože Fridrichova poezie je velmi vizuální. A dějová a dynamická, přestože děj často dobíhá (Poslední dopis) nebo naopak paradoxně končí vyhlídkou na neustálé, mechanické a bezradné opakování beze smyslu. Příběhy jsou viděny jen ve výseči a leckdy z ležérního (i hospodsky banalizujícího) nadhledu nebo shrnuty v jediném gestu (Když se Žibřid vrátil domů). Co se děje (nebo že se nic skutečného neděje), je dáno k nahlédnutí tak, aby si z toho čtenář sám vyvodil své: není vlečen za vlasy k předem danému řešení. Žibřid je tudíž sbírka nejen bilanční, ale i velmi zralá – a odvážná. Kromě síly, která z některých textů přirozeně vyvěrá, a zábavných suverénních her (zejména zmíněný Kabinet doktora Bunauburga) se tu odkrývá překvapivě mnoho slabosti, nejistoty, pochyb, zranitelnosti (nejzřetelněji v básni Žibřidova hradba).

Se čtenářem se tu hraje mnohem otevřenější i složitější partie, než bylo u tohoto autora zvykem. Sotva začnete brát rozehraný text vážně, promění se vám před očima v ironickou hru, dovedenou ad absurdum (Žibřid na dvou židlích anebo (z)matky a nic než (z)matky). Jakmile si cokoli definujete, autor vám nabídne zcela jiný úhel pohledu, takže se otáčíme ne po devadesáti, ale rovnou po sto osmdesáti stupních, náhle neschopni najít ještě před chvílí bezpečnou pravdu.

Nejzřetelnějším příkladem je takzvaná hlavní ženská postava Kůžena: ironické jméno (Růže, která není dávnou, jistou, iluzivní růží, ale ve skutečnosti pouhou kůží) patří původně dívce, která se objevuje V růžovém sadu, „tenká, tichá, bílá“, „anděl bez křídel, srnka s hrudí plnou cyklámového bijícího srdce“; z vtělení touhy, stejně brutálně znásilněné i romanticky nedosažitelné („Jak se jmenuješ?“ naléhá na dívku a ona šeptá: „Jsem tvé mámení, kterého nikdy nedosáhneš, jsem zlé znamení, na které odpřísáhneš, jsem tvá věčná žena jménem Kůžena.“), se však postupně stává trpěná životní souputnice (Zaklínání Kůženy), oběť (Sen Kůženy), navždy vzdálená přítelkyně (Poslední dopis) – a v závěru pak pravý opak „sebe kdysi“ (čti: v něčích iluzích), unylá osamělá žena, od níž odešel manžel (Vzlyky/Obraz Kůženy), a nakonec stařena, vdova, „vopuštěná stará ženská“, „všichni na mě serou… lopotim se tady s malym důchodem… a plivu hemlotu stáří…“. Je tohle opravdu ještě ona? Je to tatáž postava? A tedy: která z možných je víc symbolem ženství – jenže, počkejme, jaký symbol? Není pravdivý jen částečně? Pro někoho, kdo se každým okamžikem nevyzpytatelně, a přece zákonitě mění…?

Žibřid není (jen) knihou experimentu, propojování různorodých textů na celé škále poe­zie-próza (vždyť nejpoetičtější texty tu leckdy nalézáme v prozaických útvarech a nejokleštěnější „próza života“ je úhledně – řeklo by se účelově – osekána do veršů), míšení velmi osobního i velmi neosobně zaznamenaného, setkávání světů, na jejichž dně nakonec leží jediné, už tolikrát ocumlané jádro, dávno vysátý a vždycky znovu vysávaný „marný morek světa“...

A právě kvůli oné skryté námitce, neodbytně stojící za tím vším (a přes to všechno), je Fridrichova sbírka nikoli přehlídkou suverénně odpozorovaného a konstatovaného, ale přede­vším velkou, niternou knihou otázek.

Autorka je doktorandka na FF UK; zabývá se současnou českou poezií.