Nová Řezníčkova sbírka Kakodémonický kartáč má přiléhavý název: srst pomyslného „zvířete jménem poezie“ totiž vykartáčuje tak důkladně, že nezbude jediné zatuchlé, urousané místo. Tudíž existuje docela vysoká pravděpodobnost, že bude bavit i ty, kdo se nad surrealistickou poezií zatím spíše ošívali a vytýkali jí nesrozumitelnost.
Řezníček je básník velmi hravý, jak dosvědčují jeho předchozí sbírky, zejména Hrozba výtahu (2001), plná vyostřených point. Ty jsou vůbec jeho silnou stránkou, a zvlášť u potutelné, prorůstavé surrealistické poezie znamenají významné plus: pokud se jí totiž čtenář nenechá prostě unášet a místo toho se pokouší pomalu a „poctivě“ prosekat trním každého verše, může na něj po takové práci padnout notná únava, ne-li beznaděj. Ve chvíli, kdy to už už vzdává, přijde u Řezníčka překvapivě snadné vysvobození: pointa. Jasná, čistá, rychlá – a zde navíc obvykle vtipná nebo aspoň sarkastická či ironická. Autor si je této své výhody nepochybně vědom, protože ji často zdůrazňuje dramatickou odmlkou, vyjádřenou vynechaným řádkem. V přítomné sbírce je tato strategie zdvojena tím, že každou stránku graficky uzavírá „dovětek“: verš nebo dvojverší. Čtenář se nejprve domnívá, že jde nejspíš o smyšlené citáty, bonmoty či aforismy, ale při souvislejším pročítání Kakodémonického kartáče zjistí, že to jsou přetištěné útržky jiných básní sbírky. Co bylo spořádaně (ačkoli, u surrealistů…) zaklíněno uprostřed některé z básní, je teď provokativně osamostatněno a stává se suverénní druhou pointou přítomného celku.
Někdy stačí jen konstatovat
Jak to ten Řezníček dělá, napadne člověka. Konstatuje – tedy, tváří se, že konstatuje: provokativně a zpříma. Ve skutečnosti (ačkoli, u surrealistů…) však jen předkládá návnady, špek, na který čtenář nesmí i musí skočit. Ona navenek suverénní konstatování jsou totiž semeništěm otázek, výzvou k tomu začít používat vlastní hlavu, zapojit se do hry nebo si, ještě lépe, vytvořit svou vlastní. Citujme právě z oněch druhých point v zápatí: „Malá mořská víla je svině.“ „V noci nás navštěvují holiči a hvězdy.“ „Nevěřte.“ „Bonaparte byl slavík.“ „Byl to duben převlečený za pána.“ „Smrt je selfmademan vzešlý z prostých poměrů.“ Otázky jsou tu vzácné – ty nechť si ke své potěše i zneklidnění vyrobí sám čtenář, materiálem ho tahle rafinovaně vystavěná poezie zásobí více než vydatně –, ale o to působivější: „Je zoufalství jablko?“
Příznačné je, že Řezníček si ze sloves drží v neutuchající oblibě prosté „být“ anebo sloveso rovnou vypouští a raději nechává ostatní slovní druhy – zde druh i ve smyslu přítel – v družném či naopak zcela konfliktním uskupení. Výsledkem může být „oznámení“ takřka jarmareční senzačnosti: „Ingrid Bergmanová si na felaci postavila skleněný zámek.“ „Pomatený nunvář se pokoušel sežrat komisi z ministerstva zdravotnictví.“ „Vytržené krční mandle spolkly několik rorýsů.“ Jen vzácně probleskne cosi jako náběh k romantičnosti a láskyplné bláznovství: „Lunatik vyhrožuje inkoustem moři.“ „Ruka píše po hořící hladině oceánu.“; mnohem častěji nepokrytá ironie a chuť ne postavit věci zpátky na zem, tedy tam, kam koneckonců patří, ale rovnou je posadit na zadek: „Sníh je hadr, kterým se utírají andělé, nebo krev, která se spustila albínovi z nosu.“ „Nemám na tramvaj do stanice Čmouha.“ „Je tolik moří a tak málo pitomců.“ „Mnoho motýlů znamená smrt sekané.“
Aluze, parodie, ironie... imaginace
Aluzí je tu celý les, parodičnosti a ironie více než dost. Skutečné požehnání pro tuto poezii: neustálé uzemňování, jadrnost až brutální a relativizování, shazování už řečeného nebo jeho nasvěcování z nových a nových úhlů způsobují, že Řezníčkovy básně zdaleka nejsou samoúčelnou hrou, dekorací či tréninkem fantazie, což se zhusta stává surrealistické poezii druhého a třetího nálevu. Pavel Řezníček (1942) je podobně jako František Dryje – jeho básnický souputník (právě tihle dva spolu sestavili Letenku do noci, přehledovou antologii současné české surrealistické poezie) a zároveň v lecčem protichůdce – zkušený autor a přes všechnu hravost a imaginativnost moc dobře ví, co dělá.
To, že používá „čtenářsky přívětivé“ prostředky a usnadňuje tak cestu do houští své intenzivní a koncentrované imaginace, však ještě vůbec neznamená, že jde o poezii líbivou. Je to brutální a groteskní představení, do kterého tu čtenář vstupuje (právě vstupuje, nejen přihlíží z vyhřátého pohodlí – pokud to dělá pořádně), a může to odnést pěknými šrámy na svém klidu a svědomí. Účinek je tím větší, že se „velká témata“ morálky, svědomí, prázdnoty a vyprázdněnosti (ještě naléhavější uprostřed všech těch nakupených předmětů a obrazů), absurdity, mechaničnosti, syrovosti a surovosti zjevují zlehka, bez varování a s bezohlednou samozřejmostí, a přitom pod hávem hravosti a hry.
Hry o smrti, která je tu častým motivem (stejně jako různé způsoby usmrcování, utrpení, krev, šílenství, chladná erotika), ale hlavně – nebo tím spíš, v další rovině – hry o životě. O životě ve všech jeho podobách, které nakonec zůstávají pořád jednou a toutéž. A možná i o tom, co se skrývá až někde hluboko za všemi těmi zrádně, nevyzpytatelně poskládanými zrcadly.
Autorka je doktorandka na FF UK.
Zabývá se současnou poezií.
Pavel Řezníček: Kakodémonický kartáč.
Dybbuk, Praha 2006, 88 stran.